Moc laskavosti
Laskavost je podstatou celestiálního života. Člověk podobný Kristu jedná s druhými laskavě.
Před mnoha lety, když jsem byl povolán jako biskup, jsem měl přání, abychom jako biskupstvo navštívili méně aktivní členy Církve a zjistili, zda bychom mohli udělat něco, co by jim do života přineslo požehnání evangelia.
Jednoho dne jsme se setkali s mužem po padesátce, který byl váženým mechanikem. Řekl mi, že naposledy byl v Církvi jako malý chlapec. Toho dne se něco přihodilo. Během lekce zlobil a byl hlučnější, než měl být, a jeho učitel se na něj rozzlobil, vytáhl ho za dveře a řekl mu, aby se už do třídy nevracel.
Nevrátil se.
Udivilo mě, že nelaskavé slovo, pronesené před více než čtyřiceti lety, mohlo mít tak obrovský vliv. Ale mělo. A následkem toho se tento muž již nikdy do Církve nevrátil. Ani jeho manželka a děti.
Omluvil jsem se mu a vyjádřil jsem lítost nad tím, jak se k němu učitel zachoval. Řekl jsem mu, jak je smutné, že jedno slovo pronesené kvapně, a tak dávno, může mít za následek, že jsou jeho rodině zadržována požehnání, která přináší aktivita v Církvi.
„Po 40 letech,“ řekl jsem mu, „je načase, aby to Církev napravila.“
Udělal jsem pro to, co jsem mohl. Ujistil jsem ho, že je v Církvi vítán a že ho potřebujeme. Měl jsem radost, když se tento muž se svou rodinou časem do Církve vrátil a když se z nich stali silní a věrní členové. Tento dobrý bratr se stal obzvláště platným domácím učitelem, protože chápal, jak něco tak nepatrného, jako je nelaskavé slovo, může mít následky, které mají vliv na celý život, a snad i déle.
Laskavost je podstatou velikosti a základní vlastností nejušlechtilejších mužů a žen, které znám. Laskavost je klíčem, který otevírá dveře a dělá přátele. Laskavost obměkčuje srdce a vytváří vztahy i na celý život.
Laskavá slova nepozvedají našeho ducha jen ve chvíli, kdy jsou pronesena, ale mohou s námi zůstat po celá léta. Jednou, když jsem byl na vysoké škole, mi přišel k mému výkonu ve fotbale poblahopřát muž, který byl o sedm let starší. Nepochválil mě jen za výbornou hru, ale všiml si také, že jsem měl správné sportovní vystupování. Přestože se tento rozhovor odehrál před více než 60 lety a člověk, který mě pochválil, si na náš rozhovor s největší pravděpodobností již nevzpomíná, já si dodnes pamatuji laskavá slova, která mi onoho dne řekl Gordon B. Hinckley, který se stal později presidentem Církve.
Ohleduplnost a laskavost jsou rysy, které jsou s presidentem Hinckleym nerozlučně spojeny. Když v roce 1963 zemřel můj otec, president Hinckley nás přišel navštívit jako první. Nikdy na jeho laskavost nezapomenu. Dal mé matce požehnání a kromě jiného jí také slíbil, že se má ještě na co těšit a že život bude pro ni ještě příjemný. Tato slova přinesla útěchu nám oběma, a já na jeho laskavost nikdy nezapomenu.
Laskavost je podstatou celestiálního života. Člověk podobný Kristu jedná s druhými laskavě. Laskavost má prostupovat všechna naše slova a skutky v práci, ve škole, v Církvi, a obzvláště doma.
Ježíš, náš Spasitel, byl ztělesněním laskavosti a soucitu. Uzdravoval nemocné. Většinu svého času strávil službou, jednomu či mnoha. Hovořil soucitně s ženou ze Samaří, na kterou se mnozí dívali svrchu. Nařídil svým učedníkům, aby nechali dítky jíti k Němu. Byl laskavý ke všem, kteří zhřešili, zavrhoval pouze hřích, ne hříšníka. Laskavě dovolil tisícům Nefitů, aby k němu přistoupili a pocítili stopy hřebů v jeho rukou a nohou. Ale jeho největší skutek laskavosti nalezneme v Jeho smírné oběti, kterou všechny osvobodil od následků smrti, a všechny od následků hříchu, pod podmínkou pokání.
