Hledejte Jej celým srdcem svým
Jestliže i Ježíš Kristus vyhledával klidné chvíle na rozmlouvání s Bohem a na to, aby od Něj získával posilu, bylo by moudré, abychom my dělali totéž.
Před lety jsme s manželkou sloužili jako vedoucí misie v japonském Tokiu. Když tehdy starší Russell M. Nelson navštívil naši misii, jeden z misionářů se ho zeptal, jak nejlépe zareagovat, když mu někdo řekne, že má moc práce, než aby si ho vyslechl. Starší Nelson téměř bez váhání řekl: „Zeptal bych se ho, zda je dnes příliš zaneprázdněný na to, abychom si dali oběd; a pak bych ho učil, že má tělo i ducha a že stejně jako jeho tělo zemře, nebude-li vyživováno, zemře i jeho duch, nebude-li vyživován dobrým slovem Božím.“
Je zajímavé si povšimnout, že japonské slovo pro „zaneprázdněný“, isogashii, se skládá ze znaku se dvěma symboly (忙). Ten vlevo znamená „srdce“ nebo „duch“ a ten vpravo znamená „smrt“ – což může naznačovat, jak učil president Nelson, že když jsme příliš zaneprázdněni na to, abychom vyživovali svého ducha, může to vést k duchovní smrti.
Pán věděl, že v tomto uspěchaném světě plném rušivých vlivů a zmatků bude jednou z největších výzev naší doby udělat si čas na to, abyste trávili hodnotné chvíle právě s Ním. Když promlouval prostřednictvím proroka Izaiáše, poskytl nám tyto rady a varování, jež lze vztáhnout na bouřlivou dobu, v níž žijeme:
„Obrátíte-li se, a spokojíte-li se, zachováni budete. V utišení se a v doufání bude síla vaše. Ale nechcete.
Nýbrž říkáte: Nikoli, ale na koních utečeme. Protož utíkati budete. Na rychlých ujedeme. Ale rychlejší budou stihající vás.“
Jinými slovy, ačkoli naše spasení závisí na tom, zda se na Něj budeme často obracet a nacházet pokoj od světských starostí, my tak nečiníme. A ačkoli naše doufání neboli důvěra bude pocházet ze síly rozvíjené v tichých chvílích, které trávíme s Pánem při rozjímání a přemítání, my tak nečiníme. Proč ne? Protože říkáme: „Ne, my jsme zaneprázdněni něčím jiným“ – takříkajíc utíkáme na koních. A tak se budeme od Boha čím dál více vzdalovat; budeme trvat na tom, abychom šli stále rychleji; a čím rychleji půjdeme, tím rychleji nás bude pronásledovat Satan.
Možná právě proto nás president Nelson opakovaně naléhavě žádá, abychom si v životě udělali čas na Pána – „úplně každý den“. Připomíná nám, že „čas strávený v tichosti je čas posvátný – čas, který nám pomůže přijmout osobní zjevení a vnese do našeho nitra pokoj“. Řekl však, že chcete-li onen tichý hlas Páně slyšet, „musíte se ztišit i vy sami“.
