Odpovědí je víra
Pamatujte, že víra a poslušnost jsou odpovědí vždy – i když se nám nedaří; možná obzvláště tehdy, když se nám nedaří.
Začátkem 50. let válčily Spojené státy na Korejském poloostrově. Mladí muži tenkrát díky povolávacímu rozkazu vlády nemohli sloužit na misii, ale místo toho se od nich vyžadovalo, aby vstoupili do armády. S touto znalostí jsem se při nástupu na vysokou školu zapsal do armádního Výcvikového sboru záložních důstojníků. Mým cílem bylo stát se důstojníkem jako můj nejstarší bratr. Když jsem však přijel domů na vánoční prázdniny, pozval si mě biskup mého sboru, Vern Freeman, do své kanceláře. Oznámil mi, že jeden mladý vedoucí Církve, bratr Gordon B. Hinckley, sjednal s vládou Spojených států dohodu, která každému sboru Církve ve Spojených státech umožňovala povolat jednoho mladého muže na misii. Takto povolaný mladý muž pak na dobu své misie automaticky obdrží odklad vojenské služby.
Biskup Freeman řekl, že když se o tom modlil, pocítil, že by ke službě misionáře na plný úvazek měl za náš sbor doporučit mě. Vysvětlil jsem mu, že už mám jiné plány – zapsal jsem se do armádního VSZD a očekával jsem, že ze mne bude důstojník! Biskup mi laskavě připomněl, že obdržel vnuknutí, aby ke službě na misii právě v onu dobu doporučil mě. Řekl: „Jdi domů a promluv si s rodiči a dnes večer mi přijď dát odpověď.“
Šel jsem domů a řekl jsem otci a matce, co se stalo. Odvětili, že biskup je inspirovaný a že bych měl Pánovo vyzvání ke službě s radostí přijmout. Má matka viděla, jak jsem byl z představy, že se ihned nestanu důstojníkem armády, zklamaný. Citovala:
„Doufej v Hospodina celým srdcem svým, na rozumnost pak svou nezpoléhej.
Na všech cestách svých snažuj se jej poznávati, a onť spravovati bude stezky tvé.“1
Toho večera jsem se vrátil do biskupovy kanceláře a jeho výzvu jsem přijal. Řekl mi, abych šel k Odvodové komisi a oznámil jim své rozhodnutí.
Když jsem tak učinil, předsedkyně Odvodové komise mi k mému překvapení řekla: „Pokud přijmete povolání na misii, pak obdržíte povolávací rozkaz předtím, než se budete moci znovu přihlásit do armádního VSZD. Budete sloužit jako odvedenec, a ne jako důstojník.“
Přes tuto nečekanou změnu byla má misie báječná. Změnila můj život, jak už se to těm, kteří slouží, stává. Ale asi měsíc předtím, než jsem byl uvolněn z misie, vláda dostála svému slovu a poslala mi povolávací rozkaz do armády Spojených států.
Po ukončení základního výcviku a vojenské policejní školy jsem byl přidělen na základnu jako vojenský policista. Jedné noci jsem dostal celonoční úkol, abych doprovodil konvoj vězňů z jednoho tábora do druhého.
V noci se konvoj na půli cesty zastavil, abychom si odpočinuli. Velící důstojník nám nařídil jít do restaurace a dát si kávu, abychom byli schopni zůstat po zbytek noci vzhůru. Ihned si všiml, že jsem neuposlechl. Řekl: „Vojáku, musíte si dát kávu, abyste po zbytek cesty dokázal zůstat vzhůru. Nechci mít na své hlídce žádné uprchlé vězně nebo jiné problémy.“
Řekl jsem: „Pane, se vší úctou odmítám. Jsem mormon a kávu nepiji.“
Moje odpověď ho nezajímala a znovu mne vyzval, abych si dal kávu.
Znovu jsem slušně odmítl. Zaujal jsem své místo vzadu v autobuse se zbraní v ruce a v duchu jsem se modlil, abych zůstal vzhůru a abych ji nemusel použít. Zbytek cesty byl klidný.
Několik dnů nato si mě tentýž velící důstojník pozval do své kanceláře na osobní pohovor. Řekl mi, že i když se obával, že nebudu schopen zůstat vzhůru po celou noc, váží si toho, že jsem stál za svým přesvědčením. Poté mi k mému údivu sdělil, že jeho asistent bude přeložen a že on za svého nového asistenta doporučil mě!
Ve zbývajících dvou letech jsem měl mnoho příležitostí k práci na vedoucích a manažerských úkolech. Dopadlo to tak, že jsem během své vojenské služby získal více dobrých zkušeností, než jsem kdy doufal.
Z tohoto prostého příběhu – a mnoha jemu podobných získaných ze života – jsem se naučil, že odpovědí na naše obavy, starosti a utrpení, jsou víra a poslušnost. Víra v Pána Ježíše Krista je tou skutečnou mocí, která může změnit náš život a dovést nás ke spasení.
