Pěstování vděčnosti, pokory a čestnosti

President Brigham Young věřil v prosté, pravdivé zásady a žil podle nich. Ze své zkušenosti jako tesaře a podnikatele se naučil vážit si poctivých pracovníků, kteří stavějí zdi, které vydrží, kteří zavěšují dveře, které nebudou potřebovat opravu, a kteří neopouštějí pracoviště s majitelovým nářadím nebo hřebíky v kapsách. Lidem v každém oboru působnosti radil, aby „měli oči otevřené, aby viděli a aby porozuměli tomu, kde je poctivost a bezúhonnost“ (DNW, 2 Dec. 1857, 4). President Young také povzbuzoval první Svaté, kteří trpěli zkouškami, jako je například pronásledování, chudoba a hlad, aby své soužení přijímali s vděčností a pokorou, neboť Pán je v jejich utrpení skutečně posiluje. Jeho slova a jeho život zdůrazňovaly, že naší povinností je projevovat bezúhonnost a vděčnost zlepšováním všeho, čím nám Pán požehnal.

Učení Brighama Younga

Uznávání Pánovy ruky v našem životě pěstuje vděčnost.

Neznám žádný hřích, kromě neprominutelného hříchu, který je větší než hřích nevděčnosti (DBY, 228).

Mohl bych něco říci s ohledem na těžké časy. Víte, že jsem vám řekl, že když se někdo bojí smrti hladem, nechejte ho odejít a jít tam, kde je dostatek. Ani v nejmenším se nebojím smrti hladem, neboť dokud nesníme poslední mulu od vršku ucha až po konec plácačky na mouchy, nebojím se smrti hladem. Je mnoho lidí, kteří nyní nemohou získat zaměstnání, ale brzy se nám otevře jaro a my nebudeme trpět více, než je pro naše dobro. Jsem vděčný za ruku Páně, kterou je vidět; jsem vděčný za tuto jeho prozřetelnost a stejně za vše, co jsem kdy obdržel. Před lety jsem vám vyprávěl o svých pocitech týkajících se jejich sympatií, jejich víry vděku a vděčnosti a jejich uznávání ruky Páně a udílení jeho prozřetelnosti. Moje duše trpí až do krve, když vidím mrhání a marnotratné pocity tohoto lidu při užívání jejich hojných požehnání. Mnozí po nich šlapali nohama a byli připraveni proklínat Boha, který je udělil. Chtěli zlato a stříbro namísto pšenice a kukuřice a pěkné mouky a nejlepší zeleniny, která kdy na zemi rostla. Šlapali po nich nohama a považovali za nic vybraná požehnání Pána, jejich Boha (DNW, 6 Feb. 1856, 4).

Radujeme se, protože Pán je náš, protože my jsme zasazeni ve slabosti za přesným účelem dosažení větší moci a dokonalosti. Svatí se mohou ve všem radovat – v pronásledování, protože je nutné, aby je očistilo a aby připravilo zlovolné na jejich osud; v nemoci a bolesti, i když je těžké je snášet, protože jimi se seznamujeme s bolestí, se zármutkem a s každým soužením, které mohou smrtelníci snést, neboť skrze kontakt se všechny věci projevují našim smyslům. Máme důvod se nesmírně radovat, že je ve světě víra, že Pán vládne a činí libost svou mezi obyvateli země. Ptáte se, zda se raduji, protože má ďábel moc nad obyvateli země a sužuje lidstvo? Odpovím nanejvýš kladně; raduji se z toho stejně jako z čehokoli jiného. Raduji se, protože mám soužení. Raduji se, protože jsem chudý. Raduji se, protože jsem na dně. Proč? Protože budu opět pozdvižen. Raduji se, že jsem chudý, neboť budu učiněn bohatým; že mám soužení, protože budu utěšen a připraven těšit se blaženosti dokonalého štěstí, neboť štěstí není možné správně ocenit, pokud nevytrpíme protiklad (DBY, 228).

