Pohřbení zbraní naší vzpoury
Kéž ve svém životě pohřbíme – a to velmi hluboko – jakýkoli prvek vzpoury proti Bohu a nahradíme ho ochotným srdcem a ochotnou myslí.
V Knize Mormonově se píše, že přibližně 90 let před narozením Krista se synové krále Mosiáše vydali na čtrnáctiletou misii k Lamanitům. Po mnoho generací bylo vyvíjeno neúspěšné úsilí přivést lid Lamanitů k víře v nauku Kristovu. Tentokrát se však díky zázračným zásahům Svatého Ducha obrátily tisíce Lamanitů, kteří se stali učedníky Ježíše Krista.
Čteme zde: „A tak jistě, jakože žije Pán, tak jistě tolik, kolik uvěřilo, neboli tolik, kolik bylo přivedeno k poznání pravdy kázáním Ammona a jeho bratří podle ducha zjevení a proroctví a moci Boží působící skrze ně zázraky – ano, pravím vám, jakože žije Pán, tolik Lamanitů, kolik uvěřilo v jejich kázání a bylo obráceno k Pánu, nikdy neodpadlo.“
Klíč k trvalému obrácení tohoto lidu je uveden v dalším verši: „Neboť se stali spravedlivým lidem; složili zbraně své vzpoury, takže již nikdy více proti Bohu nebojovali, ani proti žádnému ze svých bratří.“
Tato zmínka o zbraních vzpoury byla jak doslovná, tak symbolická. Znamenala jejich meče a další válečné zbraně, ale také jejich neposlušnost vůči Bohu a Jeho přikázáním.
Král těchto obrácených Lamanitů to vyjádřil takto: „A nyní vizte, bratří moji, … to je vše, co jsme mohli učiniti…, činiti pokání ze všech svých hříchů a mnohých vražd, jež jsme spáchali, a pohnouti Boha, aby je vyňal z našeho srdce, neboť to bylo vše, co jsme mohli učiniti, činiti před Bohem dostatečné pokání, aby sňal poskvrnění naše.“
Všimněte si králových slov – nejen že jejich upřímné pokání vedlo k odpuštění hříchů, ale Bůh také sňal z jejich srdce poskvrnění od těchto hříchů, a dokonce i touhu hřešit. Jak víte, než aby riskovali jakýkoli možný návrat ke svému předchozímu stavu vzpoury proti Bohu, tak své meče pohřbili. A když pohřbili své fyzické zbraně, s proměněným srdcem pohřbili i svůj sklon hřešit.
Mohli bychom se sami sebe zeptat, co bychom mohli dělat pro to, abychom se tímto vzorem řídili, abychom „složili zbraně své vzpoury“, ať je jimi cokoli, a stali se natolik „[obrácenými] k Pánu“, že z našeho srdce bude odstraněno poskvrnění od hříchu a touha hřešit, a my nikdy neodpadneme.
Vzpoura může být aktivní, či pasivní. Klasickým příkladem vědomé vzpoury je Lucifer, který se v předsmrtelném světě postavil proti Otcovu plánu vykoupení a shromáždil druhé, aby se proti němu postavili také, „a onoho dne ho následovali mnozí“. Není těžké rozpoznávat dopad jeho pokračující vzpoury v naší době.
Klasickým případem aktivní vzpoury proti Bohu je bezbožná trojice antikristů v Knize Mormonově – Šerema, Nehora a Korihora. Hlavním tématem Nehora a Korihora bylo to, že žádný hřích neexistuje; a proto není zapotřebí pokání a není žádného Spasitele. „Každému člověku se daří podle nadání jeho, a… každý člověk získává podle síly své; a ať člověk učiní cokoli, není to zločinem.“ Antikrist odmítá náboženskou autoritu a obřady a smlouvy charakterizuje jako úkony stanovené „dávnými kněžími, aby nad [lidmi] uchvátili moc a pravomoc“.
