Desátek – přikázání i pro chudé
Opravdová oběť je od počátku známkou věrných.
V klasickém a stále působivém díle Charlese Dickense Vánoční koleda Bob Cratchit doufal, že stráví Štědrý den se svou rodinou. „‚Pokud se vám to hodí, pane,‘“ dodal, když se tázal svého zaměstnavatele pana Scrooge.
„‚Nehodí se mi to,‘ odpověděl Scrooge, ‚a není to správné. Kdybych vám za to strhl půl koruny, myslel byste si, že vám křivdím,‘ …
‚Ale,‘ řekl Scrooge, ‚nemyslel byste si, že křivdíte vy mně, když vám zaplatím denní mzdu za žádnou práci.‘
Úředník namítl, že je to jen jednou za rok.
‚Chabá výmluva, když chcete člověka okrádat každého dvacátého čtvrtého prosince!‘ řekl Scrooge.“1
Scroogeovi – jako kterémukoli jinému sobeckému neboli „přirozenému” člověku – se oběť nehodí nikdy.
Přirozený člověk má sklon myslet jen na sebe – nejen že dává sebe na první místo, ale zřídkakdy, pokud vůbec, dává kohokoli, včetně Boha, na místo druhé. Pro přirozeného člověka není oběť něco přirozeného. Má nenasytnou chuť na něco více. Zdá se, že jeho takzvané potřeby vždy převyšují jeho příjem, takže mít „dost“ je navěky nedosažitelným cílem, stejně jako pro lakomce Scrooge.
Protože přirozený člověk má sklon shromažďovat nebo spotřebovat vše, Pán dávnému Izraeli moudře přikázal, aby obětovali ne poslední a nejhorší zvíře ze stáda, ale prvorozené – ne zbytky z pole, ale prvotiny (viz Deuteronomium 26:2; Mosiáš 2:3; Mojžíš 5:5). Opravdová oběť je od počátku známkou věrných.
Mezi lidmi, kteří nepřinášejí oběti, jsou dva extrémy: jedním je bohatý, nenasytný člověk, který nechce, a druhým je chudý člověk bez prostředků, který se domnívá, že nemůže. Jak ale můžete někoho, kdo hladoví, žádat, aby jedl méně? Existuje nějaká úroveň chudoby, která je tak nízká, že oběť nemá být očekávána, nebo rodina natolik strádající, že platba desátku již nemá být požadována?
Pán často učí tak, že určitou zásadu vysvětluje pomocí nějaké extrémní situace. Příběh vdovy ze Sarepty je příkladem extrémní chudoby, který Pán použil k výuce toho, že milosrdenství nemůže oloupit oběť, tak jako nemůže oloupit spravedlnost. Ve skutečnosti opravdovým měřítkem oběti není to, co člověk dává, aby obětoval, ale to, co obětuje, aby dal (viz Marek 12:43). Víra není tolik zkoušena, když je spíž plná, jako když je prázdná. Krize v těchto rozhodujících okamžicích charakter člověka nevytváří – ale projevuje ho. Krize je onou zkouškou.
Vdova ze Sarepty žila v době proroka Eliáše, jehož slovem uvedl Pán na tři a půl roku na zem sucho (viz Lukáš 4:25). Hlad byl tak hrozný, že mnoho lidí se dostalo na práh smrti. V této situaci se setkáváme s touto vdovou.
Pán Eliášovi řekl: „Vstaň a jdi do Sarepty… Aj, přikázal jsem ženě vdově, aby tě živila.“ (1. Královská 17:9.) Je zajímavé, že Eliáš není poslán do Sarepty, dokud se vdova a její syn neocitli na prahu smrti. V tomto kritickém okamžiku – tváří tvář smrti hladem – bude její víra vyzkoušena.
Když Eliáš přichází do města, uvidí ji, jak sbírá dříví.
„A zavolav jí, řekl: Medle, přines mi trochu vody v nádobě, abych se napil.
A když šla, aby přinesla, zavolal jí zase a řekl: Medle, přines mi také kousek chleba v ruce své.
I odpověděla: Živť jest Hospodin Bůh tvůj, žeť nemám žádného chleba, ani podpopelného, kromě hrsti mouky v kbelíku a maličko oleje v nádobce, a aj, sbírám dvě dřevě, abych šla a připravila to sobě a synu svému, abychom snědouce to, za tím zemříti musili.“ (Verše 10–12.)
Hrst mouky je opravdu velmi málo, možná tak na jednu porci, a proto Eliášova odpověď zní tak záhadně. Poslechněte si ji: „Neboj se. Jdi a učiň, jakž jsi řekla, a však udělej mi prvé z toho malý chléb.“ (Verš 13; zvýraznění přidáno.)
Nezní to však sobecky, požádat nejen o první kousek, ale možná i o jediný, který má? Neučili nás snad rodiče, že máme druhým dávat přednost, a zvláště že muž má dávat přednost ženě, natož hladovějící vdově? Její volba – nají se, nebo obětuje své poslední jídlo a uspíší smrt? Možná obětuje své jídlo, ale může obětovat jídlo, které měla pro svého hladovějícího syna?
