Posvátné povolání ke službě
Vykonávání povinnosti přináší člověku pocit štěstí a pokoje.
I já si přeji přivítat ty, kteří byli na této konferenci povoláni k novým úkolům, a ze srdce pogratulovat těm, kteří byli se ctí uvolněni ze své služby. Dílo jde kupředu. Máme rádi každého z vás.
Drazí bratří, jsem poctěn výsadou hovořit k vám dnes večer. Jaká je to radost vidět toto velkolepé Konferenční centrum zcela zaplněné mladými i starými nositeli kněžství Božího! Když si uvědomím, že podobné zástupy se shromáždily po celém světě, přináší mi to ohromující pocit zodpovědnosti. Modlím se, aby Pánova inspirace vedla mé myšlenky a inspirovala má slova.
President Joseph F. Smith učinil toto prohlášení týkající se kněžství, řekl: „Svaté kněžství je ona pravomoc, kterou Bůh delegoval člověku a jejímž prostřednictvím může promlouvat vůli Boží… Je posvátné, a lidé ho za takové musejí považovat. Mají ho ctít a respektovat v komkoli, kdo je jeho nositelem.“1
Přísaha a smlouva kněžství se týká každého z nás. Pro ty, kteří jsou nositeli Melchisedechova kněžství, je to prohlášení požadavku být věrnými a poslušnými Božího zákona a zvelebovat povolání, která jsme obdrželi. Pro ty, kteří jsou nositeli Aronova kněžství, je to prohlášení o budoucí povinnosti a zodpovědnosti, aby se mohli připravit tady a teď.
President Marion G. Romney, dřívější člen Prvního předsednictva, řekl: „Každý nositel Melchisedechova kněžství má věnovat pilnou a vážnou pozornost důsledkům této přísahy a smlouvy, kterou obdržel. Nezachovávání závazků, které ukládá, jistě přinese zklamání, zármutek a utrpení.“2
President Spencer W. Kimball dodal: „Člověk porušuje [svou] smlouvu kněžství přestupováním přikázání – ale také tím, že nekoná své povinnosti. Jinými slovy, aby člověk porušoval tuto smlouvu, postačí, aby jenom nic nedělal.“3
Proslulý duchovní poznamenal: „Lidé budou pilně pracovat pro peníze. [Lidé] budou pilněji pracovat pro druhé lidi. Ale nejpilněji budou lidé pracovat, když jsou oddáni nějaké věci… Povinnost není nikdy vykonávána způsobile, dokud ji nevykonává někdo, kdo by rád udělal více, kdyby jen mohl.“4
Vykonávání povinnosti přináší člověku pocit štěstí a pokoje. Básník napsal:
Spal jsem a snil, že je život radostí.
Probudil jsem se a spatřil, že život je povinnost.
Jednal jsem a hle –
Povinnost byla radostí.5
Volání povinnosti může přijít tiše, zatímco my, kteří jsme nositeli kněžství, přijímáme úkoly, které dostáváme. President George Albert Smith, tento skromný, a přesto efektivní, vedoucí prohlásil: „Je vaší prvořadou povinností poznat, co Pán chce, a potom mocí a silou [vašeho] svatého kněžství zvelebovat vaše povolání v přítomnosti vašich bližních [tak],… aby vás lidé rádi následovali.“6
Co to znamená zvelebovat povolání? Znamená to rozšiřovat jeho důstojnost a význam, činit ho úctyhodným a chvályhodným v očích všech lidí, zvětšovat ho a posilovat ho, dovolit světlu nebes, aby skrze ně zářilo před druhými lidmi.
A jak člověk zvelebuje své povolání? Jednoduše tím, že vykonává službu, která k němu patří. Starší zvelebuje své vysvěcené povolání starším tím, že se učí povinnostem staršího a potom je vykonává. A stejně tak jáhen, učitel, kněz, biskup a každý, kdo zastává nějaký úřad v kněžství.
Básník a spisovatel Robert Louis Stevenson nám připomněl: „Vím, co je potěšení, protože jsem vykonal dobrou práci.“
Bratří, mějme na paměti radu krále Beniamina: „Když jste ve službě bližních svých, jste pouze ve službě svého Boha.“7
Podejme pomocnou ruku, abychom zachránili ty, již potřebují naši pomoc, a pozvedli je na vyšší stezku a lepší cestu. Zaměřme své myšlenky na potřeby nositelů kněžství a jejich manželek a dětí, kteří sklouzli ze stezky aktivity. Kéž nasloucháme nevyslovenému poselství jejich srdce! Zjistíte, že vám zní povědomě: „Řiď mne! Veď mne! Kráčej se mnou! / Cestu svou ať vím. / Uč mne, co mám znát jednou, / bych mohl žíti s Ním.“8
Práce na přivádění zpět k aktivitě není pro lenocha nebo snílka. Děti rostou, rodiče stárnou a čas na nikoho nečeká. Neodkládejte nabádání, ale jednejte podle něj, a Pán vám otevře cestu.
