Porozumění smrti a vzkříšení

President Brigham Young hovořil dne 13. července 1874 na shromáždění při pohřbu staršího Thomase Williamse na téma smrti: „Jak temné údolí a stín je to, co nazýváme smrtí! Jak je podivné přejít z tohoto stavu existence, pokud jde o smrtelné tělo, do stavu prázdnoty! Jak temné je toto údolí! Jak tajemná je tato stezka, a my po ní musíme kráčet sami! Rád bych vám, přátelé a bratří, řekl, že kdybychom mohli vidět věci takové, jaké jsou, a jak je uvidíme a jak jim porozumíme, je tento temný stín a údolí tak bezvýznamný, že když ho překročíme, otočíme se a podíváme se na něj a budeme myslet na to, proč je toto skutečně největší výhoda celé mé existence, neboť jsem přešel ze stavu bolesti, zármutku, truchlení, bídy, neštěstí, bolesti, úzkosti a zklamání do stavu existence, kde se mohu těšit životu v nejširším rozsahu, tak dalece, jak jen to lze činit bez těla. Můj duch je osvobozen, již nežízním, již se mi nechce spát, již nehladovím, již nejsem unaven, běhám, chodím, pracuji, jdu, přicházím, dělám toto, dělám ono, cokoli se ode mne vyžaduje, nic podobného bolesti nebo únavě, jsem plný života, plný síly a těším se přítomnosti svého Nebeského Otce, skrze moc jeho Ducha. Svým přátelům chci říci – budete-li žít podle svého náboženství, žijte tak, abyste byli plni víry v Boha, aby na vás svítilo světlo věčnosti, abyste tyto věci mohli vidět a abyste jim mohli rozumět sami pro sebe.“ (DNSW, 28 July 1874, 1.)

Učení Brighama Younga

Pozemské štěstí nelze srovnat se „slávou, radostí a pokojem a štěstím duše“, která opouští smrtelnost ve spravedlivém pokoji.

Vědět, že osoba odešla z tohoto života v pokoji a zajistila si slavné vzkříšení, je pro její přátele velkým důvodem k radosti a radování a útěše. Země a plnost země a vše, co k této zemi přísluší v nějaké pozemské funkci, není nic ve srovnání se slávou, radostí a pokojem a štěstím duše, která odchází v pokoji (DBY, 370).

Truchlení pro spravedlivého zemřelého pramení z nevědomosti a slabosti, které jsou zasazeny do smrtelné schránky, organizace tohoto domu pro ducha, aby v ní přebýval. Bez ohledu na to, jakou bolestí trpíme, bez ohledu na to, čím procházíme, lneme k naší matce zemi a nemáme rádi, když nás některé z jejích dětí opouští. Rádi udržujeme pohromadě společenský rodinný vztah, kdy se o sebe navzájem opíráme, a neradi se navzájem oddělujeme (DBY, 370).

Je pravda, že odloučení od našich přátel je bolestné. Jsme stvořeními vášní, soucitu, lásky a je pro nás bolestné odloučit se od svých přátel. Chtěli bychom je udržet ve smrtelném domově, i když by trpěli bolestí. Nejsme v tomto sobečtí? Neměli bychom se spíše radovat nad odchodem těch, jejichž život byl zasvěcen činění dobra až do dobrého zlatého věku? (DBY, 371.)

Kdybychom ale měli poznání a viděli do věčnosti, kdybychom byli dokonale osvobozeni od slabosti, slepoty a netečnosti, kterými jsme oděni v těle, neměli bychom žádný sklon plakat nebo truchlit (DBY, 370).

Žijte tak, abyste mohli, až vstanete v duchovním světě, popravdě říci: „Kdybych měl znovu prožít svůj smrtelný život, nemohl bych ho zlepšit.“ Nabádám vás, pro věc domu Izraele, pro věc Sionu, který máme vybudovat, abyste od této doby, nadále a navěky, žili tak, aby váš charakter mohl být s potěšením prozkoumán svatými bytostmi. Žijte zbožným životem, což nemůžete, aniž byste žili životem mravným (DBY, 370).

Při smrti se duch odděluje od těla, tělo se vrací do země a duch vstupuje do duchovního světa.

Každá osoba vlastnící zásadu věčného života má na své tělo pohlížet jako na zemské ze země. Naše tělo se musí vrátit do své matky země. Pravda, pro většinu lidí je zoufalou myšlenkou, že náš duch musí, na delší nebo kratší období, být oddělen od svého těla, a tisíce a miliony jsou tomuto soužení podrobeny po celý svůj život. Kdyby rozuměli záměru této zkušební lhůty a pravdivým zásadám věčného života, věděli by, že pro tělo je jen maličkostí trpět a zemřít (DBY, 368).

