Jak navzdory předčasnému návratu z misie najít radost skrze Krista

Emily Warnerová

Když jsem se předčasně vrátila z misie, myslela jsem, že už nikdy nenaleznu radost. Nakonec jsem ji však našla. A můžete ji najít i vy.

Autorka žije v Utahu v USA.

Jít na misii je těžké. Nicméně návrat domů z misie je stejně těžký, zvláště pokud se domů vracíte dříve, než bylo v plánu. Obáváte se, co řeknou ostatní nebo jak se k vám budou chovat. Budou vás odsuzovat? Budou zklamaní? Rozpačití? Obáváte se, že budete mít pocit, že jste nebyli dost dobří ani dost silní. Přemýšlíte, zda je s vámi něco v nepořádku nebo zda už vůbec samotné rozhodnutí jet na misii nebylo chybné. S tím vším jsem si dělala starosti.

Když jsem se rozhodla, že půjdu sloužit na misii, byla jsem radostí bez sebe. Věděla jsem, že Pán si to přeje. Následujících několik měsíců představovalo jedno z nejšťastnějších období v mém životě – pobyt v misionářském výcvikovém středisku byl úžasnou zkušeností, a tak jsem se domnívala, že zbytek mé misie v Argentině bude pokračovat stejně. Mýlila jsem se.

Na misii jsem se potýkala s úzkostí, strachem a zoufalstvím – s něčím, s čím jsem se do té doby nesetkala, alespoň ne v takové míře. President mé misie se mi snažil pomoci, jak jen mohl. Nakonec jsem se rozhodla vrátit domů. V tu chvíli bylo snadné se takto rozhodnout, ale doma mě začaly trápit všechny výše zmíněné otázky.

Za nějaký čas jsem však zjistila, že díky Spasiteli lze dosáhnout jak uzdravení, tak jiného úhlu pohledu, pokud o obojí upřímně usilujete. Pevně věřím, že je třeba poučit se ze všech životních zkušeností, ať už jsou dobré, či špatné. Pán mi dal ve svém vlastním čase cenná ponaučení, kterých si nyní velmi vážím.

Jít na misii bylo správné. Z nějakého důvodu jsem však neměla zůstat celých 18 měsíců. Bůh má pro mne jiný plán. Stále přesně nevím, kam můj život směřuje, ale jsem s tím smířená. Vím, že dělám, co si On přeje, abych nyní dělala. Během čtyř měsíců, které jsem strávila v Argentině, se prohloubilo mé svědectví a obrácení. Setkala jsem se s úžasnými lidmi a jsem si jistá, že jsem ovlivnila ty, které si Pán přál, abych ovlivnila. Své zkušenosti již nelituji a nepřeji si, aby byla jiná. Přesně tuhle zkušenost jsem potřebovala a stala se pro mě posvátnou.

Nedávno jsem četla proslov staršího Neala A. Maxwella (1926–2004) z Kvora Dvanácti apoštolů, která mi pomohla podívat se na svou zkušenost ze správného úhlu. Řekl:

„Život … nemůže být naplněn vírou a současně být bez obtíží. …

Tudíž skutečně nemůžeme, vy ani já, očekávat, že jednoduše proklouzneme životem, jako bychom říkali: ‚Pane, dej mi zkušenosti, ale ne zármutek, utrpení, bolest a protivenství, nechci, aby mě někdo zklamal, a určitě nechci být opuštěn. Ušetři mne, Pane, všech těch zkušeností, které Tě učinily tím, kým jsi! Potom mi dovol přijít a přebývat s Tebou a plně sdílet Tvou radost!‘“ („Lest Ye Be Wearied and Faint in Your Minds“, Ensign, květen 1991, 88.)

Spasitel se nestal tím, kým je, navzdory zkouškám, kterým čelil. Stal se tím, kým je, díky nim. Napomáhaly utváření Jeho dokonalého charakteru a daly Mu schopnost pociťovat radost, kterou nyní pociťuje. Cítím se poctěna, že jsem mohla prožít zkušenost, jež napomohla utváření mého charakteru. Nebyla to zkušenost, o kterou jsem žádala; rozhodně to nebylo to, co jsem si přála; avšak Bůh zná můj potenciál a chce, abych sdílela Jeho radost. Tato radost je něco, čemu bych nemohla porozumět, kdybych zároveň neznala zármutek, utrpení, bolest a protivenství. Předčasný návrat domů patřil k tomu nejtěžšímu, čím jsem kdy prošla, ale díky jinému úhlu pohledu a pomoci Spasitele se teď zdá, že cena, kterou jsem zaplatila, byla malá v porovnání s tím, co jsem získala.

A tak mějte víru. Důvěřujte Spasiteli. A mějte naději! Život nikdy nepůjde přesně podle plánu. Neobejde se bez bolesti ani bez těžkostí. Avšak po každém údolí stínu vás čeká radost. To, abyste zažívali radost, je Jeho záměrem po celou dobu.