Dílo, které mám vykonat
Pán poslal anděla, aby Josephu Smithovi řekl, že má vykonat jisté dílo. Toto dílo dnes pokračuje v nás.
Vzpomínám si na rodinný domácí večer, když jsem byla ještě malá, na kterém nás otec učil, jak anděl Moroni navštívil proroka Josepha Smitha. Řekl, že po upřímné modlitbě se u Josephova lože zjevil anděl. Tento anděl byl poslem poslaným od Boha, jmenoval se Moroni a Josephovi řekl, že pro něj Bůh má dílo, které má vykonat (viz Joseph Smith–Životopis 1:33). Pamatuji se, že můj otec učil toto: „Joseph neřekl: ‚To ne, anděli, já jsem chtěl jen vědět, která církev je pravdivá. Já jsem nevěděl, že musím něco udělat!’“ Jistě, že Joseph musel něco udělat. Měl zvláštní povolání od Pána.
Joseph vykonal něco pozoruhodného. Svůj život začal jako prostý farmářský chlapec, ale skrze něj byla přinesena a přeložena Kniha Mormonova, kněžství a jeho klíče byly na zemi znovuzřízeny, byla zorganizována Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů a začaly se stavět svaté chrámy. Skrze Josepha Smitha máme nyní na zemi všechny obřady, které děti našeho Nebeského Otce potřebují pro své spasení. To je oním dnem zázraků, o němž se mluví v Moronim (viz Moroni 7:35–37), a veliké a podivuhodné dílo, jež před staletími předpověděl Nefi (viz 1. Nefi 14:7).
V díle, které Joseph započal, pokračovali první členové Církve, kteří měli víru v Pána Ježíše Krista a Jeho znovuzřízené evangelium. Skrze jejich úsilí se evangelium Ježíše Krista začalo šířit po celé zemi. Oni vskutku vykonali podivuhodné dílo.
Ale den zázraků ještě neskončil a podivuhodné dílo stále pokračuje. Když jsme byly pokřtěny, každá z nás se stala součástí tohoto díla.
V minulém roce jsem při návštěvách členů Církve viděla, že vírou a prací prostých lidí je smlouva Páně utvrzována na zemi (viz NaS 1:17–23).
V Koreji je mladá žena, která je první členkou Církve ve své rodině. Držela opotřebovaný výtisk Osobního pokroku a řekla, že sní o rodině soustředěné na evangelium. Presidentka Mladých žen v Arménii věrně uplatňuje program Mladých žen, přestože nemá Církevní příručku pokynů psanou ve svém jazyce.
Členové z Ruska jezdí pravidelně do chrámu. Našetří si rubly a pak celé dny cestují autobusem, vlakem a lodí, aby se dostali do nejbližšího chrámu ve Švédsku.
Má devítiletá neteř Kimberly hovořila se svou kamarádkou o Církvi s takovým nadšením, až jí kamarádka řekla: „Chci se do tvé církve zapsat. Jak se to dělá?“
Mladí muži a mladé ženy v mém sboru rozvíjejí své vůdcovské dovednosti a talenty. Jsou ochotni zpívat, hrát na hudební nástroje, mít proslovy, účastnit se projektů služby a dělat spoustu dalších věcí, jen aby mohli být zapojeni do tohoto podivuhodného díla.
A jeden mladý muž z Bogoty řekl: „Mluvím za mladé muže z Kolumbie. Jsme hodni chrámu a připravujeme se na službu!“
Byla jsem tam, kde je Církev malá, i tam, kde je početně silná, kde je nová, i tam, kde je již dobře zavedená, ale zodpovědnosti každé z nás zůstávají stejné: jsme součástí pravého, znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista. Máme vykonat jisté dílo. Sloužíme jednoduchými způsoby, naše svědectví rostou a jsme součástí tohoto dne zázraků.
I ve svém životě jsem byla svědkem zázraků znovuzřízeného evangelia. Když jsem byla malá, naše rodina se přestěhovala do São Paula v Brazílii, kam byl můj otec povolán, aby předsedal Brazilské misii. Bylo to krásné období a skvělé místo k dospívání. S bratry jsme se nejraději převlékali za misionáře a hráli jsme si na ně. Trávili jsme celé hodiny psaním vlastních misionářských letáčků, „kázáním“ a „přesuny“ po celém dvoře. Po pět let se naše rozhovory u večeře soustředily na práci misionářů a já jsem pozorně naslouchala příběhům víry, které misionáři vyprávěli. Už tehdy jsem věděla, že jsem součástí velkého díla.
