Slib dítěti

Lluvia Paredes Cabreraová

Yucatán, Mexico

Ilustrace Pascal Campion

Před pár lety jsem trpěla hlubokou depresí. To jediné, co mě trochu motivovalo, byla má nejlepší kamarádka a její děti. O víkendech jsme chodily na procházky, které jsem měla moc ráda. Časem jsme ale na procházky chodily čím dál méně. Začalo se mi po mé kamarádce a jejích dětech stýskat. Později jsem se dozvěděla, že naše procházky se staly méně častějšími, protože kamarádka a její rodina se vrátili k tomu, co přestali dělat před mnoha lety – začali chodit na shromáždění.

Jednoho dne mě pozvali na oběd. Byla jsem ráda, že jsem je mohla znovu vidět. Řekla jsem jim, jak moc mi chybějí. Šestiletá dcera mé kamarádky navrhla, že tento problém vyřešíme tak, že budeme chodit na shromáždění společně. Aniž by o tom dvakrát přemýšlela, hned mě pozvala, abych šla s nimi.

Ach ne! Jak bych asi této rodině vysvětlila, že pro ně je dobré, aby na shromáždění chodili, ale pro mne ne, protože se tam nudím? Roky jsem na shromáždění nebyla, ale jak jsem mohla odmítnout dítěti? Řekla jsem, že půjdu, ale popravdě jsem neměla sebemenší záměr tento slib dodržet.

Onu neděli jsem šla se svým tatínkem na snídani. Mobilní telefon mi neustále vyzváněl, aby mi připomněl, že jsem slíbila jedné holčičce, že s ní půjdu na shromáždění. Ignorovala jsem ho až do té doby, než se mě otec zeptal, proč to nevezmu. Přiznala jsem, že jsem byla pozvána na shromáždění, ale že jsem jít nechtěla. Usmál se a řekl: „Lluvio, nikdy neslibuj dítěti něco, co nejsi ochotna splnit.“ Rozhodla jsem se tedy, že svůj slib dodržím.

Když jsem dorazila na shromáždění, cítila jsem něco zvláštního – něco, co nedokážu popsat. Stále nedokážu vysvětlit, jak se to vlastně přihodilo, ale další neděli jsem tam byla znovu, a tu další a další také, dokud jsem nepochopila, co jsem to pociťovala – Ducha Svatého.

Díky členům Církve jsem se tam začala cítit jako doma. Církev mě bezpochyby zajímala. Začala jsem se scházet s misionáři a získávat své svědectví. Návštěvy misionářů byly čím dál pravidelnější a mé porozumění evangeliu rostlo do té míry, že jsem pociťovala nesmírnou touhu dát se pokřtít. Můj křest se uskutečnil nedlouho poté a nyní se těším z požehnání evangelia. Proto jsem velmi vděčná, že jsem dodržela slib, který jsem dala jedné šestileté holčičce.