Synové a dcery Boží
Skutečně věříme, že všichni lidé jsou doslova děti Boží a že díky tomu máme potenciál stát se takovými, jako je On.
Dnes bych rád hovořil o jedné z nejradostnějších, nejnádhernějších a nejmocnějších pravd evangelia, které Bůh zjevil. Zároveň je to paradoxně jedna z pravd, za kterou jsme kritizováni. Mou vděčnost za tuto pravdu evangelia nesmírně prohloubila jedna zkušenost, kterou jsem získal před několika lety.
Jako zástupce Církve jsem byl jednou pozván na náboženskou konferenci, na níž bylo oznámeno, že od onoho okamžiku budou uznány za platné všechny křty vykonané téměř všemi ostatními křesťanskými církvemi, budou-li tyto obřady vykonány vodou a ve jménu Otce a Syna i Ducha Svatého. Poté bylo vysvětleno, že toto pravidlo se nevztahuje na křty vykonané Církví Ježíše Krista Svatých posledních dnů.
Po konferenci jsem měl možnost hlouběji probrat důvody této výjimky s vedoucím, který měl toto oznámení na starosti. Náš rozhovor byl úžasný a podnětný.
Stručně řečeno, vysvětlil mi, že důvodem této výjimky je především naše konkrétní přesvědčení ohledně Božstva, které ostatní křesťanské denominace často nazývají Trojice. Vyjádřil jsem mu vděčnost za to, že si udělal čas, aby mi objasnil svou víru a pravidla své církve. Na konci našeho rozhovoru jsme se objali a pak se rozloučili.
Když jsem později o našem rozhovoru přemýšlel, na mysl se mi vracelo, co tento vedoucí řekl o tom, že Svatí posledních dnů nerozumějí tomu, co nazval „tajemstvím Trojice“. O čem mluvil? Nu, souviselo to s tím, jak chápeme Boží podstatu. Věříme, že Bůh Otec „je oslaveným člověkem“, který má oslavené „tělo z masa a kostí tak hmatatelné jako lidské; [a] Syn také“. Proto vždy, když mluvíme o podstatě Boží, mluvíme jistým způsobem také o podstatě sebe samých.
A to je pravda nejen proto, že jsme všichni byli učiněni „k obrazu [Jeho], podlé podobenství [Jeho]“, ale také proto, že podle záznamu žalmisty Bůh řekl: „Bohové jste, a [děti] Nejvyššího vy všickni.“ Toto je pro nás drahocenná nauka, která byla obnovena díky Znovuzřízení. Stručně řečeno, není to více ani méně než to, čemu naši misionáři učí v rámci první lekce, prvního odstavce, první řádky: „Bůh je náš Nebeský Otec a my jsme Jeho děti.“
Mohli byste namítnout: Ale mnoho lidí věří, že jsme děti Boží. Ano, to je pravda, ale jejich chápání se může poněkud lišit od dosahu hlubšího významu této pravdy, kterou potvrzujeme. Pro Svaté posledních dnů toto učení není obrazné. Naopak, skutečně věříme, že všichni jsme doslova děti Boží. Bůh je Otec našeho ducha, a díky tomu máme potenciál stát se takovými, jako je On, což se některým zdá nepředstavitelné.6
Od chvíle, kdy První vidění zahájilo Znovuzřízení, již uplynulo více než 200 let. Mladý Joseph Smith tehdy usiloval o vedení z nebe, aby věděl, do které církve má vstoupit. Prorok Joseph prostřednictvím zjevení, které obdržel onoho dne, a ze zjevení, která mu byla dána později, získal poznání ohledně podstaty Boha a našeho vztahu k Němu jakožto Jeho dětí.
Díky tomu získáváme jasnější poznání, že Nebeský Otec učí této drahocenné nauce již od počátku. Dovolte mi uvést alespoň dva příběhy z písem, které to dokládají.
Možná si vzpomenete na pokyny, které Bůh udělil Mojžíšovi a které jsou zaznamenány v Drahocenné perle.
Stojí tam: „Bůh pravil Mojžíšovi řka: Viz, já jsem Pán Bůh Všemohoucí a Nekonečný je jméno mé.“ Jinými slovy: Mojžíši, chci, abys věděl, kdo jsem. Poté dodal: „A viz, ty jsi syn můj.“ Později řekl: „A mám pro tebe práci, Mojžíši, synu můj; a ty jsi v podobenství mého Jednorozeného.“ A poté zakončil slovy: „A nyní, viz, tuto jednu věc ti ukáži, Mojžíši, synu můj.“
Zdá se, že Bůh byl odhodlán dát Mojžíšovi alespoň jedno poučení: „Jsi mé dítě“, které zopakoval nejméně třikrát. Mojžíšovo jméno nemohl zmínit bez toho, aniž by ihned dodal, že Mojžíš je Jeho syn.
