Vytrvalost

President James E. Faust

Druhý rádce v Prvním předsednictvu

Vytrvalost projevují ti, kteří pokračují vpřed, i když to jde ztuha, kteří se nevzdávají, ani když ostatní říkají: „To se nikdy nepodaří.“

Přeji si uvítat Bratří, kteří byli dnes odpoledne povoláni a kterým byla vyjádřena podpora jako členům Prvního a Druhého kvora Sedmdesáti. Každý z nich je mužem víry, schopností a oddanosti a my vám dosvědčujeme, že jsou ve všech ohledech způsobilí zastávat tyto úřady.

Drazí bratří z velkého celosvětového bratrstva kněžství, chválíme vás za vaši věrnost a oddanost dílu Páně. Děkujeme vám za vaši oddanost a zasvěcenou službu. Velice přispíváte k síle Církve.

Je úžasné být na tomto shromáždění s vámi všemi, kteří jste nositeli Aronova kněžství! Když mi bylo tolik co vám, přemýšlel jsem: „Jaké bude moje místo v tomto světě, a jak ho najdu?“ V té době bylo mým jediným pevným cílem sloužit na misii. Když mé povolání na misii přišlo, sloužil jsem, a misie se mi stala Polárkou, jež mě vedla v dalších etapách mého života. Jednou z důležitých věcí, které jsem se naučil, bylo, že když jsem věrně vytrval ve svých církevních povoláních, Pán mi otevřel cestu a vedl mě k dalším příležitostem a požehnáním, přesahujícím i mé sny.

Služba na misii může udělat totéž pro každého z vás, mladí muži. Jeden mladý muž mi nedávno řekl, kolik se toho naučil ze své vytrvalosti, když byl misionářem. Z jeho zkušeností vybírám několik věcí, kterým se můžete naučit a které vám přinesou příležitosti a požehnání:

Jak moudře organizovat a využívat čas.
Důležitost pilné práce – sklízíte to, co zaséváte.
Vůdčí dovednosti.
Dovednosti pro práci s lidmi.
Hodnota studia evangelia.
Úcta k autoritě.
Důležitost modlitby.
Pokora a spoléhání se na Pána.¹

Když jsem ve třicátých letech chodil na střední školu Granite v Salt Lake City, měl jsem několik přátel, kteří vynikali ve sportu, herectví, hudbě a řečnictví. Někteří z nich dosáhli v životě úspěchu, ale příliš mnoho těchto nadaných a schopných mladých lidí nevytrvalo a nedosáhlo svých možností. V kontrastu s tím několik méně nápadných mladých mužů a žen na téže škole pilně pracovalo, vytrvalo a nadále se vzdělávalo a stali se z nich vynikající lékaři, inženýři, pedagogové, právníci, vědci, obchodníci, řemeslníci, elektrotechnici, instalatéři a podnikatelé.

Úspěchu se obvykle dosahuje vytrvalostí a nikoli tím, že se necháme odradit, když narazíme na překážky. Paul Harvey, proslulý mediální analytik a spisovatel, jednou řekl: „Doufám, že jednoho dne se budu dostatečně těšit z toho, co svět nazývá úspěchem, abych, až se mě někdo zeptá: ,Jaké je tajemství tvého úspěchu?,‘ mohl nabídnout tuto prostou odpověď: ,Když upadnu, vstanu.‘“²

Vynikajícím příkladem vytrvalosti je madame Marie Curie, která pracovala se svým manželem, francouzským fyzikem Pierrem Curiem, „ve staré opuštěné děravé boudě bez prostředků a bez vnějšího povzbuzení nebo pomoci ve snaze izolovat radium z podřadné uranové rudy nazývané smolinec. Poté, co nevyšel jejich 487. pokus, Pierre v zoufalství rozhodil ruce a řekl: ,To se nikdy nepodaří. Možná za sto let, ale nikdy v naší době.‘ Marie se před něj odhodlaně postavila a řekla: ,Když to bude trvat sto let, bude to škoda, ale já na tom nepřestanu pracovat, co budu živa.‘“³ Nakonec se jí to podařilo, a její vytrvalost velice pomohla pacientům s rakovinou.

