Hledejme odpovědi na duchovní otázky
Naše upřímné otázky týkající se evangelia mohou Nebeskému Otci a Ježíši Kristu poskytovat příležitosti k tomu, aby nám pomáhali růst.
Vím, že vás to možná překvapí, ale je mi už tolik let, že pamatuji, jak nás ve škole učili, že v naší sluneční soustavě je devět planet. Jedné z nich, Plutu, které bylo objeveno v roce 1930, dala jméno 11letá Venetia Barneyová z anglického Oxfordu. A až do roku 1992 bylo Pluto považováno za nejvzdálenější objekt naší sluneční soustavy. V té době se ve třídách a na výstavách přírodovědných projektů běžně daly najít modely planet v našem okolí vyrobené z papírové drti, přičemž se v každém z nich Pluto nacházelo na tehdy známé hranici. Mnoho vědců se domnívalo, že vnější část sluneční soustavy za tímto okrajem tvoří prázdný prostor.
Ve vědecké komunitě však přetrvávala otázka týkající se původu určitého typu komety, kterou astronomové pravidelně sledovali. A tato otázka přetrvávala desítky let, než byla objevena další vzdálená oblast naší sluneční soustavy. Vědci využili v uplynulých desetiletích omezené znalosti, které měli k dispozici, k dosažení významného technologického pokroku, který jim umožnil další studium a výzkum. Jejich konečný průlomový objev přeskupil naši planetární zónu a vedl k zařazení Pluta do této nové oblasti vesmíru a k závěru, že naše sluneční soustava se skládá z osmi planet.
Jeden z předních odborníků na planety a hlavní výzkumný pracovník kosmické mise New Horizons, která měla za úkol prozkoumat Pluto zblízka, o této zkušenosti řekl: „Mysleli jsme si, že geografii naší sluneční soustavy rozumíme. Nebylo tomu tak. Domnívali jsme se, že rozumíme tomu, jak je naše sluneční soustava osazena planetami. A mýlili jsme se.“
Na tomto období historie výzkumu vesmíru mě upoutaly určité paralely a klíčové rozdíly mezi metaforickým úsilím o rozšiřování vědeckých obzorů a cestou, na kterou se vydáváme jakožto děti Boží, abychom našli odpovědi na své duchovní otázky. Konkrétně to, jak můžeme reagovat na limity svého duchovního poznání a připravovat se na další etapu svého osobního růstu – a kam se můžeme obracet s žádostí o pomoc.
Řádka za řádkou
Kladení otázek a hledání smyslu je přirozenou a běžnou součástí naší smrtelné existence. Občas nás to, že nemáme hned úplné odpovědi, může dovést na hranici našeho poznání, a tato omezení nás mohou frustrovat nebo skličovat. Je úžasné, že plán štěstí, který Nebeský Otec připravil pro každého z nás, je navržen tak, aby nám navzdory našim omezením pomáhal dosahovat pokroku a uskutečňovat to, co nemůžeme uskutečnit vlastními silami, i když nemáme úplné poznání o všem. Boží plán je milosrdný k omezením plynoucím z našeho lidství; Bůh nám poskytuje Spasitele Ježíše Krista, aby byl naším Dobrým pastýřem; a inspiruje nás, abychom používali svobodu jednání k tomu, abychom se rozhodovali pro Něj.
Starší Dieter F. Uchtdorf učil, že „kladení otázek není známkou slabosti; je to předzvěst růstu“. Náš prorok president Russell M. Nelson v přímé souvislosti s naším osobním úsilím jakožto těch, kteří hledají pravdu, učil, že musíme mít „hlubokou touhu“ a „tázat [se] s upřímným srdcem a opravdovým záměrem, majíce víru v [Ježíše] Krista“. Dále učil, že „‚s opravdovým záměrem‘ znamená, že opravdu máme v úmyslu řídit se božskou radou, kterou obdržíme“.
Naše osobní snaha růst v moudrosti nás může vést k tomu, abychom zkoumali své otázky, ať už složité, či nikoli, optikou příčiny a následku, přičemž budeme vyhledávat a rozpoznávat určité vzorce a poté si vytvářet interpretace, které budou formovat naše poznání a vyplňovat mezery ve znalostech, jichž jsme si vědomi. Když se však zamyslíme nad svou snahou získávat duchovní poznání, mohou být tyto důmyslné postupy občas užitečné, ale samy o sobě mohou být neúplné, když usilujeme o to, abychom dokázali rozpoznávat to, co se týká Nebeského Otce a našeho Spasitele Ježíše Krista, Jejich evangelia, Jejich Církve a plánu, který pro nás všechny mají.