Často je vyžadována nebeská ctnost trpělivosti. Jako biskup jsem jednoho dne pocítil vnuknutí, abych navštívil muže, jehož žena byla trochu aktivní, stejně jako děti. Tento muž však nikdy nic nepřijímal. Za horkého letního dne jsem zaklepal na skleněné dveře Harolda G. Gallachera. Viděl jsem bratra Gallachera, jak sedí v křesle a čte noviny. „Kdo je to?“ zeptal se, aniž zvedl oči.
„Váš biskup,“ odpověděl jsem. „Přišel jsem, abych se s vámi seznámil a vyzval vás, abyste se svou rodinou chodil na shromáždění.“
„Ne, mám moc práce,“ zněla přezíravá odpověď. Vůbec nezvedl oči. Poděkoval jsem mu, že mě vyslechl, a odešel jsem.
Krátce nato se Gallacherovi přestěhovali do Kalifornie. Uplynulo mnoho let. Potom, jako člen Kvora Dvanácti, jsem jednoho dne pracoval ve své kanceláři, když mi zavolala sekretářka a řekla: „Chtěl by s vámi mluvit bratr Gallacher, který kdysi žil ve vašem sboru. Je tady v kanceláři.“
Odpověděl jsem: „Zeptejte se ho, zda se jmenuje Harold G. Gallacher, který žil s rodinou ve Vissing Place na průsečíku ulic West Temple a Fifth South.“
Řekla: „To je on.“
Požádal jsem ji, aby ho ke mně poslala. Příjemně jsme si popovídali o jeho rodině. Řekl mi: „Přišel jsem se omluvit, že jsem onoho letního dne před mnoha lety nevstal z křesla a nepozval vás dál.“ Zeptal jsem se ho, zda je aktivní v Církvi. S úsměvem odpověděl: „Jsem druhým rádcem v biskupstvu svého sboru. Vaše pozvání, abych přišel na shromáždění, a moje záporná reakce, mne tak pronásledovaly, že jsem se rozhodl s tím něco udělat.“
Než Harold zemřel, viděli jsme se ještě několikrát. Gallacherovi a jejich děti vykonávali v Církvi mnoho povolání.
President Stephen L Richards, který sloužil jako rádce presidenta Davida O. McKaye, prohlásil: „Kněžství se obvykle definuje jednoduše jako ,Boží moc delegovaná člověku.‘ Pokračuje: „Myslím, že tato definice je přesná. Z praktických důvodů ale kněžství rád definuji na základě služby, a často ho nazývám ,dokonalým plánem služby‘. Je to nástroj služby… a muž, který ho opomíjí používat, ho snadno ztratí, neboť ve zjevení je jasně řečeno, že ten, kdo ho zanedbává, ,nebude počítán za způsobilého, aby obstál.‘“9
Letos v lednu jsem měl výsadu být svědkem skutku hluboké služby v životě ženy, která žije ve sboru, kde jsem před mnoha lety sloužil jako biskup. Jmenuje se Adele a se svými dvěma dospělými dcerami – z nichž jedna je postižená – žije mnoho let v oblasti Rose Park údolí Solného jezera. Adele, která je vdova, čelí nedostatku prostředků a její život je často těžký.
Zavolal mi člověk zapojený do projektu Gingerbread House a pozval mě na slavnostní otevření Adelina domu, který v průběhu pouhých tří dní a nocí zrenovovalo mnoho laskavých a štědrých lidí, všichni pracovali dobrovolně, přičemž materiál darovalo množství místních obchodů. Během rekonstrukce domu byla Adele s oběma dcerami hostem v městě vzdáleném několik mil, kde je chovali jako v bavlnce.
Byl jsem u toho, když limuzína přivezla Adele a její dcery na místo. Ve skupině, která je očekávala, byli nejenom příbuzní a přátelé, ale také mnoho řemeslníků, kteří ve dne v noci na projektu pracovali. Bylo zřejmé, že mají z výsledku radost, a dychtili vidět reakci Adele a jejích dcer.
Ženy vystoupily z auta a měly zavázané oči. Když byly pásky z očí sňaty a Adele a její dcery se rozhlédly a spatřily svůj nový dům, byl to úžasný okamžik. Byly naprosto užaslé velkolepostí projektu, včetně nového vzhledu vchodu, rozšíření samotného domu a nové střechy. Dům z vnějšku vypadal jako nový a bez sebemenší vady. Nedokázaly zadržet slzy.