Příkladem vědomé vzpoury se šťastnějším koncem z této doby posledních dnů je příběh Williama W. Phelpse. Phelps vstoupil do Církve v roce 1831 a byl pověřen, aby byl církevním tiskařem. Redigoval několik prvních církevních publikací, napsal řadu náboženských písní a sloužil jako písař pro Josepha Smitha. Naneštěstí se obrátil proti Církvi a proti Prorokovi, a to až do té míry, že u soudu v Missouri proti Josephu Smithovi křivě svědčil, což přispělo k tomu, že tam byl Prorok uvězněn.
Později napsal Phelps Josephovi dopis, v němž ho žádal o odpuštění. „Znám svou situaci, ty ji znáš, Bůh ji zná, a já chci být spasen, pokud mi přátelé pomohou.“
Prorok ve své odpovědi uvedl: „Je pravda, že jsme v důsledku tvého chování mnohé vytrpěli. … Avšak kalich byl vypit, vůle našeho Nebeského Otce byla vykonána a my jsme stále naživu. … Pojď, drahý bratře, neboť válka je již za námi, protože původní přátelé jsou nakonec znovu přáteli.“
William Phelps díky upřímnému pokání pohřbil zbraně své vzpoury, byl znovu přijat do plného členství a již nikdy neodpadl.
Možná zákeřnější podobou vzpoury proti Bohu je však její pasivní verze – ignorování Jeho vůle v našem životě. Mnozí, kteří by na aktivní vzpouru nikdy nepomysleli, se mohou přesto stavět proti vůli a slovu Božímu tím, že jdou svou vlastní cestou bez ohledu na božské vedení. Připomíná mi to píseň, kterou před lety proslavil zpěvák Frank Sinatra oněmi charakteristickými slovy „I did it my way“ [„Udělal jsem to po svém“]. Samozřejmě, že v životě existuje spousta prostoru pro osobní preference a osobní volbu, ale když dojde na záležitosti spasení a věčného života, naší ústřední písní mají být slova „Udělal jsem to po způsobu Božím“, protože ve skutečnosti žádný jiný způsob neexistuje.
Vezměte si například Spasitelův příklad týkající se křtu. To, že se Spasitel křtu podrobil, byl projev oddanosti vůči Otci a příklad pro nás:
„Ukazuje dětem lidským, že se podle těla pokořuje před Otcem a dosvědčuje Otci, že bude poslušně zachovávati přikázání jeho. …
A pravil dětem lidským: Následujte mne. Pročež, milovaní bratří moji, můžeme následovati Ježíše, pokud nebudeme ochotni zachovávati přikázání Otcova?“
Máme-li následovat Kristův příklad, neexistuje žádné „po svém“. Pokoušet se hledat jinou cestu do nebe se podobá marnosti práce na babylonské věži místo toho, abychom hleděli ke Kristu a k Jeho spasení.
Meče a další zbraně, které obrácení Lamanité pohřbili, byly zbraněmi vzpoury kvůli tomu, jak je používali. Tytéž zbraně v rukou jejich synů, když je použili na obranu rodiny a svobody, zbraněmi vzpoury proti Bohu v žádném případě nebyly. Totéž platilo o takovýchto zbraních v rukou Nefitů: „Nebojovali o panování ani o moc, ale bojovali za své domovy a za své svobody, za své manželky a za své děti a za vše, co měli, ano, za své rity uctívání a za svou církev.“
Stejně tak jsou i v našem životě věci, které mohou být neutrální, či dokonce ze své podstaty dobré, ale které se při nesprávném používání stávají zbraněmi vzpoury. Například naše řeč může buď povznášet, nebo ponižovat. Jak řekl Jakub:
„Ale [zdá se, že] jazyka žádný z lidí skrotiti nemůže. Tak jest neskrotitelné zlé, pln jsa jedu smrtelného.
Jím dobrořečíme Bohu Otci, a jím zlořečíme lidem, ku podobenství Božímu stvořeným.
Z jedněch a týchž úst pochází dobrořečení i zlořečení. Ne takť býti má, bratří moji.“
V dnešní době je ve veřejném i osobním projevu mnoho zlovolného a zlomyslného. Mnohé konverzace obsahují vulgární slova a klení, dokonce i mezi mládeží. Takováto řeč je zbraní vzpoury proti Bohu, která je plná „jedu smrtelného“.
