Stůjme na svatých místech
Povzbuzuji všechny Svaté na celém světě, aby se snažili, kdykoli je to možné, pobývat častěji na svatých místech.
Drazí bratří, sestry a přátelé na celém světě, promluvit k vám je radost a velká zodpovědnost. Vyjadřuji každému z vás svou lásku, úctu a vděčnost.
Ze všech stran jsme bombardováni ohromným množstvím poselství, která si nepřejeme nebo nepotřebujeme. Za jediný den je vygenerováno více informací, než jsme schopni pojmout za celý život. Abychom se plně radovali ze života, musíme si najít vlastní dechovou frekvenci a pokoj mysli.1 Jak toho můžeme dosáhnout? Existuje pouze jedna odpověď. Musíme se povznést nad zlo, které se na nás valí. Musíme se řídit radou Pána, který řekl: „Mou vůlí je, aby se všichni ti, kdož vzývají jméno mé a uctívají mne podle věčného evangelia mého, shromáždili a stáli na svatých místech.“2
Nevyhnutelně pobýváme na tolika nesvatých místech a jsme podrobeni velkému množství toho, co je vulgární, rouhavé a zničující pro Ducha Páně, že naše Svaté na celém světě povzbuzuji, aby se snažili, kdykoli to je možné, pobývat častěji na svatých místech. Našimi nejsvatějšími místy jsou naše svaté chrámy. V nich vládne pocit posvátné útěchy. Máme usilovat o to, abychom byli hodni vzít své rodiny do chrámu, aby byly zpečetěny na věčnost. Máme také pátrat po záznamech o svých zemřelých příbuzných, aby i oni mohli být k nám připečetěni v chrámu. Musíme usilovat o svatost tím, že jsme „příkladem věrných v řeči, v obcování, v lásce, v duchu, u víře, v čistotě“.3 Tímto způsobem můžeme udržovat a posilovat svůj vlastní individuální vztah k našemu Bohu.
Svatost je síla duše. Přichází vírou a poslušností Božích zákonů a obřadů. Bůh potom očistí srdce vírou, a to se stává čistým od toho, co je rouhavé a nehodné. Když člověk dosáhne svatosti tím, že je v souladu s Boží vůlí, intuitivně ví, co je špatné a co je naopak správné před Pánem. Svatost hovoří, když je ticho, povzbuzuje k tomu, co je dobré, a kárá to, co je špatné.
Svatost je také měřítko spravedlivosti. President Brigham Young použil dne 16. února 1862 ve svém proslovu v Tabernaclu v Salt Lake City výraz „svatost Pánu“. Dále vysvětlil, co pro něj „svatost Pánu“ znamená. Cituji: „Třicetiletá zkušenost mě naučila, že každý okamžik mého života musí být svatostí Pánu vyplývající ze spravedlivosti, spravedlnosti, milosrdenství a bezúhonnosti ve veškerých mých skutcích, což je jediný směr, kterým si pro sebe mohu uchovat Ducha Všemohoucího.“4
Vloni vzal jeden z mých vnuků svou manželku do New York City, aby se svými rodiči navštívili krásný nový chrám Manhattan. Shon, chvat a hluk tisíců lidí venku byl ohlušující. Když taxi zastavilo před chrámem, Katherine, manželka mého vnuka, začala plakat. Již venku před chrámem pocítila jeho posvátnost. Vešli dovnitř, zanechali za sebou hluk světa a uctívali v domě Páně. Byl to pro ně posvátný a nezapomenutelný zážitek.
Jak nás učil president Gordon B. Hinckley: „Příležitostně potřebujeme opustit hluk a shon světa a vstoupit mezi stěny posvátného domu Božího, abychom tam, v prostředí svatosti a pokoje, pocítili Jeho ducha.“5 Vskutku, modlitba Josepha Smitha při zasvěcení chrámu Kirtland byla zodpovězena: „A aby všichni lidé, kteří vstoupí na práh Pánova domu, mohli pociťovati moc tvou a cítili se nuceni přiznati, že… je domem tvým, místem svatosti tvé.“6
Na pohřbu patriarchy Josepha Smitha st. byl takto popsán jeho vztah k chrámu: „Pobyt v domě Páně a dotazování se v jeho chrámu bylo jeho každodenním potěšením; v něm se těšil mnoha požehnáním, a mnoho hodin trávil v příjemném společenství se svým Nebeským Otcem. Kráčíval jeho posvátnými uličkami, osamocený a lidmi opuštěný, dlouho před tím, než král dne pozlatil východní obzor, a v jeho zdech vyjadřoval své touhy, když příroda usnula. V jeho svatém prostoru se jeho mysli otevřela vidění nebes a jeho duše hodovala na bohatstvích věčnosti.“7
Jsem vděčný za to, že všechny naše chrámy nesou slova „Dům Páně, Svatost Pánu“. Tato připomínka svatých míst má kořeny, které sahají zpět až ke Starému zákonu. Zachariáš nám připomíná, že přijde den, kdy „bude na zvoncích koňských: SVATOST HOSPODINU;… Nýbrž bude všeliký hrnec v Jeruzalémě a v Judstvu svatost Hospodinu zástupů“.8 Velice obdivuji kliky u dveří chrámu Salt Lake. Jsou nádherně umělecky provedeny a na každé je připomínka „Svatost Pánu“.