Hovoříme o svých zkouškách a trápeních v tomto vezdejším životě; ale předpokládejte, že byste se mohli spatřit za tisíce a miliony let poté, co jste dokázali věrnost svému náboženství během několika krátkých let v tomto čase a získali své věčné spasení a korunu slávy v přítomnosti Boha. Potom se podívejte zpátky na svůj vezdejší život a pohleďte na ztráty, kříže a zklamání, zármutky…; budete nuceni zvolat: „Co na tom všem záleží? Tyto věci byly pouze chvilkové, a my jsme nyní zde. Byli jsme věrni během několika okamžiků naší smrtelnosti a nyní se těšíme věčnému životu a slávě, s mocí činit pokrok ve veškerém neohraničeném poznání a skrze nespočetná stadia pokroku, a těšíme se úsměvům a souhlasu našeho Otce a Boha a Ježíše Krista, našeho staršího bratra.“ (DNW, 9 Nov. 1859, 1.)

Existuje další bod, kterého si nyní povšimnu, a dokud se těmto věcem nenaučíme, slibuji vám, že nikdy nezdědíme celestiální království. Jsme shromážděni za účelem učení se tomu, co máme dělat s tímto současným životem a s přítomnými požehnáními, která nám jsou udílena. Když se těmto lekcím nenaučíme, jak můžeme očekávat, že nám budou svěřena bohatství věčnosti; neboť ten, který je věrný v málo věcech, bude učiněn vládcem nad mnoha věcmi [viz Matouš 25:21]… Když jsme požehnáni přírůstkem dobytka, a nevážíme si tohoto požehnání, které nám Pán uděluje, vyvoláváme Jeho nelibost a vystavujeme se potrestání. Který pozemský otec by s uspokojením a potěšením uděloval požehnání synovi, když by tento syn pokračoval v jejich mrhání a hazardem je uváděl vniveč? Za nějakou dobu by takový otec svou přízeň odepřel a udělil by ji dítěti, které by jí bylo více hodno. Pán je milosrdnější, než jsme my; ale Jeho dary mohou ustat, pokud je nepřijímáme s vděčností a dobře se o ně nestaráme, když je máme ve svém vlastnictví. Nechť se lidé starají o svůj dobytek a koně, a člověk, který tak nečiní, se sám vydá pokárání v očích spravedlnosti (DNSW, 29 Oct. 1865, 2).

Jaká je naše povinnost? Naší povinností je zdokonalovat se v každém požehnání, které nám Pán dává. Dává-li nám zemi, zvelebujme ji; dává-li nám výsadu budovat domy, zdokonalujme ji; dává-li nám manželky a děti, snažme se a učme je cestám Páně a pozvedněme je nad temný, degradovaný a padlý stav lidstva… Ve své prozřetelnosti povolal Svaté posledních dnů ze světa, shromáždil je z dalších národů a dal jim místo na zemi. Je to požehnání? Ano, jedno z největších, kterému se lidé mohou těšit, být osvobozeni od zlovolnosti zlovolných, od pohrom a hluku světa. Skrze toto požehnání můžeme svému Otci v nebi ukázat, že jsme věrní správci; a navíc, je požehnání mít výsadu vracet mu to, co nám dal do vlastnictví… Potom je jasné, že to, co se mi zdá, že mám, ve skutečnosti nevlastním a já to vrátím Pánu, když si o to řekne; patří mu to a je to jeho po celou dobu. Já to nevlastním, a nikdy jsem nevlastnil (DN, 20 June 1855, 4).

V životě není jediná situace [nebo] jediná prožitá hodina, kromě těch, které jsou prospěšné pro všechny ty, již si za snahu a cíl dali zdokonalovat se na základě zkušeností, které získávají (DNW, 9 July 1862, 1).

Ti, kteří jsou pokorní, uznávají svou závislost na Pánu.

Musíme se pokořit a stát se ve svých pocitech jako malé děti – stát se pokornými a dětskými v duchu, abychom obdrželi první osvícení duchem evangelia, potom budeme mít výsadu růstu, rozšiřování poznání, moudrosti a porozumění (DBY, 228).

Nejsme ničím, pouze tím, čím nás dělá Pán (DNW, 28 Oct. 1857, 5).

Když osoba vidí věci tak, jak jsou… když zjišťuje, že těší Boha a své bratří, nesmírně se raduje a pociťuje nárůst pokory a poddajnosti. Když je člověk pyšný a arogantní, lichotky ho naplňují marností a ubližují mu; tak tomu ale není, když roste ve víře v Boha (DBY, 228).