Ztišit se neboli upokojit se však vyžaduje více než jen udělat si na Pána čas – vyžaduje to zbavit se myšlenek plných pochybností a obav a zaměřit své srdce a mysl na Něj. Starší David A. Bednar učil: „Pánovo nabádání, abychom se upokojili, znamená mnohem více než se jen ztišit nebo zklidnit fyzicky. … Pokyn ‚upokojte se‘,“ učil, „může být připomínkou toho, abychom se neochvějně zaměřovali na Spasitele.“
Upokojit se je skutek víry a vyžaduje to úsilí. V textu přednášek Lectures on Faith se píše: „Když člověk pracuje vírou, pracuje duševním úsilím.“ President Nelson prohlásil: „Musíme svou pozornost upínat na Spasitele a Jeho evangelium. Je duševně náročné snažit se vzhlížet k Němu v každé myšlence. Když to ale děláme, naše pochybnosti a obavy se vytrácejí.“ Když president David O. McKay mluvil o této potřebě soustředěnosti mysli, řekl: „Myslím, že věnujeme příliš málo pozornosti tomu, jakou hodnotu má rozjímání, které je zásadou zbožnosti. … Rozjímání je jeden z… nejposvátnějších průchodů, jimiž vcházíme do přítomnosti Páně.“
V japonštině existuje slovo mui, které podle mě vystihuje tento význam slova upokojit se, jenž je více zaměřený na víru a rozjímaní. Toto slovo se skládá ze dvou znaků (無為). Ten vlevo znamená „nic“ nebo „nicota“ a ten vpravo znamená „dělat“. Společně znamenají „nedělání“. Vezmeme-li toto slovo doslovně, může být mylně interpretováno ve významu „nedělat nic“, stejně jako „ztišit se“ nebo „upokojit se“ může být mylně interpretováno jako „nemluvit ani se nehýbat“. Avšak stejně jako slova „upokojit se“ má i toto slovo vyšší význam; pro mě je to připomínka toho, abych zpomalil a žil s větším duchovním uvědoměním.
Když jsem sloužil v předsednictvu území Asie-sever se starším Takashim Wadou, dozvěděl jsem se, že jeho manželka, sestra Naomi Wadaová, je uznávanou japonskou kaligrafkou. Zeptal jsem se sestry Wadaové, zda by mi nakreslila japonské znaky pro slovo mui. Chtěl jsem si tuto kaligrafii pověsit na zeď jako připomínku toho, že se mám upokojit a zaměřovat se na Spasitele. Překvapilo mě, že na tuto zdánlivě jednoduchou žádost ochotně nepřistoupila.
Starší Wada si druhý den uvědomil, že jsem si její váhání nejspíš špatně vyložil, a tak mi vysvětlil, že napsat tyto znaky by vyžadovalo značné úsilí. Musela by o tomto slově a těchto znacích přemítat a rozjímat, dokud by hluboko v duši neporozuměla jejich významu a nedokázala tyto upřímné dojmy vyjádřit jednotlivými tahy štětce. Styděl jsem se, že jsem ji tak ledabyle požádal o něco tak náročného. Požádal jsem ho, aby jí vyřídil mou omluvu za neznalost a aby jí řekl, že svou žádost beru zpět.
Asi si dokážete představit mé překvapení a vděčnost, když mi sestra Wadaová před mým odjezdem z Japonska tuto nádhernou kaligrafii obsahující japonské znaky slova mui sama od sebe darovala. Toto dílo nyní visí na čestném místě na zdi mé kanceláře a připomíná mi, abych se každý den upokojil a hledal Pána celým svým srdcem, mocí, myslí a silou. Sestra Wadaová tímto nesobeckým skutkem vyjádřila význam slova mui neboli pokojnost lépe, než by to dokázala jakákoli slova. Než aby ony znaky nakreslila bezmyšlenkovitě a z povinnosti, přistoupila ke své kaligrafii s celým úmyslem srdce a s opravdovým záměrem.
Podobně si i Bůh přeje, abychom přistupovali k času, který s Ním trávíme, se stejnou upřímnou oddaností. Když tak činíme, naše uctívání se stává vyjádřením naší lásky k Němu.
Bůh touží po tom, abychom s Ním rozmlouvali. Při jedné příležitosti mi president Nelson po mé úvodní modlitbě na schůzce s Prvním předsednictvem řekl: „Když ses modlil, přemýšlel jsem o tom, jak moc si Bůh musí vážit toho, když si v našem nabitém programu uděláme čas na to, abychom Mu věnovali pozornost.“ Byla to prostá, ale mocná připomínka toho, jak moc to pro Nebeského Otce musí znamenat, když se zastavíme, abychom s Ním rozmlouvali.
