Důvěřujme našemu Otci
Bůh nám důvěřuje, že zvládneme mnohá důležitá rozhodnutí, a žádá nás, abychom ve všech záležitostech důvěřovali my Jemu.
1. června 1843 opustil Addison Pratt Nauvoo v Illinois, aby kázal evangelium na Havajských ostrovech, a nechal svou manželku Louisu Barnes Prattovou pečovat o jejich malé děti.
Když v Nauvoo sílilo pronásledování, což Svaté donutilo odejít, a když se Svatí později ve Winter Quarters připravovali na přesun do údolí Solného jezera, stála Louisa před rozhodnutím, zda se na tuto cestu vydat. Bývalo by pro ni jednodušší zůstat a počkat na Addisonův návrat než cestovat sama.
V obou případech požádala o vedení proroka Brighama Younga, který ji povzbudil, aby se na cestu vydala. Navzdory velkým obtížím a zdráhavosti cestu pokaždé úspěšně zvládla.
Zprvu měla Louisa z tohoto putování jen malou radost. Záhy se však začala těšit ze zelené prérijní trávy, barevných lučních květin a výběžků vytvořených nánosy podél břehů řek. „Chmury v mé mysli se postupně vytratily,“ zapsala si, „a v celé výpravě nebylo veselejší ženy.“
Louisin příběh mě hluboce inspiruje. Obdivuji její ochotu odložit stranou osobní preference, její schopnost důvěřovat Bohu a to, jak jí uplatňování víry pomohlo vidět danou situaci jinak.
Připomíná mi, že máme milujícího Otce v nebi, který se o nás zajímá, ať jsme kdekoli, a že Mu můžeme důvěřovat více než komukoli nebo čemukoli jinému.
Zdroj pravdy
Bůh nám důvěřuje, že zvládneme mnohá důležitá rozhodnutí, a žádá nás, abychom ve všech záležitostech důvěřovali my Jemu. To je obzvlášť obtížné, když se náš úsudek nebo veřejné mínění liší od Jeho vůle týkající se Jeho dětí.
Někteří doporučují, abychom překreslili hranice mezi tím, co je dobré, a tím, co je špatné, protože pravda je podle nich relativní, realitu si definuje každý sám nebo že Bůh je tak velkorysý, že Mu ve skutečnosti nezáleží na tom, co děláme.
Zatímco se snažíme pochopit a přijmout Boží vůli, je užitečné pamatovat na to, že definovat hranice mezi dobrým a špatným není na nás. Tyto hranice stanovil sám Bůh, na základě věčných pravd a k našemu prospěchu a požehnání.
Touha měnit Boží věčnou pravdu má dlouhou historii. Objevila se již před začátkem světa, když se Satan vzbouřil proti Božímu plánu a sobecky se snažil zničit lidskou svobodu jednání. Tímto vzorem se řídili i lidé jako Šerem, Nehor či Korihor, kteří tvrdili, že víra je pošetilá, zjevení je irelevantní a že ať chceme dělat cokoli, je to v pořádku. Tyto odchylky od Boží pravdy naneštěstí velmi často vedou k velkému zármutku.
Zatímco určité záležitosti mohou záviset na kontextu, ne vždy tomu tak je. President Russell M. Nelson důsledně učí tomu, že Boží spásné pravdy jsou absolutní, nezávislé a definované samotným Bohem.
Naše rozhodnutí
To, komu se rozhodneme důvěřovat, je jedno z důležitých životních rozhodnutí. Král Beniamin učil svůj lid: „Věřte v Boha; věřte, že on je…; věřte, že má veškerou moudrost…; věřte, že člověk neobsáhne všechny věci, jež může obsáhnouti Pán.“
Naštěstí máme písma a vedení od žijících proroků, jež nám pomáhají Boží pravdě porozumět. Je-li zapotřebí objasnění nad rámec toho, co máme, Bůh nám ho poskytne prostřednictvím svých proroků. A odpoví na naše upřímné modlitby prostřednictvím Ducha Svatého, když se budeme snažit porozumět pravdám, jež dosud plně nechápeme.
Starší Neil L. Andersen kdysi učil, že nemáme být překvapeni, „pokud [naše] osobní názory občas nebudou hned od začátku plně v souladu s učením Pánova proroka. Toto jsou chvíle,“ řekl, „kdy poklekáme v modlitbě, chvíle učení se a pokory. Kráčíme vpřed s vírou a s důvěrou v Boha s vědomím toho, že časem od Nebeského Otce obdržíme více duchovního porozumění.“
Vždy je užitečné pamatovat na učení Almy, že Bůh udílí své slovo podle pozornosti a úsilí, jež mu věnujeme. Budeme-li dbát Božího slova, obdržíme více; budeme-li Boží rady ignorovat, budeme dostávat méně a méně, až nebudeme mít nic. Tato ztráta poznání neznamená, že daná pravda byla špatná; spíše to ukazuje, že jsme ztratili schopnost jí rozumět.
