Náš nejcharakterističtější rys
Kněžství Boží … je pro pravou Církev Boží stejně nepostradatelné, jako je pro ni specifické.
Před bezmála 70 lety president David O. McKay, který tehdy sloužil jako rádce v Prvním předsednictvu Církve, položil shromáždění, jež se sešlo na generální konferenci, tuto otázku: „Pokud by byl každý [z vás] v tomto okamžiku vyzván, abyste jednou větou … vyjádřili nejcharakterističtější rys Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, co byste odpověděli?“
Já bych řekl,“ odpověděl, „že to je … božská pravomoc prostřednictvím přímého zjevení.“1
Onou božskou pravomocí je samozřejmě svaté kněžství.
President Gordon B. Hinckley připojil své svědectví, když řekl: „[Kněžství] je přenesením božské pravomoci, odlišné od všech ostatních mocí a pravomocí na tváři země… Je to jediná moc na zemi, která dosahuje za závoj smrti… Bez ní by církev byla církví jen podle jména, postrádala by pravomoc spravovat věci Boží.“2
Právě před čtyřmi týdny řekl president James E. Faust studentům BYU na jejich zasvěcujícím shromáždění: „[Kněžství] aktivuje a řídí všechny činnosti Církve. Bez klíčů a pravomoci kněžství by žádná církev nebyla.“3
Dnes večer začínám těmito třemi krátkými citacemi (k nimž by bylo možné doplnit mnoho dalších), abych zdůraznil pouze jediný bod: že kněžství Boží, se svými klíči, obřady, božským původem a schopností svázat v nebi to, co je svázáno na zemi, je pro pravou Církev Boží stejně nepostradatelné, jako je pro ni specifické, a že bez něj by Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů neexistovala.
V tomto památném roce, kdy oslavujeme 200. výročí narození proroka Josepha Smitha a 175 let od zorganizování Církve, bych rád připojil své svědectví o znovuzřízení tohoto svatého kněžství, tohoto posvěceného privilegia, tohoto výsostného daru, a o roli, jakou hraje v našem životě na obou stranách závoje, a rád bych za to vyjádřil svou nekonečnou vděčnost.
Onu základní funkci kněžství spočívající ve spojování času a věčnosti vyjádřil zřetelně Spasitel, když během své služby ve smrtelnosti zformoval svou Církev. Svému služebně nejstaršímu apoštolu Petrovi řekl: „A tobě dám klíče království nebeského. A což bys koli svázal na zemi, budeť svázáno i na nebi; a což bys koli rozvázal na zemi, budeť rozvázáno i na nebi.“4 O šest dní později vzal Petra, Jakuba a Jana na vrcholek hory, kde se před nimi ve slávě proměnil. Pak se ve slávě zjevili také proroci z předchozích dispensací, přinejmenším Mojžíš a Elias,5 a předali různé klíče a moci, které každý z nich vlastnil.
Tito apoštolové byli naneštěstí brzy zabiti nebo jinak vzati ze země, a jejich klíče kněžství byly vzaty s nimi, což vedlo k více než 1400 letům odnětí kněžství a nepřítomnosti božské pravomoci mezi dětmi lidskými. Avšak součástí tohoto novodobého zázraku a úžasné historie, jež dnes večer oslavujeme, je návrat týchž poslů z nebe v naší době a znovuzřízení týchž mocí, které vlastnili, pro požehnání celého lidstva.