Eliáš rozuměl nauce, že požehnání přicházejí po zkoušce naší víry (viz Eter 12:6; NaS 132:5). Nechoval se sobecky. Jako Pánův služebník tam byl proto, aby dával, ne aby bral. Pokračuji ve vyprávění:
„A však udělej mi prvé [prvotiny] z toho malý chléb podpopelný a přines mi; potom sobě a synu svému uděláš.
Neboť toto praví Hospodin Bůh Izraelský: Mouka z kbelíka toho nebude strávena, aniž oleje v nádobce té ubude až do toho dne, když dá Hospodin déšť na zemi.
I šla a učinila vedlé řeči Eliášovy, a jedla ona i on i čeled její až do těch dní.
Z kbelíka toho mouka nebyla strávena, aniž oleje v nádobce ubylo, vedlé řeči Hospodinovy, kterouž mluvil skrze Eliáše.“ (Verše 13–16; zvýraznění přidáno.)
Jedním z důvodů, proč Pán vysvětluje nauku těmito extrémními situacemi, je to, aby vyloučil výmluvy. Jestliže Pán očekává, že i ta nejchudší vdova zaplatí svůj šart, co to tedy znamená pro všechny ostatní, kteří mají pocit, že obětovat není vhodné nebo snadné?
Žádný biskup, žádný misionář nemá nikdy váhat nebo mít tak málo víry, aby chudé neučil zákonu desátku. Postoj „nemohou si dovolit platit“ je třeba nahradit postojem „nemohou si dovolit neplatit“.
Jednou z prvních věcí, které musí biskup udělat, aby pomohl potřebným, je požádat je, aby platili desátek. Jako vdova, i potřebná rodina, když stojí před rozhodnutím, zda zaplatí desátek, nebo nakoupí jídlo, má zaplatit desátek. Biskup jim může pomoci, co se týče potravin a dalších základních potřeb, dokud nezískají soběstačnost.
V říjnu 1998 hurikán Mitch zpustošil mnoho oblastí Střední Ameriky. President Gordon B. Hinckley měl velkou starost o oběti této katastrofy, z nichž mnohé přišly o všechno – jídlo, oblečení a vybavení domácnosti. Navštívil Svaté ve městech San Pedro Sula a Tegucigalpa v Hondurasu a Managua v Nikaragui. A poselství tohoto novodobého proroka se ve všech městech podobalo slovům milujícího proroka Eliáše pro hladovějící vdovu – přinášejte oběti a buďte poslušni zákona desátku.
Jak ale můžete někoho tak nuzného žádat, aby přinášel oběti? President Hinckley věděl, že zásilky potravin a oblečení, které dostali, jim pomohou přežít krizi, ale jeho zájem o ně a láska k nim sahaly mnohem dále. Nehledě na to, jak důležitá je humanitární pomoc, věděl, že ta nejdůležitější pomoc přichází od Boha, ne od člověka. Prorok jim chtěl pomoci odemknout průduchy nebeské, jak to přislíbil Pán v Malachiášovi (viz Malachiáš 3:10; Mosiáš 2:24).
President Hinckley je učil, že budou-li platit desátek, budou mít na stole vždy jídlo, budou mít na sobě vždy oblečení a budou mít vždy střechu nad hlavou.
Když podáváme jídlo, je mnohem jednodušší připravit na začátku o jeden talíř více než hledat jídlo pro opozdilce, když je už dojedeno a jídlo bylo naservírováno. Stejně tak, není v podstatě jednodušší dát Pánovi prvorozené nebo prvotiny než doufat, že pro něj zbude dost „zbytků“? Nemá On, který je zakladatelem naší hostiny, být tím čestným hostem, kterého obsloužíme jako prvního?
Má milující matka Evelyn Robbinsová mě učila zákonu desátku, když mi byly čtyři roky. Dala mi prázdnou krabičku od náplasti, cínovou s víčkem na zaklapnutí. Učila mě, že si v ní mám schovávat drobné na desátek a že je pak mám dát biskupovi. Budu navěky vděčný za ni, za tu krabičku od náplasti a za požehnání, která vzešla z placení desátku.
Ve Vánoční koledě se pan Scrooge změnil – už nebyl takový, jako býval předtím. Podobně toto je evangelium pokání. Pokud nás Duch nabádá, abychom byli ve svém životě poslušnější zákona oběti, kéž s touto změnou začneme už dnes!
Jsem velmi vděčný za Spasitele, jenž byl dokonalým příkladem poslušnosti skrze oběť – který dal „sebe jako oběť za hřích“ a stal se, podle Lehiových slov, „prvotinami Bohu“ (2. Nefi 2:7, 9; zvýraznění přidáno). Vydávám svědectví o Něm a o těchto Jeho naukách, ve jménu Ježíše Krista, amen.