Hleďte ke Spasiteli
Spasitel učil v Kafarnaum o své identitě a poslání. Pro mnohé bylo těžké Jeho slova poslouchat, což vedlo k tomu, že se k Němu obrátili zády a „nechodili s ním více“.
Proč odešli?
Protože se jim nelíbilo, co říkal. A tak, jelikož důvěřovali vlastnímu úsudku, odešli a odepřeli si požehnání, která by se dostavila, kdyby bývali zůstali.
Je snadné, aby se mezi nás a věčnou pravdu dostala naše pýcha. Když něčemu nerozumíme, můžeme se na chvíli zastavit, zklidnit své pocity a pak se rozhodnout, jak zareagujeme. Spasitel nás naléhavě žádal, abychom k Němu hleděli „v každé myšlence“ a abychom nepochybovali a nebáli se. Když se zaměřujeme na Spasitele, může naše víra začít překonávat naše obavy.
President Dieter F. Uchtdorf nás povzbuzoval: „Prosím nejprve zpochybněte své pochybnosti, než zpochybníte svou víru. Nikdy nesmíme dopustit, aby nás pochybnosti držely jako rukojmí a oddělovaly nás od božské lásky, pokoje a darů, které přicházejí skrze víru v Pána Ježíše Krista.“
Požehnání přicházejí k těm, kteří zůstávají
Spasitel se zeptal Dvanácti, když od Něj onoho dne odešli učedníci: „Zdaliž i vy chcete odjíti?“
Petr odvětil:
„Pane, k komu půjdeme? [Ty slova] věčného života máš.
A my jsme uvěřili, a poznali, že jsi ty Kristus, Syn Boha živého.“
Apoštolové žili ve stejném světě a čelili stejným společenským tlakům jako učedníci, kteří odešli. V onom okamžiku se však rozhodli pro svou víru a důvěřovali Bohu, čímž si zachovali požehnání, která Bůh dává těm, kteří zůstávají.
Možná, že se někdy, stejně jako já, ocitáte na obou stranách tohoto rozhodnutí. Když je pro nás těžké pochopit nebo přijmout Boží vůli, je útěchou pamatovat na to, že nás Bůh miluje takové, jací jsme, ať jsme kdekoli. A má pro nás něco lepšího. Pokud se na Něj obrátíme, pomůže nám.
Obrátit se na Něho může být obtížné – jako když jistý otec usiloval o uzdravení pro svého syna a Spasitel mu řekl, že „všeckoť jest možné věřícímu“. A i my můžeme ve chvílích svého zápolení zvolat: „Spomoz nedověře mé.“
Podrobujme svou vůli té Jeho
Starší Neal A. Maxwell kdysi učil: „Podrobení vlastní vůle je ve skutečnosti tou jedinou výhradně osobní věcí, kterou vlastníme a kterou můžeme položit na Boží oltář.“ Není divu, že král Beniamin si tak dychtivě přál, aby se jeho lid stal „jako dítě, poddajným, mírným, pokorným, trpělivým, plným lásky, ochotným podrobiti se všemu, co Pán považuje za vhodné na něj vložiti, stejně jako se dítě podrobuje otci svému“.
Dokonalý příklad nám jako vždy dal Spasitel. S těžkým srdcem a s vědomím toho, jak bolestivé dílo musí vykonat, se podrobil vůli svého Otce, čímž naplnil své mesiášské poslání a otevřel vám i mně zaslíbení věčnosti.
Rozhodnutí podřídit naši vůli té Boží je skutkem víry, který se nachází v jádru našeho učednictví. Když se takto rozhodujeme, zjišťujeme, že naše svoboda jednání tím nijak neslábne; naopak je posílena a odměněna přítomností Ducha Svatého, který přináší smysluplnost, radost, pokoj a naději, jež nikde jinde nalézt nemůžeme.
Před několika měsíci jsem s jistým presidentem kůlu navštívil jednu sestru z jeho kůlu a jejího mladého dospělého syna. Po letech odloučení od Církve, kdy bloudila po nelehkých a nepřívětivých cestách, se vrátila. Během návštěvy jsme se jí zeptali, proč se vrátila.
„Můj život byl v troskách,“ řekla, „a uvědomila jsem si, kde musím být.“
Pak jsem se jí zeptal, čemu se na své cestě naučila.
Pohnutým hlasem vyprávěla, že zjistila, že musí chodit na shromáždění dostatečně dlouho na to, aby se zbavila zvyku na něj nechodit, a že musí zůstat, dokud nebude tam, kde chce být. Její návrat nebyl snadný, ale když uplatňovala víru v Otcův plán, pociťovala, že se Duch vrací.
A pak dodala: „Zjistila jsem sama pro sebe, že Bůh je dobrý a že Jeho cesty jsou lepší než ty moje.“
Vydávám svědectví o Bohu, našem Věčném Otci, který nás miluje; a o Jeho Synu Ježíši Kristu, který nás spasil. Znají naše bolesti a těžkosti. Nikdy nás neopustí a dokonale vědí, jak nám pomáhat. Když Jim budeme důvěřovat více než komukoli nebo čemukoli jinému, můžeme být dobré mysli. V posvátném jménu Ježíše Krista, amen.