Ačkoli si naši pozornost přeje, nebude nás nutit, abychom k Němu přicházeli. Vzkříšený Pán řekl Nefitům: „Jak často bych vás shromažďoval, tak jako slepice shromažďuje kuřátka svá, a vy jste nechtěli.“ A poté zmínil tuto nadějnou výzvu, která se týká i nás v dnešní době: „Jak často vás budu shromažďovati, tak jako slepice shromažďuje kuřátka svá pod křídla svá, budete-li činiti pokání a navrátíte-li se ke mně s celým úmyslem srdce.“
Evangelium Ježíše Krista nám dává příležitosti vracet se k Němu často. K těmto příležitostem patří každodenní modlitby, studium písem, obřad svátosti, sabatní den a chrámové uctívání. Co kdybychom tyto posvátné příležitosti vyňali ze seznamu toho, co musíme dělat, a zařadili je na seznam „nedělání“ – tedy že bychom k nim přistupovali se stejnou všímavostí a soustředěním, s jakými sestra Wadaová přistupuje ke kaligrafii?
Možná si říkáte: „Na to nemám čas.“ Často mívám stejné pocity. Dovolte mi však podotknout, že možná není nezbytně zapotřebí více času, ale více uvědomování si Boha a soustředění se na Něj v čase, který jsme si pro Něj již vyhradili.
Co kdybychom například při modlitbě věnovali méně času mluvení a více času tomu, že zkrátka jen budeme s Bohem; a když už bychom chtěli mluvit, tak procítěněji a konkrétněji vyjadřovali vděčnost a lásku?
President Nelson nás vyzval, abychom písma nejen četli, ale také si je vychutnávali. Co by se změnilo, kdybychom je méně četli a více si je vychutnávali?
Co kdybychom udělali něco více pro to, abychom svou mysl připravili na přijetí svátosti a během tohoto posvátného obřadu radostně přemítali o požehnáních plynoucích z Usmíření Ježíše Krista?
Co kdybychom o sabatu, což v hebrejštině znamená „odpočinek“, odpočívali od ostatních starostí a udělali si čas na to, abychom tiše seděli s Pánem a projevovali Mu svou oddanost?
Co kdybychom během chrámového uctívání ukázněněji usilovali o to, abychom dávali pozor, nebo zůstali o chvíli déle v celestiální místnosti a tiše rozjímali?
Svědčím o tom, že když se budeme zaměřovat méně na to, co děláme, a více na to, abychom posilovali své smluvní spojení s Nebeským Otcem a s Ježíšem Kristem, každá z těchto posvátných chvil bude obohacena a nám se bude dostávat vedení, které v životě potřebujeme. Podobně jako Marta v Lukášově evangeliu i my se často zajímáme a staráme o mnoho záležitostí. Když však budeme každý den rozmlouvat s Pánem, pomůže nám poznat, co je zapotřebí nejvíce.
I sám Spasitel si během své služby vyhrazoval čas na to, aby se ztišil. V písmech je hojnost příkladů toho, kdy se Pán uchýlil na osamělé místo – na horu, do pustiny či na poušť nebo když „poodešel“ – aby se pomodlil k Otci. Jestliže i Ježíš Kristus vyhledával klidné chvíle na rozmlouvání s Bohem a na to, aby od Něj získával posilu, bylo by moudré, abychom my dělali totéž.
Zaměříme-li srdce a mysl na Nebeského Otce a Ježíše Krista a budeme-li naslouchat tichému a jemnému hlasu Ducha Svatého, budeme mít jasnější představu o tom, co je nejvíce zapotřebí, vypěstujeme si hlubší soucit a budeme v Bohu nacházet odpočinutí a sílu. Máme-li Bohu pomáhat urychlovat Jeho práci na spasení a oslavení, může to paradoxně vyžadovat, abychom zpomalili. Být neustále v pohybu může přispívat k rozruchu v našem životě a okrádat nás o pokoj, který hledáme.
Svědčím o tom, že když se budeme často vracet k Pánu s celým úmyslem srdce, pak Jej budeme v tichosti a s důvěrou poznávat a budeme pociťovat Jeho nekonečnou smluvní lásku k nám.
Pán slíbil:
„Přibližte se mi, a já se přiblížím vám; hledejte mne pilně, a naleznete mne.“
„A hledajíce mne, naleznete, když mne hledati budete celým srdcem svým.“
Svědčím o tom, že tento slib je pravdivý. Ve jménu Ježíše Krista, amen.