Pána těší organizovat zde schránky a vkládat do nich ducha, a ony se potom stávají inteligentními bytostmi. Časem, dříve či později, se tělo, toto, které je pro vás hmatatelné, které můžete cítit, dotýkat se ho atd., vrátí do prachu své matky. Je duch mrtvý? Ne… Duch, když se toto tělo rozpadne znovu do země, stále existuje, a tento duch, kterého Bůh vložil do schránky, odchází do světa duchů (DBY, 368).

Naše tělo je složeno z viditelné, hmatatelné hmoty, jak všichni chápete; také víte, že se narodilo do tohoto světa. Potom začalo jíst prvky přizpůsobené pro svou organizaci a růst, růst do mužství [nebo ženství], zestárlo, zchátralo a opět se změnilo v prach. Nyní na prvním místě, i když jsem to vysvětloval již mnohokrát, to, co nazýváme smrtí, je působením života, neodmyslitelně patřícím ke hmotě, ze které je složeno tělo, a který způsobuje rozklad poté, co duch opustí tělo. Kdyby nebylo této skutečnosti, tělo, ze kterého odešel duch, by zůstalo na celou věčnost, právě tak jak bylo, když ho opustil duch, a nerozpadlo by se (DBY, 368).

Ježíš Kristus je prvotinou vzkříšení.

Ježíš je prvorozeným z mrtvých, jak porozumíte. Ani Enoch, Eliáš, Mojžíš nebo kterýkoli další člověk, který kdy žil na zemi, bez ohledu na to, jak přísně žil, nikdy nezískal vzkříšení, dokud nebylo tělo Ježíše Krista vyvoláno z hrobu andělem. Byl prvorozeným z mrtvých. Je Pánem vzkříšení – prvním tělem, které zde žilo poté, co přijalo slávu vzkříšení (DBY, 374).

Toto pro něho nebyl žádný zázrak. Měl ve své moci otázky života a smrti; měl moc položit svůj život a moc opět ho vzít na sebe [viz Jan 10:18]. To je to, co říká, a my tomu musíme věřit, pokud věříme příběhu Spasitele a slovům apoštolů zapsaným v Novém zákoně. Ježíš měl tuto moc v sobě a ze sebe; Otec mu ji odkázal; bylo to jeho dědictví, a on měl moc položit svůj život a moc opět ho vzít na sebe (DBY, 340–341).

Krev, kterou prolil na hoře Kalvárie, mu znovu nevstoupila do žil. Ta byla vylita, a když byl vzkříšen, jiný prvek zaujal místo krve. Tak tomu bude s každou osobou, která obdrží vzkříšení; krev nebude vzkříšena s tělem, je určena pouze k tomu, aby podporovala život současné organizace. Když ta se rozplyne a my opět získáme své tělo mocí vzkříšení, to, co nyní nazýváme životem těla a co je vytvořeno z jídla, které jíme, a z vody, kterou pijeme, bude nahrazeno jiným prvkem; neboť tělo a krev nemohou zdědit království Boží [viz 1. Korintským 15:50] (DBY, 374).

Naše věrnost nás může připravit na slavné vzkříšení, opětovné spojení našeho těla a ducha.

Evangelium života a spasení každému jednotlivci, který ho přijímá, zjevuje, že tento svět je pouze místem časného trvání, existence, zkoušek atd. Jeho současná podoba a použití je pouze pro několik dnů, zatímco my jsme byli stvořeni, abychom existovali věčně. Zlovolný nemůže vidět dál za tento svět, vidí jen to, co se týká tohoto světa. Rozumíme tomu, že když jsme v tomto současném stavu svlečeni, potom jsme připraveni být oděni nesmrtelností – že když svlečeme toto tělo, oblečeme nesmrtelnost [viz Alma 11:43–44]. Toto tělo se navrátí do prachu, ale my máme naději a víru, že obdržíme toto tělo opět z prvků – že obdržíme právě tu organizaci, kterou jsme měli zde, a že, budeme-li věrní zásadám svobody [evangelia], potom budeme připraveni trvat věčně (DBY, 372).