Prorok Joseph Smith byl za svého života příkladem laskavosti všem, starým i mladým. Jedno dítě, které se těšilo z Prorokovy laskavosti, vzpomíná:
„Šli jsme se starším bratrem do školy, poblíž budovy známé jako Josephova cihlárna. Předchozího dne pršelo, což způsobilo, že cesta byla, obzvláště na této ulici, velmi rozbahněná. Můj bratr Wallace a já jsme oba uvázli [nohama] v blátě a nemohli jsme ven, a jako to děti dělají, rozplakali jsme se, protože jsme mysleli, že tam budeme muset zůstat. Když jsem ale vzhlédl, uviděl jsem, že k nám přichází milovaný přítel dětí, prorok Joseph Smith. Hned nás dostal na vyšší a sušší zem. Poté se sehnul, očistil z našich malých obtěžkaných bot bláto, vytáhl z kapsy kapesník a otřel nám uplakané tváře. Řekl nám laskavá a povzbudivá slova a poslal nás rozradostněné do školy.“1
Za laskavost v domově neexistuje žádná náhrada. Této lekci mě naučil můj otec. Vždy naslouchal radám mé matky. A díky tomu byl lepším, moudřejším a laskavějším člověkem.
Snažím se příklad svého otce následovat a naslouchám názorům své ženy. Cením si jejího názoru. Když má manželka například začne větu slovy „myslím, že bys měl …,“ okamžitě zpozorním a začnu v duchu probírat, co jsem mohl udělat špatně. Často už mám v duchu naplánovanou fantastickou omluvu, ještě než má manželka větu dokončí.
Vpravdě, má manželka je vzorem laskavosti, jemnosti a soucitu. Její pochopení, rada a podpora jsou pro mne neocenitelné. Díky ní jsem i já moudřejším a laskavějším člověkem.
To, co říkáte, tón vašeho hlasu, zloba nebo klid ve vašich slovech – to je to, čeho si všímají vaše děti i druzí. Vidí to, co je laskavé, i to, co je nelaskavé, to, co říkáme nebo děláme, a učí se tomu. Nic neodhalí naše skutečné já více než to, jak se jeden ke druhému chováme doma.
Často přemýšlím, proč si někteří lidé myslí, že musejí být k druhým kritičtí. Myslím, že si na to zvyknou a stane se to tak přirozené, že o tom často ani nepřemýšlejí. Zdá se, že kritizují všechny – jak sestra Jonesová řídí hudbu, jak bratr Smith učí lekci nebo jak osazuje zahradu.
I když si myslíme, že naše kritické poznámky nijak neškodí, často mají následky. Připomíná mi to chlapce, který svému biskupovi předal obálku s příspěvkem a řekl mu, že to je pro něj. Biskup, který této chvíle využil k učení, chlapci vysvětlil, že má na poukázce příspěvku zaznamenat, je-li to na desátek, na postní oběti nebo na něco jiného. Chlapec trval na tom, že ty peníze jsou pro biskupa osobně. Když se biskup zeptal na důvod, chlapec odvětil: „Protože táta říká, že jste jeden z nejubožejších biskupů, jaké jsme kdy měli.“
Církev není místo, kde se shromažďují dokonalí lidé, kteří říkají dokonalá slova, kteří mají dokonalé myšlenky nebo kteří mají dokonalé pocity. Církev je místo, kde se shromažďují nedokonalí lidé, aby se při pokračování na cestě zpět k našemu Nebeskému Otci navzájem povzbuzovali, podporovali a sloužili si.
Každý z nás bude v tomto životě cestovat po jiné cestě. Každý pokračuje jiným tempem. Pokušení, která trápí vašeho bratra, vás vůbec trápit nemusejí. Vaše silné stránky se jinému mohou zdát nedosažitelné.
Nikdy se nedívejte svrchu na ty, kteří jsou méně dokonalí než vy. Nerozčilujte se, když někdo nedokáže šít tak dobře jako vy, házet takovou silou jako vy, dělat takové řádky nebo okopávat tak jako vy.