Když jsme do Brazílie přijeli, bylo tam asi jen 3 000 členů Církve. Pamatuji si, že v malých Primárkách jsme, s několika dalšími dětmi, zpívaly každý týden stejných pět písní, protože ty jediné byly přeložené do portugalštiny. Dvě z mých nejoblíbenějších písní byly „A luz divina“ neboli „Věčné světlo“ ( Hymns, č. 305) a něco o zajíčkovi uprostřed lesa (viz „The Little Rabbit“, Children’s Friend, June 1955, 257).
Naše zkušenosti se v mnohém podobaly zkušenostem prvních pionýrů. Z ústředí Církve nám neposílali žádné zpěvníky, obrázky nebo příručky k lekcím. Vše potřebné k výuce evangelia v portugalštině bylo psáno a tištěno v našem misijním domě. Všichni, i my děti, jsme byli nuceni sloužit a pomáhat sestavovat misijní noviny a lekce. Žádné distribuční středisko nám neposílalo materiály. Prorok nám neposílal presidenty kůlů, ani biskupy. Neposílal ani presidentky Pomocného sdružení nebo programy pro mládež. Církev v Brazílii vzešla z téhož materiálu, s jakým začínali pionýři. Materiál na stavbu Církve byl v lidech.
Během let strávených v Brazílii jsme byli svědky velkého růstu Církve. Tisíce se staly Svatými posledních dnů. Misie byla brzo rozdělena, byly zorganizovány okrsky a odbočky a postaveny nové kaple. Noví členové byli plní nadšení, rostli ve víře a stali se zkušenějšími v otázkách evangelia.
Po mnoha letech jsem se vloni do Brazílie vrátila, abych se zúčastnila znovuzasvěcení chrámu São Paulo. Tehdy jsem se dozvěděla, že v Brazílii je 187 kůlů. Nyní tam mají 26 misií, 4 chrámy a téměř 1 milion členů. Představte si to překvapení, když jsem vstoupila na stadion zaplněný 60 000 členy, kteří se shromáždili, aby si vyslechli presidenta Gordona B. Hinckleyho a oslavili zasvěcení chrámu. Pro mě to byl zázrak, že jsem viděla tisíce mladých lidí spolu tančit a zpívat. Když jsem ty radostné oslavy sledovala, opakovala jsem si: „To je úžasné! To je zázrak! Jak k tomuto zázraku došlo?“
Tu noc jsem přemýšlela o tom, co jsem viděla. Potom jsem se druhý den ráno během zasvěcení chrámu setkala se sestrou Glorií Silveirovou, která mě jako holčičku učila v Primárkách. V ten okamžik jsem pochopila, jak k tomu zázraku došlo. Jako nová členka bez církevních zkušeností přišla sestra Silveirová do Primárek připravená podělit se o své prosté svědectví a naučit mě Článkům víry v portugalštině. Ona i její manžel Humberto jsou stále věrní. Sloužili za ta léta v mnoha církevních povoláních, a stále v nich slouží. Při pohledu na sestru Silveirovou jsem si uvědomila, že Církev se v Brazílii rozrostla díky ní a díky tisícům jí podobných. Sestra a bratr Silveirovi představují lidi po celém světě, kteří mají víru v Pána Ježíše Krista a Jeho evangelium. Rostou ve znalostech a dovednostech a slouží v Církvi (viz NaS 88:80). Sdílí evangelium s přáteli (viz NaS 30:5). Pracují v chrámu (viz NaS 138:48). Naučili svých pět dětí správným zásadám (viz NaS 68:28). Z jejich 43 potomků jich 15 sloužilo misii na plný úvazek. Jejich vnoučata nyní uzavírají sňatky v chrámu a jejich pravnoučata jsou čtvrtou generací Silveirových, kteří jsou zapojeni do podivuhodného díla započatého Josephem Smithem. Díky nim vzrostla víra na zemi. Jsou příkladem zázraku, o kterém mluvil Pán, když řekl, že Jeho evangelium bude hlásáno slabými a prostými (viz NaS 1:23) a že malými a prostými prostředky budou uskutečněny věci veliké (viz 1. Nefi 16:29).
Pán poslal anděla, aby Josephu Smithovi řekl, že má vykonat jisté dílo. Toto dílo dnes pokračuje v nás a je vedeno žijícím prorokem, presidentem Gordonem B. Hinckleym, který řekl: „Toto dílo je nádherné. Požehná život každého muže, ženy, chlapce a dívky, kteří jej přijmou za své“ („Missionary Service“, Worldwide Leadership Training Meeting, Jan. 11, 2003, 21). „Děkuji Bohu za Jeho nádherný dar svědectví, pravomoci a nauky související s touto znovuzřízenou Církví Ježíše Krista“ („The Marvelous Foundation of Our Faith“, Liahona, Nov. 2002, 81). Ve jménu Ježíše Krista, amen.