Kdo má větší důvod být vděčný svému Bohu – člověk, který nemá žádnou silnou vášeň nebo který nemusí překonávat žádnou špatnou choutku, nebo ten, který se je den za dnem snaží překonávat, a přesto je přistižen při chybě? Moc jeho síly, víry a úsudku je překonávána a on je shledáván jako chybující skrze své špatné sklony, i když se je den za dnem a noc za nocí snaží překonávat. Kdo má důvod být nejvděčnějším? Bytost, která poměrně nemá žádnou silnou vášeň, kterou by překonávala, má neustále kráčet v údolí pokory, místo aby se vychloubala tím, že je spravedlivější než její bratr. Skrze pocit příbuznosti a svazky lidskosti máme závazek stýkat se více či méně s těmi, kteří činí zlo. Musíme to snášet, dokud se Pánu nebude zdát vhodným oddělit zrno od plev – dokud spravedliví nebudou shromážděni a zlovolní nebudou svázáni do snopů a připraveni na spálení [viz NaS 86] – dokud nebudou ovce odděleny od kozlů [viz Matouš 25:31–34]. Ti, kteří nemají silné vášně, se kterými by se den za dnem a rok za rokem potýkali, mají kráčet v údolí pokory; a pokud jsou bratří nebo sestry přistiženi při chybě, vaše srdce má být naplněno laskavostí – bratrským, andělským pocitem – aby tak dalece, jak je to možné, přehlíželo jejich chyby (DNW, 22 Aug. 1860, 1).

Srdce mírných a pokorných jsou neustále naplněna radostí a útěchou (DBY, 228).

Ti, kteří jsou poctiví, jsou věrní vůči sobě, vůči druhým i vůči Pánu.

Lidé musejí být poctiví, musejí žít věrně před svým Bohem a ctít své povolání a bytí na zemi. Ptáte se, zda je to možné? Ano; nauka, kterou jsme přijali, odnímá kamenné srdce (DBY, 232).

Musíme se učit, praktikovat, studovat, poznávat a chápat to, jak spolu navzájem žijí andělé. Když tato společnost dosáhne bodu, kdy bude dokonale poctivá a bezúhonná, nikdy nenajdete chudou osobu; nikdo nebude strádat, všichni budou mít dostatek. Každý muž, žena a dítě budou mít vše, co potřebují, ihned, jakmile se všichni stanou poctivými. Když je většina společnosti nepoctivá, ochuzuje poctivou část, neboť nepoctiví si slouží a obohacují se na jejich úkor (DBY, 232).

Snažím se v jedincích potlačit nepoctivost, a tím se snažím učinit je poctivými. Najmu-li si truhláře a platím-li mu tři dolary na den, a on dělá tři dny dveře se šesti výplněmi, které by dobrý pracovník zvládl za den, nebo dokonce jeden a půl dveří, nechci mu za tuto práci platit tři dolary denně. Přesto někteří, kteří jsou zde, nemají více úsudku, rozvahy nebo ponětí o dobrém či zlém, než tak, že chtějí dostat zaplaceno za práci, kterou nevykonali; a že to považují za poctivé; ale to je právě tak nepoctivé jako cokoli ve světě (DNW, 2 Dec. 1857, 4).

Nechť se [všichni pracovníci] snaží zlepšovat… Mezi tímto lidem došlo k velkému zlepšení, a přesto se budeme zlepšovat i nadále. Hledejme moudrost u Pána … a tak se nadále zlepšujme, dokud nedosáhneme měřítka pravdy ve všech svých skutcích a slovech; takže když zaměstnám zedníka, aby mi postavil zeď, udělá to poctivě, a stejně tak i každý další dělník. Potom, když si člověk nezaslouží svou mzdu, nebude se jí dožadovat nebo si ji brát… Poctivost nikdy nevstoupí do srdce takových osob; jejich pravidlem je nechat si to, co dostali, a získat vše, co mohou, ať poctivě či nikoli, a žádat více (DNW, 2 Dec. 1857, 5).

Běda těm, kteří prohlašují, že jsou Svatými, a nejsou poctiví. Buďte jenom poctiví k sobě samotným, a budete poctiví k bratřím (DBY, 231–232).

