Boží oblíbenci
Když jsme naplněni Boží láskou, chrání nás to v životních bouřích, ale také činí šťastné chvíle ještě šťastnějšími.
Než začnu, měl bych říci, že dvě z mých dětí omdlely, když mluvily u řečnického pultu, a já jsem s nimi nikdy nesouzněl více než právě v tuto chvíli. Honí se mi toho hlavou více než jen padací dveře.
Naše rodina má šest dětí, které se občas navzájem škádlí tvrzením, že jsou tím nejoblíbenějším dítětem. Každé z nich uvádí pro své upřednostňování jiné důvody. Naše láska ke každému z našich dětí je čistá, naplňující a dokonalá. Žádné z nich bychom nedokázali milovat o nic víc než druhé – s každým narozením dítěte se naše láska rozšířila tím nejkrásnějším způsobem. S láskou, kterou ke mně chová Nebeský Otec, se nejvíce ztotožňuji prostřednictvím lásky, kterou pociťuji ke svým dětem.
Jelikož každé z našich dětí prohlašuje, že je tím nejoblíbenějším, mohli byste si myslet, že žádné z nich nikdy nemělo v pokoji nepořádek. Vnímání vad ve vztahu mezi rodičem a dítětem slábne, když se zaměřujeme na lásku.
V určitém okamžiku, možná proto, že vidím, že se v rodině schyluje k výtržnostem, řeknu něco jako: „Tak jo, udolali jste mě, ale nic oznamovat nebudu; víte dobře, kdo z vás je můj nejoblíbenější.“ Mým cílem je, aby všech šest dětí mělo pocit, že vyhrálo, a abychom se vyhnuli totální válce – alespoň do příště!
Jan se ve svém evangeliu označuje za „učedlníka, kteréhož miloval Ježíš“, jako kdyby tento vztah byl nějak jedinečný. Domnívám se, že to bylo proto, že Jan pociťoval Ježíšovu dokonalou lásku. Podobný pocit mám u Nefiho, který napsal: „Raduji se z Ježíše svého.“ Spasitel samozřejmě není Nefiův o nic víc než Janův, a přesto Nefiho tento osobní charakter vztahu k „jeho“ Ježíšovi vedl k tomuto láskyplnému vyjádření.
Není úžasné, že jsou chvíle, kdy můžeme tak plně a osobně pociťovat, že si nás Spasitel všímá a má nás rád? Nefi Jej může nazývat „svým“ Ježíšem a to můžeme i my. Láska našeho Spasitele je ten „nejvyšší, nejušlechtilejší, nejsilnější druh lásky“ a On se o nás stará, dokud nejsme „nasyceni“. Božská láska nikdy nepomíjí a každý z nás je drahocenným oblíbencem. Boží láska je tam, kde se, jako kruhy na Vennově diagramu, všichni překrýváme. Ať již se kterákoli naše část zdá být odlišná, právě v Jeho lásce nacházíme pospolitost.
Je tedy překvapivé, že těmi největšími přikázáními jsou milovat Boha a milovat ty, kteří jsou kolem nás? Když vidím, jak si lidé navzájem projevují křesťanskou lásku, připadá mi, jako by tato láska obsahovala něco více než jen jejich lásku; je to láska, jež má v sobě také božskost. Když se máme tímto způsobem navzájem rádi, tak dokonale a plně, jak jen můžeme, zapojuje se do toho i nebe.
Pokud se tedy zdá, že někdo, na kom nám záleží, je vzdálen od vnímání božské lásky, můžeme se řídit tímto vzorem – dělat něco, co nás samotné bude přibližovat k Bohu, a následně něco, co nás bude přibližovat k dotyčnému – kterýžto vzor bude zmíněného člověka beze slov podněcovat k tomu, aby přišel ke Kristu.
Kéž bych si tak mohl s vámi sednout a zeptat se vás, jaké situace vám pomáhají pociťovat Boží lásku. Které verše z písem, které konkrétní skutky služby? Jaké místo? Jaká hudba? Čí společnost? Generální konference je úrodným místem, kde se můžeme dozvědět, jak se spojit s nebeskou láskou.
Možná ale máte pocit, že jste od Boží lásky daleko. Možná vaši mysl tíží temnota a sbor hlasů snažících se připravit vás o odvahu; sdělení, která vám říkají, že jste příliš zranění a zmatení, příliš slabí a přehlížení či příliš odlišní nebo dezorientovaní, než abyste si skutečně zasluhovali nebeskou lásku. Pokud slýcháte takovéto myšlenky, pak prosím slyšte toto: Tyto hlasy se zkrátka mýlí. S důvěrou můžeme nebrat zřetel na to, že by nás skutečnost, že jsme zlomení, měla činit v jakémkoli ohledu nezpůsobilými obdržet nebeskou lásku – pokaždé když zpíváme náboženskou píseň, která nám připomíná, že se náš milovaný a bezchybný Spasitel rozhodl být za nás v mukách raněn, zlomen a rozdrásán, pokaždé když si bereme nalámaný chléb. Ježíš dozajista snímá z těch, kteří jsou zlomeni, veškerou hanu. V důsledku své zlomenosti se stal dokonalým a může učinit dokonalými i nás, navzdory tomu, že jsme zlomení. Zlomený, opuštěný, rozdrásaný a raněný On skutečně byl – a i my možná máme pocit, že jsme na tom stejně – ale odděleni od lásky Boží nejsme. „Trápením nejsme zlomení,“ jak se zpívá v jedné písni.