Doprovázel jsem Adele a ostatní při vstupu do domu a žasli jsme nad tím, co bylo uděláno pro zkrášlení a obohacení interiéru. Stěny byly vymalovány, podlahová krytina vyměněna. Nové bylo i bytové zařízení, závěsy a záclony. V kuchyni byly vyměněny skříňky, byly tam nové pracovní desky a přístroje. Celý dům od střechy k základům byl opraven, každá místnost byla čistá a krásná. Adele a její dcery to doslova přemohlo. Avšak stejně dojaté byly výrazy ve tváři těch, kteří horečně pracovali, aby dům obnovili. Když byli svědky radosti, kterou přinesli do života Adele a jejích dcer, měli v očích slzy. Nejenže bylo ulehčeno břemeno vdovy, ale také byl dotčen život bezpočtu dalších. Díky účasti na tomto úsilí se všichni stali lepšími lidmi.
President Harold B. Lee, jeden z velkých učitelů Církve, uvedl tuto snadno pochopitelnou radu týkající se kněžství, řekl: „Víte, když se člověk stává nositelem kněžství, stává se činitelem Páně. O svém povolání má přemýšlet, jako kdyby byl v Pánově službě.“10
Někteří z vás můžete být stydliví, snad si myslíte, že nemáte na to, abyste kladně odpověděli na nějaké povolání. Mějte na paměti, že toto dílo není pouze vaše a moje. Je to Pánovo dílo, a když jsme v Pánově službě, bratří, máme nárok na Pánovu pomoc. Mějte na paměti, že Pán posílí záda, aby mohla nést břímě, které na ně vkládá.
Protože formální prostředí učebny může někdy vyvolávat obavy, některá z nejefektivnějších učení se uskutečňují jinde než v kapli nebo učebně. Velmi dobře si vzpomínám, že před několika lety na jaře členové mého a sousedního sboru vzali všechny nositele Aronova kněžství, kteří se dychtivě těšili, na výroční výlet připomínající znovuzřízení Aronova kněžství. A při této zvláštní příležitosti jsme cestovali autobusem devadesát mil na sever na hřbitov v Clarkstonu v Utahu. Tam v klidu onoho nádherného prostředí jsme shromáždili mladé lidi kolem hrobu Martina Harrise, jednoho ze tří svědků Knihy Mormonovy. Když jsme obklopili krásný žulový sloup označující jeho hrob, starší Glen L. Rudd, tehdy biskup druhého sboru, nás seznámil se životem Martina Harrise a přečetl z Knihy Mormonovy jeho svědectví a potom svědectví Olivera Cowderyho a Davida Whitmera. Mladí muži se zaujetím naslouchali a uvědomovali si, že stojí u hrobu člověka, který viděl anděla a na vlastní oči spatřil desky. Uctivě se dotýkali žulového náhrobku a přemítali o slovech, která slyšeli, a o pocitech, které měli.
Potom jsme přešli k nedalekému pionýrskému hrobu. Na náhrobku stálo jméno John P. Malmberg a tento verš:
Zhaslo světlo našeho domova.
Utichl hlas, který jsme milovali.
Teď prázdné je místo v našem srdci,
nemáme nic, co bychom tam dali.
Hovořili jsme s chlapci o oběti, o oddanosti pravdě. Povinnost, čest, služba a láska – tomu všemu onen náhrobek učil. Zrakem své paměti vidím, jak si chlapci vytahují kapesníky, aby si otřeli slzy. Ještě slyším vzlyky, které svědčily o dojatém srdci a o závazku, který učinili. Věřím, že každý mladík se rozhodl být pionýrem – tím, kdo jde vpředu a ukazuje druhým cestu, kterou mají jít.
Se skupinou jsme se poté odebrali do místního parku, kde jsme si vychutnali piknik. Než jsme se vrátili domů, zastavili jsme se na pozemcích krásného chrámu Logan. Byl teplý den. Vyzval jsem chlapce, aby se natáhli na rozlehlý trávník a podívali se se mnou na modré nebe, po kterém plula bílá vlnící se oblaka poháněná vánkem. Obdivovali jsme krásu tohoto velkolepého pionýrského chrámu. Hovořili jsme o posvátných obřadech a věčných smlouvách. Ponaučení bylo osvojeno. Srdce byla dotčena. Smlouvy a sliby se staly více než jen pouhými slovy. Do oněch mladistvých srdcí byla zasazena touha být hoden vstupu do chrámových dveří. Myšlenky se obrátily k Mistrovi, a On byl nablízku. Jako by bylo možné slyšet a pocítit Jeho jemnou výzvu: „Následuj mě.“
Všem, kteří ochotně odpovědí na posvátné povolání ke službě, se dostává slibu: „Já, Pán, jsem milosrdný a milostivý k těm, kdož se mne bojí, a těší mne poctíti ty, kdož mi slouží ve spravedlnosti a v pravdě do konce.
Veliká bude odměna jejich a věčná bude sláva jejich.“11
Upřímně se modlím, abychom se všichni mohli učinit hodnými tohoto božského slibu, ve jménu Ježíše Krista, našeho Spasitele, amen.