Vytrvalost projevují ti, kteří pokračují vpřed, i když to jde ztuha, kteří se nevzdávají, ani když ostatní říkají: „To se nikdy nepodaří.“ V roce 1864 přidělilo První předsednictvo apoštoly Ezru T. Bensona a Lorenzo Snowa se staršími Almou Smithem a Williamem W. Cluffem na misii na Havajské ostrovy. Z Honolulu se plavili na malé lodi na ostrůvek Lahaina. Když se přiblížili k útesu, byl vysoký příboj a na loď udeřila velká vlna, přenesla ji téměř o padesát metrů a ponechala ji v údolí dvou obrovských vln. Když druhá vlna udeřila, loď se převrhla do zpěněného moře.

Lidé na břehu naskočili do záchranného člunu a vylovili tři bratří, kteří plavali poblíž potopené lodě. Ale po bratru Snowovi nebylo ani vidu ani slechu. Havajci, zvyklí na příboj, plavali všemi směry, aby ho našli. Nakonec jeden z nich narazil na něco ve vodě a vytáhl bratra Snowa na hladinu. Když ho dopravovali do člunu, jeho tělo bylo nehybné a vypadal jako mrtvý.

Starší Smith a starší Cluff si bratra Snowa položili na klín a tiše mu udělili požehnání, v němž prosili Pána, aby ušetřil jeho život a aby se on mohl vrátit domů ke své rodině. Když dorazili ke břehu, přenesli bratra Snowa k velkým prázdným sudům, které ležely na břehu. Položili ho tváří dolů na jeden z nich a kolébali s ním dopředu a dozadu, aby z něho dostali vodu, kterou spolykal.

Když se mu starší tímto způsobem snažili po nějakou dobu pomoci, aniž projevil známky života, okolostojící konstatovali, že pro něj více udělat nelze. Odhodlaní starší se ale nevzdávali. Znovu se pomodlili a získali tiché ujištění, že Pán jejich modlitby slyší a vyslyší.

Získali dojem, že mají udělat něco, co bylo v té době neobvyklé. Jeden z nich přitiskl svá ústa na ústa bratra Snowa a snažil se mu naplnit plíce vzduchem, střídavě vdechoval a vydechoval vzduch a napodoboval přirozený proces dýchání. Střídali se a vytrvali, dokud mu úspěšně nenaplnili plíce vzduchem. O chvíli později si povšimli slabých známek vracejícího se života. „Lehké mrknutí oka, které až do té doby bylo otevřené a jakoby mrtvé, a velmi slabé zachrčení v krku byly prvními příznaky návratu k životu. Potom se zesilovaly a byly stále více patrné, až se mu vrátilo plné vědomí.“ Díky jejich vytrvalosti a úsměvu milosrdné Prozřetelnosti všichni čtyři Pánovi služebníci přežili a dokázali dokončit svou misii.⁴

Starší Snow se později stal presidentem Církve. Když sloužil v tomto úřadu, stabilizoval církevní prostředky tím, že naléhal na členy, aby platili své desátky a oběti.

Bude vás, bratří, zajímat, že Alma Smith v tomto příběhu je onen muž, který byl jako chlapec střelen do kyčle u Haunova mlýna, což mu zničilo kyčelní kloub a jamku. Matka mu tu strašnou ránu ošetřila balzámem a potom byla inspirována k tomu, aby ho pět týdnů nechala ležet na břichu. Na místě chybějícího kloubu a jamky mu vyrostla pružná chrupavka, takže mohl nejenom žít normálním životem, ale také sloužit na misii na Havaji a po celý život sloužit Církvi.⁵

Všichni naši proroci posledních dnů jsou příkladem odhodlanosti prostřednictvím kněžství, modlitby a práce. Vytrvalost Josepha Smitha umožnila znovuzřízení všech věcí. Po celý život s ním jednali s opovržením a výsměchem – od doby, kdy poprvé pověděl o prvním vidění kazateli předního náboženství. Nikdy však nezaváhal a zanechal nám své neochvějné svědectví:

„Skutečně jsem viděl světlo a uprostřed onoho světla jsem viděl dvě Bytosti a ony opravdu mluvily ke mně; a i když jsem byl nenáviděn a pronásledován kvůli tomu, že jsem řekl, že jsem viděl vidění, přesto bylo pravdivé;… viděl [jsem] vidění; věděl jsem to a věděl jsem, že Bůh to ví, a nemohl jsem to popříti, aniž jsem se odvážil to učiniti.“⁶

Život Brighama Younga byl přímo zosobněním vytrvalosti. Vždy byl věrný a rozhodný. Po smrti Josepha Smitha měl tolik odvážného odhodlání, aby přivedl 60 000 lidí z pohodlí jejich domova a úrodné půdy do neplodné pustiny. Tento velký exodus se nepodobal žádnému jinému v moderních dějinách. Dorazili ve vozech, pěšky a s ručními vozíky. Se svými následovníky způsobil, že poušť rozkvetla jako růže.

Na tiskové konferenci v roce 1995, kdy byl president Gordon B. Hinckley poprvé představen tisku jako president Církve, mu byla položena otázka, na co se bude zaměřovat. Odpověděl: „Pokračovat. Ano. Naším námětem bude pokračovat ve velkém díle, které šířili naši předchůdci.“⁷ To je velké téma pro nás pro všechny. Musíme pokračovat a vytrvat do konce.

Jedním z velkých výsledků vedení presidenta Hinckleyho byla jeho velká vytrvalost v budování chrámů. Od doby, kdy se stal presidentem Církve, bylo zasvěceno, znovuzasvěceno nebo oznámeno 87 chrámů. Tento pozoruhodný výsledek v budování chrámů nemá obdoby v celé historii světa. Chrámy mají veliký vliv na dobro, a jsou pro svět narůstajícím požehnáním. Jak řekl president George Q. Cannon: „Každý základní kámen, který je položen pro chrám, a každý chrám dokončený podle řádu, který Pán zjevil pro své svaté kněžství, zmenšuje moc Satana na zemi a zvyšuje moc Boha a Božskosti, mocně hýbe nebesy v náš prospěch a přivolává a svolává na nás požehnání Věčných Bohů a těch, již přebývají v Jejich přítomnosti.“⁸

Každý z nás má věrně a pilně sloužit ve svém kněžském požehnání až do konce svých dnů. Někteří možná přemýšlejí: „Jak dlouho musím být domácím učitelem?“ Odpovídám, že domácí učení je kněžským povoláním. Sloužit v povolání domácího učitele je výsadou tak dlouho, dokud náš biskup a vedoucí kněžství mají pocit, že to zvládneme. Někteří z nás znali bratra George L. Nelsona, předního advokáta v Salt Lake City, který sloužil jako biskup, president kůlu a patriarcha. Byl naprosto oddán Církvi. Ve věku sto let byl domácím učitelem. V té době řekl: „Jsem rád domácím učitelem. Doufám, že budu moci být vždy domácím učitelem.“⁹ Zemřel ve věku sto jedna let a byl věrný až do konce.

Od těch, kteří touží být pokřtěni do Církve, Pán požaduje, aby měli „odhodlání sloužiti mu do konce“.¹⁰ President Joseph Fielding Smith v devadesáti čtyřech letech řekl: „Po všechny své dny jsem se snažil zvelebovat své povolání v kněžství a doufám, že vytrvám do konce v tomto životě a budu se těšit společenství věrných svatých v životě, který přijde.“¹¹ Jak řekl Pán, máme-li být Jeho učedníky, musíme zůstávat v řeči Jeho.¹² Pán pozoruhodnými způsoby požehnal Církvi a jejím členům pro jejich věrnost a vytrvalost. Svědčím o božskosti svatého díla kněžství a činím tak ve svatém jménu Ježíše Krista, amen.