Jak můžeme tuto víru získat? Skrze své činy. Musíme „[jít a učinit] věci, které přikázal Pán“2, jak nám radil Nefi. Musíme doufati v Hospodina celým srdcem svým, jak mě učila má milující matka. S vděčností zjistíme, že často, když používáme víru ke konání vůle Páně, jsme za svou poslušnost bohatě požehnáni.
Někdy ale zjistíme, že i když se snažíme sloužit Pánu co nejlépe, přesto trpíme. Možná znáte někoho, kdo se potýká s těmito nanejvýš obtížnými okolnostmi: pomyslete na rodiče, jehož dítě onemocní, všichni se za něj modlí a postí celou svou duší a srdcem, ale dítě nakonec zemře. Nebo na misionáře, který učinil oběti, aby mohl jít na misii, a u kterého se poté projeví těžké onemocnění, po kterém zůstane těžce postižený či trpí bolestí. Nebo na ženu, která nikdy nemůže mít děti, po kterých touží, přestože žije tak věrně a poslušně, jak to jen dokáže. Nebo na manželku, která se ze všech sil snaží vytvořit pro svou rodinu dobrý domov a děti vychovat co nejlépe, a manžel ji opustí. V písmech je mnoho příkladů lidí, kteří byli po prokázání veliké víry zachráněni tak, jako Sidrach, Mizach a Abdenágo v ohnivé peci. Ale v písmech je také mnoho příkladů oddaných lidí, kteří v krizi božský zásah neobdrželi. Abinadi byl upálen u kůlu; Jan Křtitel byl sťat; následovníci Almy a Amuleka byli uvrženi do ohně. Dělat to, co je správné, neznamená, že všechno vždy dobře dopadne. Klíčem je pamatovat si, že odpovědí jsou vždy víra a poslušnost – i když se nám nedaří; možná obzvláště tehdy, když se nám nedaří.
Pamatujte, Pán nám slíbil, že nám pomůže protivenstvím čelit. On soucítí obzvláště s těmi, kteří trpí. To on řekl: „Blahoslavení lkající, nebo oni potěšeni budou.“3
V rámci usmíření vytrpěl náš Spasitel všechny věci. Zná fyzickou i duševní bolest; zná žal pramenící ze ztráty a ze zrady. On nám však ukázal, že cestou ke skutečnému pokoji a štěstí jsou láska, trpělivost, pokora a poslušnost. Ježíš řekl: „Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám.“ Ale poté, aby nás varoval, že máme hledat více, než jen světskou útěchu, Ježíš dodal: „Ne jako svět dává, já dávám vám.“4 Svět vidí mír a pokoj jako nepřítomnost konfliktu nebo bolesti, ale Ježíš nám nabízí útěchu i v našem utrpení. Jeho život nebyl bez konfliktu nebo bez bolesti, ale byl bez strachu a měl hluboký význam. Apoštol Petr napsal: „Jestliže dobře činíce, a bez viny trpíce, snášíte, toť jest milé před Bohem.
Nebo i k tomu povoláni jste, jako i Kristus trpěl za nás, nám pozůstaviv příklad, abyste následovali šlépějí jeho. … Kterýžto, když mu zlořečili, nezlořečil zase; trpěv, nehrozil, ale poroučel [se] tomu, kterýž spravedlivě soudí.“5
My, kteří jsme přijali Ježíše Krista jako svého Spasitele, se musíme plně spoléhat na Kristovy zásluhy. On nás spasí po všem, co my můžeme učiniti. On nám požehná a povede nás v našem úsilí, když budeme odvážně používat víru a když půjdeme vpřed spoléhajíce se na zásluhy Kristovy. Posílí nás a přinese nám v době našich zkoušek pokoj. „Nebo skrze víru chodíme, ne skrze vidění.“6 Modlím se, aby se každý z nás naučil lépe vkládat svou důvěru v Pána a posilovat svou víru v Něj.
Na závěr bych se, bratři a sestry, rád zmínil ještě o jedné věci. V posledních letech jsem byl požehnán možností zblízka sledovat presidenta Hinckleyho a chci vám připomenout, že president Hinckley není jen žijícím prorokem, ale také žijícím vidoucím. Vidí věci, které jiní nevidí. Má dar rozlišování; je optimista a realista. Rád bych vyjádřil svou vděčnost Pánu za zachování života presidenta Hinckleyho a za to, že jemu a jeho vzácným rádcům dovolil vést tuto Církev po dobu posledních 10 let. Skrze božské vedení presidenta Hinckleyho Církev obdržela mnohá dalekosáhlá požehnání, z nichž mnohá možná nejsou zjevná. Důrazně každého z vás povzbuzuji, abyste jeho radu a vedení následovali s větší pečlivostí, neboť vskutku „vidoucího Pán vzbudil lidu svému“.7
Ježíš je Kristus. Joseph je prorokem znovuzřízení. President Gordon B. Hinckley je naším žijícím prorokem. O tom svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.