Když Joseph Smith v květnu 1829 překládal Knihu Mormonovu, narazil na zmínku o křtu. O této záležitosti diskutoval se svým písařem Oliverem Cowderym a oba se pak Pána na tuto záležitost naléhavě a pokorně tázali. Oliver napsal: „Vylili jsme své duše v mocné modlitbě – abychom poznali, jak bychom mohli získat požehnání křtu a Ducha Svatého… Pilně jsme žádali o … pravomoc svatého kněžství a moc k jeho spravování.“6
V odpověď na tuto „mocnou modlitbu“ přišel Jan Křtitel a znovuzřídil klíče a moci Aronova kněžství, které bylo předáno našim mladým mužům, již jsou dnes zde mezi posluchači. Za několik týdnů se vrátil Petr, Jakub a Jan, aby znovuzřídili klíče a moci Melchisedechova kněžství, včetně klíčů apoštolství. Pak, když byl postaven chrám, do něhož mohli přicházet další nebeští poslové, se 3. dubna 1836 odehrála novodobá obdoba dávného proměnění na hoře, součást něčeho, co president Hinckley kdysi nazval „kirtlandským vodopádem“ zjevení, v němž se proroku Josephu Smithovi a Oliveru Cowderymu ve slávě zjevil sám Spasitel a Mojžíš, Eliáš a Elias a předali těmto mužům klíče a moci ze svých dispensací. Tato návštěva byla poté zakončena tímto mocným prohlášením: „Tudíž, klíče této dispensace jsou předány do rukou vašich.“7
Není divu, že prorok Joseph zahrnul do oněch výstižných a výmluvných článků naší víry i tato slova: „Věříme, že muž musí býti povolán Bohem, skrze proroctví a skrze vkládání rukou těch, kteří mají pravomoc, aby kázal evangelium a vykonával jeho obřady.“8 Je zřejmé, že jednání s božskou pravomocí vyžaduje něco více než jen společenskou smlouvu. Nelze ho získat teologickým vzděláním nebo pověřením od kongregace. Ne, v oprávněném díle Božím musí spočívat větší moc, než je ta, kterou již vlastní lidé v kostelních lavicích, na ulicích nebo v seminářích – což je skutečnost, kterou si uvědomovali mnozí upřímně hledající náboženskou pravdu a kterou otevřeně přiznávali po generace, což vedlo ke znovuzřízení.
Je pravda, že několik málo si ve své době nepřálo, aby si jejich duchovní činili nárok na pravomoc svátosti, ale většina lidí toužila po kněžství schváleném Bohem a pociťovala zklamání, když se jim ho nedařilo najít.9 V tomto duchu měl návrat pravomoci kněžství skrze zjevení Josephu Smithovi uvolnit onu staletí trvající trýzeň těch, kteří pociťovali to, co slavný Charles Wesley měl odvahu říci. Poté, co se Charles duchovně rozešel se svým známějším bratrem Johnem kvůli jeho rozhodnutí vysvěcovat bez náležité pravomoci, napsal s úsměvem:
Jak lehce se ustanovují biskupové
z rozmaru mužů neb žen:
Wesley vložil ruce na Coka,
ale kdo vložil ruce na něj?10
V odpověď na tuto podnětnou otázku můžeme my v znovuzřízené Církvi Ježíše Krista vysledovat linii pravomoci kněžství, kterou používá nejnovější jáhen ve sboru, biskup, který mu předsedá, a prorok, který předsedá nám všem. Tato linie sahá v nepřetržitém řetězu k andělským služebníkům, kteří přišli od samotného Syna Božího a přinesli tento nedostižný dar z nebe.
A jak moc potřebujeme jeho požehnání – jako Církev i jako jednotlivci a rodiny v Církvi! Jen jeden příklad:
O kirtlandském období historie Církve jsem se již zmínil. Roky 1836 a 1837 byly ty nejtěžší, jaké dosud mladá Církev zažila – finančně, politicky a vnitřně. Uprostřed všech obtíží získal Joseph Smith ono pozoruhodné prorocké vnuknutí poslat několik ze svých nejschopnějších mužů (nakonec celé Kvorum dvanácti apoštolů) na misie do ciziny. Byl to odvážný a inspirovaný krok, jeden z těch, které nakonec zachránily Církev před riziky té doby, ale který v té chvíli představoval pro Svaté velké břemeno – bolestné pro ty, kteří odcházeli, a snad ještě bolestnější pro ty, kteří zůstali doma.
