Posiluj své bratří
Musíte dělat to, co nás Spasitel a jeho proroci … vždy učili – sloužit, posilovat víru a poskytovat výživu těm, kteří potřebují vaši lásku a požehnání.
Když Ježíš odpovídal na otázku: „Které jest přikázání veliké v zákoně?“, řekl: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své. To jest přední a veliké přikázání. Druhé pak jest podobné tomu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Na těch dvou přikázáních všecken zákon záleží i proroci.“1
Jeho minulí i současní proroci vždy učili dávný Izrael, a dále všechny generace času, této všezahrnující věčné pravdě – že k tomu, abychom mohli zdědit věčný život, musíme mít ve své duši lásku – lásku k Bohu, svému věčnému Otci, a lásku ke svým bližním.
Ježíš, během posledních hodin své pozemské služby, řekl Petrovi: „Ale jáť jsem prosil za tebe, aby nezhynula víra tvá. A ty někdy obrátě se, potvrzuj bratří svých.“2
Petr měl svědectví, jež mu přinesl Duch, o božskosti Ježíše Krista. Petr věděl a jeho znalost pocházela ze zjevení. Avšak jeho obrácení, ona změna v celém způsobu života a v podstatě samotné bytosti, byla zřejmější po dnu padesátém, poté, co obdržel dar a svědectví Ducha Svatého, jež změnily jeho srdce.
Ano, bratři a sestry, stejně jako Petr předtím, i my máme svědectví, avšak je obrácení trvalým procesem ve vašem životě? Není každý z nás v rukou svého Tvořitele dílem, jež se vyvíjí? Žehná Bůh skrze vás druhým? Modlíte se a ptáte se Pána, komu chce vaším prostřednictvím požehnat tím, že mu ulehčíte jeho břímě? Milujete druhé tak, jako milujete sami sebe?
Když Ježíš řekl zákoníkovi, že k tomu, aby zdědil věčný život, musí milovat svého bližního jako sebe samého, zákoník se Ježíše zeptal: „A kdo jest můj bližní?“ Ježíš odpověděl podobenstvím o milosrdném Samaritánovi a pak se ho zeptal: „Kdo tedy z těch tří zdá se tobě bližním býti tomu, kterýž upadl mezi lotry? A on řekl: Ten, kterýž prokázal milosrdenství nad ním.“3 Tímto podobenstvím Ježíš učil, že každý má projevovat aktivní lásku a shovívavost vůči každému dítěti Jeho Otce.
Král Benjamin učil Svaté ve své době: „Abyste si udržovali odpuštění hříchů svých ze dne na den, …chtěl bych, abyste udíleli ze jmění svého chudým, …abyste sytili hladové, …navštěvovali nemocné a poskytovali jim úlevu jak duchovně, tak časně.“4 Poskytujete duchovní nebo časnou úlevu těm, kteří ji potřebují? Podáváte pomocnou ruku těm a posilujete víru těch, kteří přicházejí do stáda, jak nás o to žádají současní proroci?
Obrátit se znamená zasvětit život péči o druhé, kteří potřebují vaši pomoc, a službě a sdílení vašich darů a požehnání. Pán neřekl: „Pečujte o mé ovce, až se vám to bude hodit, hlídejte mé ovce, až budete mít čas.“ Řekl: „Paste mé ovce a mé beránky; pomozte jim přežít v tomto světě, buďte jim nablízku. Veďte je do bezpečí – bezpečí spravedlivých rozhodnutí, která je připraví na věčný život.“5
Každý nesobecký skutek laskavosti a služby posiluje vaši duchovnost. Bůh bude pomocí vás žehnat druhým. Váš neustálý duchovní růst a věčný pokrok je velmi úzce spojen s vašimi vztahy – s tím, jak se chováte k druhým. Máte druhé opravdu rádi a stáváte se požehnáním v jejich životě? Nespočívá měřítko úrovně vašeho obrácení v tom, jak se chováte k druhým? Člověk, který v Církvi dělá jen to, co mu přináší nějaký užitek, nikdy nedosáhne cíle dokonalosti. Služba druhým je to, v čem spočívá evangelium a oslavený život.