Poté, co duch opustí tělo, zůstává v duchovním světě bez schránky, dokud Pán, skrze své zákony, které ustanovil, neuskuteční vzkříšení z mrtvých [viz NaS 93:33–34]. Až anděl, který drží klíče vzkříšení, zatroubí na svou troubu, potom zvláštní základní částice, ze kterých je zorganizováno naše tělo zde, chováme-li ho v úctě, i když se budou nacházet v hlubinách mořských a i když jedna částice bude na severu, druhá na jihu, další na východě a další na západě, budou opět spojeny v mžiku oka a náš duch se ujme jejich vlastnictví. Potom budeme připraveni přebývat s Otcem a Synem, a do té doby nemůžeme být nikdy připraveni s nimi přebývat. Duchové, když opustí své tělo, nepřebývají s Otcem a Synem, ale žijí v duchovním světě, kde je pro ně připraveno místo. Ti, kteří mají v úctě svou schránku a milují Pána Ježíše Krista a věří v něho, musejí svléci tuto smrtelnost, jinak nemohou obléci nesmrtelnost. Toto tělo musí být změněno, jinak nemůže být připraveno přebývat ve slávě Otce (DBY, 372).

Poté, co jsou tělo a duch odděleni smrtí, co z toho, co přináleží k této zemi, obdržíme nejprve? Tělo; to je první cíl božské náklonnosti za hrobem. Nejprve získáváme do vlastnictví tělo. Duch [spravedlivého muže nebo ženy] překonává tělo, a tělo je v každém ohledu podrobeno oné božské zásadě, kterou Bůh do osoby vštípil. Duch uvnitř je čistý a svatý, a jde čistý a svatý zpět k Bohu, čistý a svatý přebývá v duchovním světě a časem bude mít výsadu přijít a opět si tělo vzít. [Ježíš Kristus], který drží klíče vzkříšení a který předtím prošel tímto utrpením, bude delegován, aby vzkřísil naše těla, a naši duchové tam budou a budou připraveni vejít do [našeho] těla. Potom, až budeme připraveni obdržet své tělo, ono bude prvním pozemským objektem, který ukazuje božskost, které může člověk dosáhnout. Pouze tělo umírá; duch žije stále (DBY, 373).

Zde jsme v situaci, kdy pohřbíváme našeho mrtvého podle řádu kněžství. Ale někteří z našich bratří umírají na oceánu; nemohou být pohřbeni v hrobě, ale jsou zašiti do plátna a svrženi do moře, a možná za dvě minuty poté jsou v útrobách žraloka, tyto osoby přesto vyjdou při vzkříšení a obdrží veškerou slávu, které jsou hodny, a budou oděny veškerou krásou vzkříšených Svatých ve stejné míře, jako kdyby byli uloženi ve zlaté nebo stříbrné rakvi, a na místě vyhrazeném pro pohřbívání mrtvých (DBY, 373–374).

Žádný člověk nemůže vejít do celestiálního království a být korunován celestiální slávou, dokud nezíská své vzkříšené tělo (DBY, 375).

Jediným pravým bohatstvím v existenci pro mne i pro vás je zajistit si pro sebe svaté vzkříšení (DBY, 372).

Doporučení ke studiu

Pozemské štěstí nelze srovnat se „slávou, radostí a pokojem a štěstím duše“, která opouští smrtelnost ve spravedlivém pokoji.

I když je odloučení od milovaných osob bolestné, v jakém smyslu se při jejich úmrtí můžeme radovat a nalézt útěchu?
Co president Young radil ohledně naší zkušební lhůty ve smrtelnosti? Učil také, že máme žít tak, aby náš charakter „mohl být s potěšením prozkoumán svatými bytostmi“. Jak můžeme zajistit, aby pro nás soudný den byl chvílí štěstí?

Při smrti se duch odděluje od těla, tělo se vrací do země a duch vstupuje do duchovního světa.

Proč je smrt součástí „působení života“?
Co president Young učil o těle, které opustil duch?

Ježíš Kristus je prvotinou vzkříšení.

Co umožnilo Ježíšovi, aby byl vzkříšen?
Co se z Kristova vzkříšení dozvídáme o vzkříšených bytostech? Jak se naše tělo změní, až budeme vzkříšeni?

Naše věrnost nás může připravit na slavné vzkříšení, opětovné spojení našeho těla a ducha.

Jak podle presidenta Younga dojde ke vzkříšení? (Viz také Alma 11:43; Filipenským 3:21.)
Co to znamená ctít svou schránku?
Proč je obdržení „svatého vzkříšení“ „jediným pravým bohatstvím v existenci“?