Zásady pastýřské služby
Jak můžeme vytvářet kulturu vstřícnosti v Církvi?
Ilustrace: Getty Images
Když se rozhlédneme po svém sboru či odbočce, vidíme ty, kteří do kolektivu zapadají zdánlivě snadno. Neuvědomujeme si ale, že i mezi těmi, kteří do kolektivu zapadají zdánlivě snadno, je mnoho těch, kteří se cítí opomíjeni. Například podle jedné nedávné studie se zjistilo, že téměř polovina dospělých ve Spojených státech uvádí, že si připadají osamělí, opomíjeni nebo izolováni od druhých.1
Pro člověka je důležité mít pocit, že je přijímán. Jedná se o základní lidskou potřebu a když máme pocit, že jsme z kolektivu vyloučeni, trápí nás to. Nezačlenění do kolektivu může vyvolávat pocity smutku či hněvu.2 Když máme pocit, že do kolektivu nezapadáme, máme sklon poohlížet se po místě, kde se cítíme příjemněji. Je potřeba každému pomáhat v tom, aby pociťoval, že do Církve patří.
Přijímání do kolektivu podle Spasitelova vzoru
Spasitel byl dokonalým příkladem toho, jak si druhých cenit a jak je přijímat mezi sebe. Když si vybíral apoštoly, nevěnoval pozornost společenskému postavení, bohatství či vznešenosti profese. Cenil si Samaritánky u studny a vydal jí svědectví o své božskosti navzdory tomu, že Židé pohlíželi na Samaritány s opovržením. (Viz Jan 4.) Hledí k srdci a nikomu nestraní. (Viz 1. Samuelova 16:7; Nauka a smlouvy 38:16, 26.)
Spasitel řekl:
„Přikázaní nové dávám vám, abyste se milovali vespolek; jakož já miloval jsem vás, abyste i vy milovali jeden druhého.
Po tomť poznají všickni, že jste moji učedlníci, budete-li míti lásku jedni k druhým.“ (Jan 13:34–35.)
Co můžeme udělat my?
Někdy je těžké rozpoznat, zda se někdo cítí nezačleněný. Většina lidí to neřekne – přinejmenším to nedá tak jasně najevo. Ale když budeme mít láskyplné srdce, budeme vedeni Duchem Svatým a budeme se snažit být si toho vědomi, dokážeme rozpoznat, když se někdo na církevních shromážděních či akcích necítí přijímaný.
Možné známky toho, že se někdo cítí vyloučený:
-
Uzavřenost projevovaná řečí těla – například pevně založené ruce nebo sklopený zrak.
-
Sezení v zadní části místnosti nebo o samotě.
-
Žádná nebo nepravidelná účast na shromáždění.
-
Brzké odcházení ze shromáždění nebo akcí.
-
Nezapojování se do rozhovorů či lekcí.
Toto mohou být projevy i jiných emocí – například ostýchavosti, úzkosti či diskomfortu. Členové mohou mít pocit, že jsou „jiní“, když jsou v Církvi noví, když pocházejí z jiné země nebo kultury nebo když nedávno zažili nějakou traumatickou životní změnu, jako je například rozvod, úmrtí v rodině nebo předčasný návrat z misie.
Bez ohledu na důvody jim máme bez váhání s láskou nabídnout pomocnou ruku. To, co řekneme a uděláme, může navodit pocit, že všichni jsou vítáni a že všichni jsou potřební.
Některé možnosti, jak druhé zahrnout a přivítat mezi sebe
-
Nesedejte si na shromáždění vždy k týmž lidem.
-
Snažte se nehledět na vnější vzhled lidí, ale na jejich pravé já. (Více o tomto tématu viz „Ministering Is Seeing Others as the Savior Does“, Liahona, June 2019, 8–11.)
-
Zapojte druhé do konverzace.
-
Pozvěte druhé, aby se stali součástí vašeho života. Můžete je zahrnout do činností nebo akcí, které již plánujete.
-
Najděte nějaké společné zájmy a stavte na nich.
-
Neupírejte druhým své přátelství jen proto, že nesplňují vaše očekávání.
-
Když na někom spatříte něco jedinečného, zajímejte se o to, místo abyste to přehlíželi nebo se tomu vyhýbali.
-
Vyjadřujte druhým lásku a upřímně je chvalte.
-
Zamyslete se na chvíli nad tím, co to opravdu znamená, když říkáme, že Církev je pro všechny, bez ohledu na jejich odlišnosti. Jak můžeme tento postoj zavést do praxe?
Není vždy snadné cítit se pohodlně s lidmi, kteří jsou jiní než my. Ale s trochou cviku se můžeme zlepšit v tom, jak v odlišnostech nacházet určitou hodnotu a jak si cenit jedinečného přínosu, který každý člověk má. Starší Dieter F. Uchtdorf z Kvora Dvanácti apoštolů učil, že naše odlišnosti nám mohou pomoci stát se lepšími a šťastnějšími lidmi: „Přijďte, pomozte nám budovat a posilovat kulturu uzdravování, laskavosti a milosrdenství vůči všem Božím dětem.“3
Požehnaní díky vstřícnosti
Christl Fechterová se přestěhovala do jiné země poté, co její vlast rozpoltila válka. Nemluvila moc dobře příslušným jazykem a neznala nikoho ve svém sousedství, a tak se zprvu cítila izolovaně a osaměle.
Jakožto členka Církve sebrala odvahu a začala chodit do svého nového sboru. Obávala se, že kvůli jejímu silnému přízvuku si s ní druzí nebudou chtít povídat nebo ji budou odsuzovat za to, že je svobodnou ženou.
Setkala se však s lidmi, kteří nehleděli na její odlišnosti a přivítali ji mezi sebe jako svou přítelkyni. S láskou jí podali pomocnou ruku a zanedlouho se již plně věnovala tomu, že pomáhala učit třídu Primárek. Děti byly skvělým příkladem toho, jak přijímat druhé mezi sebe, a to, že se cítila milována a potřebná, posílilo její víru a pomohlo obnovit její závazek být do konce života oddaná Pánu.