Na cestě životem máte podávat pomocnou ruku druhým poutníkům, být pro ně požehnáním a dávat ze sebe těm, kteří vás potřebují. „Nebo chtěl-li by kdo duši svou zachovati,“ řekl Mistr, „ztratíť ji; pakli by kdo ztratil duši svou pro mne a pro evangelium, tenť ji zachová.“6
Jakub adresoval svou epištolu „dvanácteru pokolení rozptýlenému [ve světě]“.7 Jeho učení lze vztáhnut na nás, Pánův lid, který v posledních dnech přijímá znovuzřízené evangelium. Učí zásadám, které mají být vodítkem pro vaše vztahy s ostatními členy Církve. Přikázání „milovati… bližního svého jako sebe samého“ považuje za „zákon královský“.8 Podle Jakuba mít pouze svědectví nestačí. Evangelium se ve vašem životě musí stát žijící skutečností. „A já tobě ukáži víru svou z skutků svých.“9 „Buďtež pak činitelé slova, a ne posluchači toliko.“10 Jakubova definice obráceného zní: „Náboženství čisté a nepoškvrněné před Bohem a Otcem totoť jest: Navštěvovati sirotky a vdovy v ssouženích jejich, a ostříhati sebe nepoškvrněného od světa.“11 Svou krátkou epištolu uzavírá těmito slovy: „Bratří, jestliže by kdo z vás pobloudil od pravdy, a někdo by jej zase obrátil, věziž, že ten, kdož by odvrátil hříšníka od bludné cesty jeho, vysvobodí duši … a přikryje množství hříchů.“12 Tím, že přivedete bloudícího bratra zpět, zachráníte jeho i sebe. Vaše hříchy budou skryty nebo prominuty, protože jste napomohli spáse někoho jiného.
Dostalo se mi velikého požehání v tom, že žiji v Latinské Americe a že mohu být na vlastní oči svědkem naplňování proroctví a slibů, jež dali Pánovi proroci i sám Pán.
„Budu shromažďovati z jejich dlouhého rozptýlení lid svůj, ó dome Izraele, a opět mezi ním založím svůj Sion…
…Založím mezi nimi církev svou, a oni vejdou do smlouvy a budou počítáni mezi tento zbytek Jákobův, jemuž jsem dal tuto zemi jako dědictví jejich.“13
Doslova stovky tisíc se již shromáždily prakticky z každého národa v Latinské Americe. Proroctví nás ujišťují, že tento růst bude pokračovat. Růst je naším největším problémem, ale také největší příležitostí pro každého z nás.
Apoštol Pavel řekl ve své době novým členům: „Aj, již tedy nejste hosté a příchozí, ale spoluměšťané svatých a domácí Boží“.14
Zdá se, že tam, kde Církev zaznamenala rychlý růst, se ještě příliš mnoho členů cítí jako hosté a příchozí a že byli ponecháni někde na okraji cesty. Máme-li být svědky splnění slibů, musíme udělat to, co popsal Moroni: „A poté, co byli přijati ke křtu…, byli počítáni mezi lid církve Kristovy; a jejich jména byla zaznamenána, aby na ně mohlo býti pamatováno a aby mohli býti vyživováni…, aby je [to] udržovalo na správné cestě…“15
Mnozí aktivní členové se domnívají, že méně aktivní členové a nově obrácení, kteří zůstanou na okraji cesty, se chovají jinak, protože nevěří v nauku Církve. Provedené studie však tuto domněnku nepotvrzují. Ukazují, že téměř všichni méně aktivní členové, již byli dotázáni, věří, že Bůh existuje, že Ježíš je Kristus, že Joseph Smith byl prorok a že tato Církev je pravdivá.