Děti mají být učeny poctivosti a mají vyrůstat s vnitřním pocitem, že si nemají vzít ani špendlík, který jim nepatří; že nikdy nemají nic přemístit, ale že mají vždy dát vše na své místo. Když něco najdou, nechť hledají majitele. Hrozí-li něčemu, co patří jejich sousedovi, zničení, dejte to tam, kde to zničeno nebude, a buďte k sobě navzájem dokonale poctiví (DNW, 23 Oct. 1872, 5).

Poctivé srdce plodí poctivé skutky – svaté touhy plodí odpovídající vnější skutky. Plňte své smlouvy a posvátně dodržujte své slovo. Nemám žádné společenství pro člověka, který něco slíbí, a nesplní to. Prostá pravda, prostota, poctivost, bezúhonnost, spravedlnost, milosrdenství, láska, laskavost, činit všem dobro, a nikomu zlo, jak snadné je žít podle takových zásad! Tisíckrát snadnější než podvádět! (DBY, 232.)

Je mnohem lepší být poctivý; žít zde bezúhonně a zanechat zla a stranit se ho, než být nepoctivý. Být poctivý je ta nejsnadnější cesta na světě – být bezúhonný před Bohem; a když se tomu lidé naučí, budou to používat (DBY, 232).

Doporučení ke studiu

Uznávání Pánovy ruky v našem životě pěstuje vděčnost.

President Young navrhl, aby Svatí byli vděčni za pšenici, kukuřici a zeleninu, namísto za zlato a stříbro. Za co má být každý z nás vděčný? (Viz také NaS 59:7, 21.) Jak vyjadřujete svou vděčnost Bohu, své rodině a druhým?
Co myslíte, proč president Young učil Svaté, aby se radovali v pronásledování, nemoci, bolesti a soužení? Jaká požehnání mohou z těchto podmínek vzejít? Jak mohou být utrpení a zkoušky pro naše dobro? Jak se můžeme naučit vážit si životních obtíží a oceňovat je, když prožíváme těžké časy?
President Young řekl: „Jsme [zde] za účelem učení se tomu, co máme dělat s tímto současným životem a s přítomnými požehnáními, která nám jsou udílena.“ Co se stane, nebudeme-li projevovat vděčnost tím, že se budeme učit, jak máme nakládat se svými současnými požehnáními? (Viz také Mosiáš 2:20–21.) Co můžeme dělat, abychom projevovali vděčnost za svá požehnání? Jak se můžeme „zdokonalovat … v každém požehnání, které nám Pán dává“?

Ti, kteří jsou pokorní, uznávají svou závislost na Pánu.

President Young hovořil o potřebě stát se takovými, jako jsou děti, abychom „obdrželi první osvícení duchem evangelia“ a řekl, že osoba potom může růst v poznání a moudrosti. Jaké důkazy toho, že je to pravda, jste viděli na sobě nebo na druhých? Jaké vlastnosti, které mají děti, mohou vést dospělé k tomu, aby se stali pokornými?
President Young učil: „Nejsme ničím, pouze tím, čím nás dělá Pán.“ Jak můžeme poznat, co z nás Pán chce učinit? Jak naše pokora Pánu umožní, aby nás vedl? (Viz také Mosiáš 3:19.) Jak Pán vede váš život a jak vám pomáhá, abyste se stali lepším člověkem?
President Young řekl: „Bytost, která poměrně nemá žádnou silnou vášeň, kterou by překonávala, má neustále kráčet v údolí pokory, místo aby se vychloubala tím, že je spravedlivější než její bratr.“ Proč může srovnávání našich silných stránek se slabostmi druhých vést k pýše? Jaká požehnání přicházejí k těm, již jsou pokorní? (Viz také Ether 12:27.)

Ti, kteří jsou poctiví, jsou věrní vůči sobě, vůči druhým i vůči Pánu.

Jak mohou andělé sloužit jako vzor toho, jak spolu navzájem mají žít lidé v rodině a ve společnosti?
President Young prohlásil, že ve společnosti poctivých lidí by nikdo nestrádal a všichni by měli dostatek. Proč by to byla pravda? Jak nepoctivost ovlivňuje naši společnost? Jak poctivost naší společnosti prospívá?
Jak můžeme učit své děti, aby byly poctivé? Proč je důležité být poctivý ve všech směrech našeho života?
Proč podle presidenta Younga je být poctivý „tisíckrát snadnější než podvádět“ a proč je to „ta nejsnadnější cesta na světě“?