Jako chlapec v jižním Utahu jsem před více než 65 lety pociťoval nadšení, když se na některé budově v těch malých městech objevila slova „Svatost Pánu“. Tato ve zlatě provedená slova byla často ústřední ozdobou většiny důležitých budov, například družstevního obchodu a biskupovy zásobárny. Vlastním určité akcie ZCMI, pionýrské obchodní instituce. Je na nich podpis Johna Taylora, Brighama Younga, Wilforda Woodruffa, Josepha F. Smitha, Lorenza Snowa, Hebera J. Granta, George Alberta Smitha a Davida O. McKaye. Na každé akcii jsou vytištěna slova „Svatost Pánu“. Co se asi stalo s tímto motem svatosti? Zmizelo s tolika dalšími připomínkami víry a oddanosti?
Dny našeho života budou velice požehnány, když budeme často navštěvovat chrám, abychom poznávali svůj transcendentní duchovní vztah s Božstvím. Musíme pilněji usilovat o to, abychom byli shledáni, jak stojíme na svatých místech. Chrámové ceremoniální smlouvy a jejich dodržování jsou prostředkem, který nám má pomoci zajistit svatost charakteru. Ve své touze vytvořit v našich lidech větší oddanost svatému dílu chrámů na ně musíme naléhat, aby hleděli hlouběji ke skutečnému duchovnímu významu, který tam lze nalézt. Jak nám připomněl Pavel: „Nebo litera zabijí, ale Duch obživuje.“9
V naší době nám president Gordon B. Hinckley řekl: „Kdyby se každý muž v této Církvi, který byl vysvěcen k Melchisedechovu kněžství, učinil způsobilým k tomu, aby měl chrámové doporučení, a potom chodil do domu Páně a obnovoval své smlouvy s vážností před Bohem a svědky, byli bychom lepším lidem. Bylo by mezi námi jenom málo nevěry, pokud vůbec nějaká. Téměř úplně by vymizel rozvod. Vyvarovali bychom se velkého množství bolesti a zlomených srdcí. V našich rodinách by bylo více pokoje, lásky a štěstí. Naše manželky a děti by méně plakaly. Bylo by mezi námi více vděčnosti a vzájemné úcty. A jsem přesvědčen, že by se na nás Pán usmíval s větším zalíbením.“10
Svatí mají pátrat po rodinné historii a mají navštěvovat chrám, protože je k tomu vede Duch Svatý. Máme chodit do chrámu mimo jiné proto, abychom chránili svou osobní svatost a svatost svých rodin.
Kromě chrámů by měl být jistě dalším svatým místem na zemi náš domov. Pocit svatosti u nás doma mě připravil na pocit svatosti v chrámu. Než jsem nastoupil na misii v Brazílii, maminka mi s láskou vlastnoručně zhotovila část chrámového oblečení, abych si ho mohl vzít, až půjdu do chrámu. Nyní je tato část stará a roztřepená, ale je to mimořádný, posvátný symbol mateřské lásky k tomu, co je posvátné.
Díky své drahé manželce Ruth mohu říci, že náš domov byl místem, kde jsme se snažili ctít ducha svatosti Páně. Ne vždy se nám to podařilo. Samozřejmě, že ne. Ale snažili jsme se. Když jsem byl jako mladý otec přemáhán zodpovědností časně zaopatřit svou rodinu, věnovat se svým církevním povoláním a mnoha dalším občanským povinnostem, Ruth mě s láskou a jemně přiváděla zpět k mým rodičovským zodpovědnostem v našem domově.
Například mi připomínala, že je čas na rodinný domácí večer, a potom mi jemně doporučovala, co by bylo vhodné při rodinných domácích večerech studovat. Také mi pomáhala nezapomínat na důležité rodinné události, například narozeniny a akce, při nichž děti potřebovaly můj čas a podporu. Stále ještě tuto důležitou a cennou službu koná. Chceme-li, aby náš domov byl skutečně místem svatosti, budeme se pilněji snažit dělat to, co navozuje Ducha Páně.
Naše kaple jsou zasvěceny Pánu jako svatá místa. Bylo nám řečeno, že máme chodit do domu modlitby a přinášet své svátosti v Jeho svatý den.11 Přijímání svátosti je závažnou a posvátnou zodpovědností. V našich kaplích se učíme zásadám evangelia, žehnáme zde děti, konfirmujeme členy a udílíme jim Ducha Svatého a vydáváme svědectví o pravdivosti evangelia. Jedna obrácená členka z Texasu řekla, že když prošla dveřmi kaple, měla pocit svatosti, který nikdy předtím v životě nezažila.
Musíme se pilněji snažit, abychom byli svatými lidmi. Žijeme v plnosti časů. Skrze proroka Josepha Smitha toho bylo tolik znovuzřízeno! To nás staví do zvláštního vztahu k Pánu. Jsme příjemci, strážci a správci těchto zodpovědností pod delegováním, pravomocí a vedením presidenta Hinckleyho, který drží všechny klíče. Jako děti Páně se máme každý den snažit povznést se k vyšší úrovni osobní spravedlivosti ve všem svém konání. Musíme se neustále chránit před všemi Satanovými vlivy.
Jak učil president Young: „Každý okamžik [našeho] života musí být svatostí Pánu… což je jediný směr, kterým si pro [sebe můžeme] uchovat Ducha Všemohoucího.“ Kéž Pán žehná jednomu každému z nás v naší zvláštní zodpovědnosti nacházet svatost Pánu pobytem na svatých místech. Právě tam najdeme duchovní ochranu, kterou potřebujeme pro sebe i pro své rodiny. To je zdroj pomoci pro přinášení slova Páně v naší době. Pobyt na svatých místech nám pomůže povznést se nad zlé vlivy naší doby a těsněji přilnout ke Spasiteli. Svědčím, že budeme-li toto činit, Pán nám bude navěky žehnat a my budeme učiněni mocnými „ve víře a v dílech“.12 Ve jménu Ježíše Krista, amen.