V četných sborech a odbočkách je mnoho dobrých, upřímných a poctivých mužů a žen, kteří pouze nevědí, jak se do Církve vrátit. Jsou mezi nimi dobré matky a dobří otcové. Prostě odešli, a nikdo se za nimi nepřišel podívat, což v nich zanechává dojem, že se o ně nikdo nezajímá. Když muži nebo ženy víry navštěvují tyto jednotlivce a stávají se jejich přáteli, posilují je, modlí se s nimi a učí je evangeliu, oni a jejich rodiny se vrátí. „Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“16 Kdo jsou tito „nejmenší mí bratří“? Mohl tím Pán myslet ty nejnovější členy přicházející do stáda nebo ty, kteří zabloudili do stínů neaktivity a kteří by se vrátili, kdyby jim byla podána ruka opravdového přátelství?
V této velké bitvě o duše lidí jsou pravidla zapojení se do misionářské práce jasně definována pro každého z nás. Členové mají doprovázet dvojici misionářů na plný úvazek při vyučování lekcí a mají hrát důležitou roli v procesu obrácení druhých. Misionáři mají „kázati evangelium mé Duchem“17 slovy z vlastního srdce, slovy pravdy, která si uchovávají jako poklad díky mnohému studiu a modlitbě. Role našich misionářů v trvalém procesu obrácení druhých nekončí křtem. Mají nadále učit nové členy a další, kteří potřebují duchovní výživu.
Dopisy Prvního předsednictva z nedávné doby připomínají vedoucím kněžství jejich zodpovědnost posilovat a podporovat nové členy. „Navazovat přátelské vztahy mají všichni ve sboru… Domácí učitelé a navštěvující učitelky mohou sehrát důležitou roli…“ Noví členové mají dostávat „příležitosti … ke službě a k přispění k síle sboru“.18
Bratři a sestry, má-li proces obrácení a proměny pokračovat u každého z nás, jak u nových, tak u starších členů, musíme mít druhé rádi, sloužit jim a dávat jim duchovní výživu. Musíme druhým pomáhat přijmout všechna požehnání znovuzřízení, včetně požehnání chrámu.
Prorok Joseph Smith napsal dopis Svatým své doby: „Drazí bratří – existuje povinnost, kterou má každý Svatý bohatě prokazovat svým bratřím – vždy je mít rád a poskytovat jim pomoc. Abychom byli před Bohem ospravedlněni, musíme se mít navzájem rádi;… můžeme milovat svého bližního jako sebe samého, a být věrni v soužení.“19
Náš současný prorok, president Gordon B. Hinckley, řekl: „Doufám, modlím se, aby si každý z nás … předsevzal, že bude vyhledávat ty, kteří potřebují pomoci, … a že je bude pozvedat v duchu lásky do objetí Církve, kde je silné ruce a milující srdce zahřejí, utěší, podpoří a vyšlou je na cestu šťastného a produktivního života.“20
Láska není jen slovo nebo prohlášení, ale první a velké přikázání, přikázání, jež vyžaduje čin – „Milujete-li mne, přikázaní mých ostříhejte“21 a „Miluješ-li mne?… Pasiž ovce mé.“22
Musíte dělat to, co nás Spasitel a Jeho proroci, minulí i současní, vždy učili – sloužit, posilovat víru a poskytovat výživu těm, kteří potřebují vaši lásku a požehnání. Máte Pánův slib: „A kdokoli vás přijme, tam budu já také, neboť půjdu před tváří vaší … a Duch můj bude v srdci vašem.“23
Bratři a sestry, budete-li podávat pomocnou ruku, abyste s láskou žehnali životu druhého, budete oba požehnáni Jeho Duchem. Pán učí, že oba si budou „[rozumět] … navzájem a [oba budou] vzděláváni a [radovat] se spolu“.24
Modlím se, aby náš Nebeský Otec požehnal každému z nás onou láskou k druhým, „kterou uděluje všem, kteří jsou pravými následovníky Syna jeho“.25 Vydávám svědectví, že Jeho Syn Ježíš Kristus žije a že Jeho evangelium je evangeliem lásky. Ve jménu Ježíše Krista, amen.