Všichni jsme dětmi našeho Nebeského Otce. Jsme zde ze stejného důvodu: abychom se Ho naučili milovat celým svým srdcem, duší, myslí a mocí a abychom se naučili milovat svého bližního jako sebe samého.2
Jeden způsob, jak můžete změřit svou cenu v království Božím, je zeptat se: „Jak se mi daří pomáhat druhým dosáhnout jejich potenciálu? Podporuji ostatní v Církvi, nebo je kritizuji?“
Pokud kritizujete druhé, oslabujete Církev. Pokud posilujete druhé, posilujete království Boží. Nebeský Otec je laskavý, a proto i my máme být laskaví k druhým.
Starší James E. Talmage, muž, kterého si připomínáme pro jeho učení nauky, prokázal velkou laskavost sousední rodině, která byla v nesnázích. Vůbec tu rodinu neznal. Jako mladý otec, ještě než se stal apoštolem, se dozvěděl o velkém utrpení v sousedním domě, kde byla velká rodina postižena obávaným záškrtem. Nevadilo mu, že nejsou členy Církve; jeho laskavost a pravá láska jej přiměly jednat. Pomocné sdružení se zoufale snažilo najít lidi, kteří by pomohli, ale kvůli nakažlivosti této nemoci nikdo nechtěl.
Když k nim James přišel, našel jedno batole již mrtvé a další dvě malé děti v důsledku nemoci velice trpěly. Okamžitě se dal do práce, uklízel zanedbaný dům, připravil malé tělíčko na pohřeb, omýval další nemocné děti a staral se o ně, a takto strávil celý den. Když se druhý den ráno vrátil, zjistil, že přes noc zemřelo další dítě. Třetí dítě stále ještě velmi trpělo. Do deníku si zapsal: „Pevně se mě držela kolem krku a často mi do tváře a na oděv kašlala [bacily], … přesto jsem ji nemohl odstrčit. Poslední půlhodinu, než zemřela, jsem prochodil po pokoji s tím malým stvořením v náručí. Zemřela v bolestech v 10 hodin dopoledne.“ Všechny tři děti odešly během 24 hodin. Poté rodině pomohl se zařízením pohřbu, a také na něm promluvil.3 Toto vše udělal pro neznámou rodinu. Jaký to veliký příklad laskavosti podobné laskavosti Kristově!
Když jsme naplněni laskavostí, nejsme kritičtí. Spasitel učil: „Nesuďte, a nebudete souzeni. Nepotupujte, a nebudete potupeni. Odpouštějte, a budeť vám odpuštěno.“4 Také učil, že „kterýmž soudem soudíte, týmž budete souzeni, a kterou měrou měříte, bude vám zase odměřeno“.5
„Ale,“ ptáte se, „co když jsou lidé hrubí?“
Mějte je rádi.
„Když jsou nepříjemní?“
Mějte je rádi.
„Ale co když mne urazí? Pak musím jistě něco udělat?“
Mějte je rádi.
„A co se vzpurnými?“
Odpověď je stejná. Buďte laskaví. Mějte je rádi.
Proč? V písmu učil Judas: „A nad některými zajisté lítost mějte, rozeznání v tom majíce.“6 Kdo může vědět, jak dalekosáhlý vliv můžeme mít, když budeme laskaví?
Bratři a sestry, evangelium Ježíše Krista převyšuje smrtelnost. Naše práce tady je jen stínem velikých a nepředstavitelných věcí, které přijdou.
Proroku Josephu Smithovi se otevřela nebesa. Viděl živého Boha a Jeho Syna, Ježíše Krista.
V této době chodí po zemi prorok, president Gordon B. Hinckley, a dává nám vedení pro naši dobu.
Tak jako Nebeský Otec miluje nás, máme i my milovat Jeho děti.
Buďme vzorem laskavosti. Kéž bychom se vždy řídili slovy Spasitele: „Po tomť poznají všickni, že jste moji učedlníci, budete-li míti lásku jedni k druhým.“7 O těchto pravdách svědčím v posvátném jménu Ježíše Krista, amen.