Cituji staršího Roberta B. Thompsona:
„Když nadešel den určený k odjezdu starších do Anglie, [zašel jsem do] domu bratra [Hebera C.] Kimballa, abych zjistil, kdy se vydá [na cestu], neboť jsem se ho chystal doprovodit prvních dvě stě až tři sta mil, maje záměr soustředit se v to období na práci v Kanadě.
Protože dveře byly pootevřeny, vstoupil jsem a byl jsem ohromen pohledem, který se naskytl mému zraku. Chtěl jsem odejít, domnívaje se, že ruším, ale byl jsem jako by přikován. Otec vyléval svou duši … [Bohu a prosil], aby Ten, kdo ‚se stará o vrabečky a živí havrany, když křičí‘, zajistil potřeby jeho manželky a jeho maličkých, až bude pryč. Pak, stejně jako patriarchové, a z moci svého úřadu, každému z nich vložil ruce na hlavu, udělil jim otcovské požehnání … a svěřil je do péče a pod ochranu Boží, zatímco se bude zabývat kázáním evangelia v cizí zemi. Zatímco takto uděloval [ona požehnání], jeho hlas téměř zanikal ve vzlycích těch, kteří byli kolem [něho] a kteří [se snažili, svým dětským způsobem, být silní, ale příliš se jim to nedařilo.] … Pokračoval, ale jeho srdce bylo tak pohnuto, že to nedokázal činit souvisle… Co chvíli musel přestat a přitom … mu po tvářích kanuly velké slzy, jako známka pocitů, jež ovládaly jeho nitro. Mé srdce nebylo tak mužné, abych se ubránil,“ řekl bratr Thompson. „Ač jsem se zdráhal, plakal jsem a mé slzy se mísily s jejich. Zároveň jsem pociťoval vděčnost, že se mi dostalo výsady být svědkem takovéto scény.“11
Tato scéna se v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů tímto nebo jiným způsobem opakovala tisíckrát, stotisíckrát – kvůli strachu, nějaké potřebě, povolání, nebezpečí, nemoci, nehodě, smrti. Byl jsem svědkem takových okamžiků. Viděl jsem, jak se moc Boží projevuje v mém domově i v mé službě. Viděl jsem, jak bylo zlo pokáráno a živly ovládnuty. Vím, co to znamená muset přenést hory těžkostí a rozdělit hrozivá Rudá moře. Vím, co to znamená, když anděl zkázy „projde kolem nich“.12 To, že jsem obdržel pravomoc a že používám moc „[Svatého kněžství] podle řádu Syna Božího“,13 je pro mne a pro mou rodinu tím největším požehnáním, po jakém bych na tomto světě mohl toužit. A to je koneckonců smyslem kněžství v každodenních souvislostech – jeho nepřekonatelná, nekončící a stálá schopnost žehnat.
S vděčností za taková požehnání spolu s vámi a s chórem živých i mrtvých zpívám v tomto památném roce: „Chvalte teď muže, jenž hlasem byl Božím!“14– a hovořil s Adamem, Gabrielem, Mojžíšem a Moronim, s Eliášem, Eliasem, Petrem, Jakubem a Janem, s Janem Křtitelem a se zástupy dalších.15 Ježíš opravdu pomazal tohoto proroka a vidoucího.16 Kéž my, mladí i staří, chlapci i muži, otcové i synové, opatrujeme kněžství, které bylo jeho prostřednictvím znovuzřízeno, a klíče a obřady kněžství, jimiž jedinými se moc božskosti projevuje a bez nichž se projevit nemůže.17 Svědčím o znovuzřízení kněžství a o nepostradatelném „charakteristickém rysu“ pravé Církve Boží, kterou vždy byla, ve jménu Toho, jehož je toto kněžství, samotného Pána Ježíše Krista, amen.