Portréty víry
Iona Wikairaová
Kaikohe, Nový Zéland
Iona má moc ráda sport, který se jmenuje waka ama – což je novozélandský název pro plavbu na kanoi s postranním plovákem. Líbí se jí jezdit na vodu a odpočívat od náročné práce.
Přestože lona jako dozorkyně ve věznici čelí výzvám, nachází sílu a zůstává klidná skrze víru v Ježíše Krista.
Christina Smithová, fotografka
Pracuji jako dozorkyně sedm let. Pracovala jsem rok v ženské věznici, poté jsem přestoupila do vězení, kde jsou jen muži, a posledních 6 let pracuji právě tam.
Jedním z dojemných zážitků, kterých jsem během doby, co pracuji jako dozorkyně, byla svědkem, bylo shledání jisté matky s jejími dětmi. Neviděla své děti čtyři nebo pět let. V očích jejich dětí jste mohli vidět slzy a bolest z tolika let odloučení. Toto setkání bylo velmi mocné, ale jako dozorkyně nemáte projevovat emoce. Připadalo mi to opravdu těžké. Dokonce jsem se musela podívat jinam, abych se nadechla a dala se dohromady. Jelikož jsem sama matkou, neuměla jsem si představit, že bych byla roky pryč od svých dětí a nevídala jsem je, nemluvila s nimi, nebo jsem jim ani nemohla říct, jak se cítím.
Jako dozorkyně ve vězení musíte být silná. Musíte být schopná se ochránit a převzít kontrolu. Občas může dojít k vyhroceným situacím, takže musíte být pevní, když komunikujete s ostatními. Zvláště když mluvíte s vězni a zmírňujete náročné a občas výbušné situace. Díky tomuto si někteří lidé myslí, že jsem neústupná a tvrdá, ale nejsem taková vždy.
V práci se cítím obklopena světem, ale když odtamtud odejdu a jsem doma nebo na shromáždění, připadám si díky duchu, kterého pociťuji, jinak. Jednou z radostí, která plyne z života podle evangelia je to, že nemusíte být ze světa. Jste ve světě, ale nemusíte být se zbytkem světa.
Vždy se těším, až přijde neděle, protože mohu být na shromáždění, hodovat na duchovní hostině a pamatovat na našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista. Mám moc ráda, když to mohu takto pro sebe vnímat. Užívám si službu v Církvi a všechno to, co nám evangelium přináší.
Kdysi jsem byla ze světa a získala jsem zkušenosti, které nebyly úplně příjemné. Nyní jsem velmi vděčná za to, že mohu být zcela aktivní, oběma nohama v evangeliu Ježíše Krista. Často si přeji, aby všichni lidé v práci byli schopni pociťovat tu radost, kterou jako členka Církve pociťuji.
Zjistila jsem, že když lidé ve vašem pracovním prostředí vědí, že jste členkou Církve, budou vás i Církev respektovat, pokud uvidí, že nebudete snižovat svá měřítka kvůli prostředí, kde se nacházíte. Proto je pro mě důležité snažit se být dobrým příkladem Svaté posledních dnů.
V každé situaci přemýšlím: „Jak by Spasitel chtěl, abych se chovala?“ nebo: „Jak by chtěl, abych se s tímto vypořádala?“ Ve všem, co dělám, se snažím dbát na to, aby moje činy odrážely to, co by dělal Spasitel. To mi pomáhá být duševně mnohem vyrovnanější a klidnější, i přes všechen ten zmatek, který vyplývá z náročného pracovního prostředí.
Jsem vděčná za Spasitele a Nebeského Otce, za výzvy a zkoušky, které jsem byla schopna překonat skrze to, že mám víru a věřím v Ně. Pokaždé, když procházím zkouškami a pomodlím se, pociťuji v srdci klid. Vím, že bez Nich nemohu žít. Vždy uznávám Jejich ruku ve všem, co dělám.