Považte další příklad toho, co je v zásadě dobré, ale co by se dalo obrátit proti božským pokynům – profesní dráha člověka. Člověk může najít v určité profesi, povolání nebo službě skutečné naplnění, a my všichni máme užitek z toho, co v mnoha oblastech dokázali a vytvořili oddaní a talentovaní lidé.
Přesto je možné, aby se oddanost profesní dráze stala v životě člověka tím, na co se zaměřuje nejvíce. Pak se vše ostatní stává druhořadým – včetně veškerých nároků, které na čas a talenty dotyčného člověka může klást Spasitel. Jak u mužů, tak i u žen se může chvályhodný dosažený pokrok změnit v jistou formu vzpoury, pokud se zříkají legitimních příležitostí uzavřít sňatek, nelnou k manželskému partnerovi a nepozvedají ho, nevychovávají děti, nebo se dokonce záměrně vyhýbají požehnáním a zodpovědnostem spojeným s výchovou dětí jen kvůli kariérnímu postupu.
Další příklad se týká fyzické stránky našeho bytí. Pavel nám připomíná, že máme oslavovat Boha tělem i duchem a že tělo je chrám Ducha Svatého, „kteréhož máte od Boha, a nejste sami svoji“. Máme tudíž oprávněný zájem trávit čas tím, že budeme pečovat o své tělo co nejlépe. Málokdo z nás dosáhne takových vrcholných výkonů, jakých jsme byli nedávno svědky u úspěchů olympijských a paralympijských sportovců, a na některých z nás se podepisuje věk neboli to, co president M. Russell Ballard nazýval „uvolňováním nýtů“.
Přesto však věřím, že našeho Stvořitele těší, když se snažíme co nejlépe pečovat o Jeho úžasný dar fyzického těla. Znakem vzpoury by bylo vlastní tělo hyzdit či znesvětit, zneužívat ho nebo naopak nedělat to, co můžeme dělat pro to, abychom žili zdravě. Zároveň ale marnivost a pohlcenost vlastním fyzickým tělem, vzhledem nebo oblečením může být formou vzpoury v opačném extrému, což vede člověka k uctívání Božího daru namísto Boha.
V konečném důsledku pohřbít své zbraně vzpoury proti Bohu znamená jednoduše se poddat nutkáním Svatého Ducha, odložit přirozeného člověka a stát se „svatým skrze usmíření Krista Pána“. Znamená to dávat v životě na první místo ono první přikázání. Znamená to dovolit Bohu, aby převládl. Pokud se naše láska k Bohu a naše odhodlání sloužit Mu celou svou mocí, myslí a silou stanou prubířským kamenem, podle něhož budeme posuzovat vše a činit všechna svá rozhodnutí, pak budeme mít zbraně své vzpoury pohřbené. Prostřednictvím milosti Kristovy nám Bůh odpustí hříchy a vzpurnosti, kterých jsme se dopustili v minulosti, a odstraní poskvrnění od těchto hříchů a vzpour z našeho srdce. Časem z nás dokonce sejme veškerou touhu po zlu, jako to udělal v případě obrácených Lamanitů v minulosti. A poté ani my nikdy neodpadneme.
Pohřbení našich zbraní vzpoury vede k jedinečné radosti. Společně se všemi, kteří se kdy obrátili k Pánu, jsme i my vedeni k tomu, abychom zpívali píseň vykupitelské lásky. Náš Nebeský Otec a Jeho Syn, náš Vykupitel, potvrzují svůj nikdy nekončící závazek poskytnout nám to nejvyšší štěstí prostřednictvím té nejhlubší lásky a oběti. Jejich lásku zakoušíme každý den. Dozajista jim to můžeme oplácet vlastní láskou a oddaností. Kéž ve svém životě pohřbíme – a to velmi hluboko – jakýkoli prvek vzpoury proti Bohu a nahradíme ho ochotným srdcem a ochotnou myslí. Ve jménu Ježíše Krista, amen.