Možná o sobě víte něco tajného, kvůli čemu máte pocit, že vás nikdo nemůže mít rád. Jakkoli můžete mít pravdu ohledně toho, co o sobě víte, mýlíte se v domněnce, že jste se dostali mimo dosah Boží lásky. Někdy k sobě přistupujeme s takovou necitelností a netrpělivostí, jaké bychom si ve svém chování ke komukoli jinému ani nedokázali představit. Je toho hodně, co máme v tomto životě dělat, ale sebenenávist a hanebné sebeodsuzování na onom seznamu nejsou. Bez ohledu na to, jakými deformitami ve svých očích trpíme my sami, Jeho ruce krátké nejsou. Ne. Vždy jsou dostatečně dlouhé na to, aby nám osušily slzy a každého z nás objaly.
Když nepociťujeme vřelost božské lásky, neznamená to, že se vytratila. Boží vlastní slova říkají, že i kdyby se „hory pohybovaly, a pahrbkové ustupovali, milosrdenství [Jeho] však od [nás] neodstoupí“. Aby tedy bylo jasno, představa, že nás Bůh přestal milovat, má být na seznamu možných vysvětlení v životě tak nízko, že se k ní uchýlíme teprve poté, co se hory odporoučejí a kopce budou pryč!
Moc se mi líbí tato symbolika hor jakožto důkazu jistoty Boží lásky. Tato mocná symbolika se prolíná se zprávami o těch, kteří se vydávají na hory, aby přijali zjevení, a s Izaiášovým popisem toho, že „hora domu Hospodinova“ je „utvrzena… na vrchu hor“. Dům Páně je domovem našich nejcennějších smluv a místem, kam se my všichni můžeme uchýlit a ponořit se hluboko do důkazů lásky, kterou k nám Otec chová. Také mám rád onu útěchu, která mi vstupuje do duše, když se pevněji zavinu do své křestní smlouvy a narazím na někoho, kdo truchlí nad ztrátou nebo smutní ze zklamání, a snažím se mu pomoci, aby vydržel a zpracoval své pocity. Jsou toto způsoby, jak se můžeme více ponořit do oné drahocenné smluvní lásky – hesed?
Pokud nás tedy Boží láska neopouští, proč ji nepociťujeme neustále? Jen abych zmírnil vaše očekávání: Já nevím. Ale být milován rozhodně není totéž jako cítit se milován a já mám několik myšlenek, které by vám mohly při hledání odpovědí na tuto otázku pomoci.
Možná zápolíte se zármutkem, depresí, zradou, osamělostí, zklamáním nebo jiným mocným zásahem do vaší schopnosti pociťovat lásku, kterou k vám Bůh chová. Je-li tomu tak, může to otupit nebo pozastavit naši schopnost cítit se tak, jak by tomu mohlo být za jiných okolností. Možná že přinejmenším po určitou dobu nebudete schopni Jeho lásku pociťovat a bude muset stačit vaše poznání. Ale napadá mě, zda byste nemohli experimentovat – trpělivě – s různými způsoby vyjadřování a přijímání božské lásky. Můžete o krok poodstoupit od toho, co je před vámi, a pak možná ještě o krok a ještě o jeden, dokud neuvidíte širší obzor, nebo ještě širší a širší, bude-li to nutné, až budete doslova „myslet celestiálně“, protože budete hledět na hvězdy a připomínat si světy bez počtu a prostřednictvím nich i jejich Stvořitele?
Zpěv ptáků, slunce, vánek nebo déšť, které cítím na kůži, a chvíle, kdy ve mně příroda vzbuzuje posvátnou bázeň před Bohem – to vše hraje roli v tom, že pociťuji spojení s nebem. Možná pomůže útěcha věrných přátel. Možná hudba? Nebo služba? Vedete si záznam nebo deník obsahující okamžiky, kdy vám bylo vaše spojení s Bohem jasnější? Když budete hledat útěchu a porozumění, možná byste mohli požádat ty, jimž důvěřujete, aby vám řekli, co je pro ně zdrojem spojení s tím, co je božské.
Kdyby měl Ježíš vybrat místo, kde byste se vy a On mohli setkat, nějaké soukromé místo, kde byste se mohli plně soustředit pouze na Něj, zajímalo by mě, zda by vybral vaše jedinečné místo osobního utrpení, místo vaší nejhlubší potřeby, kam nikdo jiný nemůže. Místo, kde se cítíte tak osaměle, že musíte být opravdu úplně sami, ale přesto sami nejste; místo, kam se vydal pouze On, ale ve skutečnosti je již připraven se tam s vámi setkat, až tam dorazíte. Pokud čekáte, až dorazí, je možné, že už tam je a je vám k dispozici?
Pokud se v tomto období svého života cítíte naplněni láskou, zkuste ji prosím zadržovat stejně účinně, jako síto zadržuje vodu. Nechť skrápí vše, kam se hnete. Jedním ze zázraků božského hospodaření je to, že když se snažíme dělit o Ježíšovu lásku s druhými, zjišťujeme, že nás naplňuje, v jakési obměně zásady, že „kdož by pak ztratil duši svou pro mne, nalezneť ji“.
Když jsme naplněni Boží láskou, chrání nás to v životních bouřích, ale také činí šťastné chvíle ještě šťastnějšími – naše radostné dny, kdy na obloze září slunce, jsou díky záři slunce v naší duši ještě jasnější.
Mějme své kořeny a základ v Ježíšovi a v Jeho lásce. Vyhledávejme ve svém životě zážitky, kdy budeme pociťovat Jeho lásku a moc, a važme si jich. Radost pramenící z evangelia je dostupná všem – nejen šťastným a nejen sklíčeným. Radost je naším účelem, nikoli darem vyplývajícím z naší situace. Máme všechny důvody k tomu, abychom se radovali a byli „naplněni láskou k Bohu a ke všem lidem“. Buďme jí naplněni. Ve jménu Ježíše Krista, amen.