Když však Mojžíš zůstal sám, cítil se slabý, protože již nepřebýval v přítomnosti Boží. Tehdy ho přišel pokoušet Satan. Vidíte v tom určitý vzor? První, co řekl, bylo: „Mojžíši, synu člověka, uctívej mne.“
V tomto kontextu mohla Satanova žádost, aby ho Mojžíš uctíval, sloužit jen k odvrácení pozornosti. V oné slabé chvilce byl Mojžíš značně pokoušen, aby podlehl zmatku a uvěřil, že je jen „syn člověka“, a nikoli dítě Boží.
„A stalo se, že Mojžíš pohlédl na Satana a řekl: Kdo jsi? Neboť viz, já jsem syn Boží, v podobenství jeho Jednorozeného.“ Mojžíš naštěstí zmatku nepodlehl a nenechal svou pozornost odvrátit. Získal ponaučení, kým ve skutečnosti je.
Další příběh se nachází v Matoušovi 4. Učenci to nazvali „tři pokušení Ježíše“, jako by náš Pán byl pokoušen jen třikrát, což se samozřejmě nestalo.
K vysvětlení významu a podstaty těchto pokušení byly spotřebovány stovky litrů inkoustu. Jak víme, tato kapitola začíná vysvětlením, že Ježíš odešel na poušť, „a postiv se čtyřidceti dnů a čtyřidceti nocí, potom zlačněl“.
Satanovo první pokušení se podle všeho týkalo jen uspokojení Pánových fyzických potřeb. „Rciž, ať kamení toto chlebové jsou,“ vyzval Satan Spasitele.
Druhá pobídka se možná týkala pokoušení Boha: „Spustiž se dolů; nebo psáno jest, že andělům svým přikázal o tobě.“
A konečně třetí Satanovo pokušení se týkalo světských ambic a slávy. Satan poté, co Ježíšovi ukázal „všecka království světa…, řekl jemu: Toto všecko tobě dám, jestliže padna, budeš mi se klaněti“.
Ve skutečnosti se Satan možná ani tak nesnažil Ježíše Krista vyprovokovat k těmto třem konkrétním činům, ale spíše Ho pokoušel, aby zapochyboval o své božské podstatě. Přinejmenším dvakrát Satan před samotným pokušením vyslovil tuto provokativní výzvu: „Jsi-li Syn Boží“ – pokud tomu opravdu věříš, udělejte to či ono.
Všimněte si prosím, co se stalo těsně předtím, než Ježíš odešel na poušť, aby se tam postil a modlil – nacházíme tam záznam o Kristově křtu. A když vystoupil z vody, přišel „hlas z nebe řkoucí: Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo.“
Vidíme zde souvislost? Dokážeme v tom rozpoznat určitý vzor?
Není divu, že nás pokaždé, když se učíme o své božské podstatě a o svém určení, protivník vší spravedlivosti pokouší, abychom o nich měli pochybnosti.
Jak odlišná by byla naše rozhodnutí, kdybychom opravdu věděli, kdo doopravdy jsme!
Žijeme v problematickém světě, v němž je stále více zmatku a v němž počestní lidé usilují alespoň o to, aby vyzdvihovali naši lidskou důstojnost, kdežto my patříme k církvi a přijímáme evangelium, které pozvedají naši vizi a vybízejí nás k tomu, co je božské.
V Ježíšově přikázání, abychom byli „dokonalí, jako i Otec [náš], kterýž jest v nebesích, dokonalý jest“, se jasně odrážejí Jeho vysoká očekávání a naše věčné možnosti. Nic z toho se samozřejmě nestane přes noc. Jak řekl president Jeffrey R. Holland, stane se tak „nakonec“. Je nám však slíbeno, že když přijdeme „ke Kristu“, budeme „v něm zdokonalováni“. To je velké dílo – ne ledajaké dílo, ale božské dílo. Jeho dílo!
Dobrou zprávou je, že právě náš Otec v nebi řekl: „Neboť viz, toto je dílo mé a sláva má – uskutečniti nesmrtelnost a věčný život člověka.“
Výzva presidenta Russella M. Nelsona, abychom mysleli „celestiálně“, je úžasnou připomínkou naší božské podstaty, našeho původu a potenciálního určení. To, co je „celestiální“, můžeme obdržet pouze prostřednictvím smírné oběti Ježíše Krista.
Možná proto Satan sváděl Ježíše tímtéž pokušením od počátku až do konce Jeho pozemské služby. Matouš zaznamenal, že když Ježíš visel na kříži, ti, „kteříž chodili tudy, rouhali se jemu, … říkajíce: … Jsi-li Syn Boží, sstupiž s kříže.“ Sláva Bohu za to, že neuposlechl, ale místo toho nám umožnil obdržet všechna celestiální požehnání.
Vždy pamatujme na to, že za naše štěstí byla zaplacena veliká cena.
Svědčím stejně jako apoštol Pavel, že „tenť Duch osvědčuje duchu našemu, že jsme [děti] Boží. A jestliže [děti], tedy i dědicové, dědicové zajisté Boží, spolu pak dědicové Kristovi, však jestliže spolu trpíme, abychom spolu i oslaveni byli.“ Ve jménu Ježíše Krista, amen.