Způsob, jímž nám Bůh Otec a Jeho Syn předávají svou moudrost, klade hlavní důraz na to, abychom přivolávali moc Ducha Svatého, aby byl naším osobním učitelem, zatímco se budeme ve svém životě a při věrném usilování o Jejich odpovědi a o poznání Jejich cílů zaměřovat na Ježíše Krista. Vyzývají nás, abychom objevovali pravdu prostřednictvím času zasvěceného studiu svatých písem a usilovali o poznání pravdy, zjevené v posledních dnech, určené pro naši dobu a tuto epochu a předávané novodobými proroky a apoštoly. Žádají nás, abychom pravidelně věnovali čas uctívání Boha v domě Páně a abychom poklekali v modlitbě ve snaze „získat informace… z nebe“. To, co Ježíš slíbil těm, kteří osobně naslouchali Jeho kázání na hoře, platí stejně tak pro nás v naší době, jako to platilo během Jeho pozemské služby: „Proste, a dánoť bude vám; hledejte, a naleznete; tlucte, a bude vám otevříno.“ Spasitel nás ujišťuje: „Otec váš, kterýž jest v nebesích, [dává] dobré věci těm, kteříž ho, prosí.“
Pánův způsob výuky je „řádku za řádkou, předpis za předpisem“. Může být od nás požadováno, abychom čekali na Pána v prostoru mezi nynější řádkou našeho poznání a tou další, kterou máme teprve obdržet. Tento posvátný prostor může být místem, kde se může odehrávat největší formování našeho ducha – místem, kde můžeme s trpělivostí snášet své upřímné hledání a obnovovat svou sílu k dalšímu dodržování posvátných slibů, které jsme dali Bohu prostřednictvím smlouvy.
Náš smluvní vztah s Nebeským Otcem a s Ježíšem Kristem ukazuje, že se v nás prosazuje naše příslušnost k Božímu království. A chceme-li mít možnost přebývat v něm trvale, je třeba uvést svůj život do souladu s božskými zásadami a vynakládat úsilí na duchovní růst.
Poslušnost
Jednou z klíčových zásad, kterým se učí napříč celou Knihou Mormonovou, je to, že když se Boží děti rozhodnou projevovat poslušnost a dodržovat své smlouvy, dostává se jim neustálého duchovního vedení a pokynů. Pán nám řekl, že díky poslušnosti a píli můžeme získávat poznání a inteligenci. Účelem Božích zákonů a přikázání není to, aby nám v životě byly překážkou, ale aby byly mocnou branou k osobnímu zjevení a duchovnímu vzdělávání. President Nelson učil zásadní pravdě, že „zjevení od Boha je vždy slučitelné s Jeho věčným zákonem“, a dále, že „nikdy neodporuje Jeho nauce“. Budete-li s ochotou poslušni Božích příkazů i přesto, že nebudete mít úplnou znalost Jeho pohnutek, přivede vás to do společnosti Jeho proroků. Mojžíš 5 nás učí o jednom mimořádném rozhovoru Adama s andělem Páně.
V písmech se píše, že Adam byl poté, co s Evou od Pána obdrželi „přikázání, že mají uctívati Pána, svého Boha, a… obětovati prvorozené ze stád svých jako oběť Pánu, … poslušen přikázání Páně“. A dále čteme, že „po mnohých dnech se Adamovi ukázal anděl Páně řka: Proč přinášíš oběti Pánu? A Adam mu řekl: Nevím než to, že mi Pán přikázal.“
Adamova poslušnost předcházela jeho poznání a připravila ho na to, aby mohl obdržet posvátnou znalost, že to, co dělá, je posvátným symbolem Usmíření Ježíše Krista. Naše pokorná poslušnost podobně připraví půdu pro naše duchovní rozeznávání Božích cest a Jeho božského záměru pro každého z nás. Kroky, jimiž se snažíme růst v poslušnosti, nás přibližují ke Spasiteli Ježíši Kristu, protože poslušnost Jeho zákonů a přikázání ve skutečnosti představuje kroky vedoucí k Němu.
Naše věrnost znalostem a moudrosti, které jsme již převzali díky věrnému dodržování zásad evangelia a posvátných smluv, je navíc zásadní přípravou pro naši schopnost přijímat sdělení od Svatého Ducha a být jejich správci.
Nebeský Otec a Ježíš Kristus jsou zdrojem veškeré pravdy a o svou moudrost se dělí štědře. Rovněž porozumění tomu, že nemáme žádné osobní poznání, které by bylo nezávislé na Bohu, nám může pomoci zjistit, na koho se máme obracet a komu především máme důvěřovat.
Hluboká důvěra
Obzvláště jsem si oblíbila starozákonní příběh o Námanovi, vojevůdci, kterého prorok Elizeus uzdravil z malomocenství. Tento příběh dokládá, jak pevná víra „malé děvečky“ změnila běh života jednoho muže a všem věřícím odhalila rozsah Božího milosrdenství k těm, kteří vkládají svou důvěru v Boha a v Jeho proroka. Tato mladá dívka, ač bezejmenná, napomohla tomu, aby pokročilo i naše poznání. A Námana jeho víra v její svědectví podnítila k tomu, aby se se svou prosbou o uzdravení vydal za Božím vyvoleným služebníkem.
Námanova reakce na pokyny proroka Elizea, aby se umyl v řece Jordán, byla zprvu skeptická a pohoršená. Ale výzva, aby uposlechl prorokovy rady, mu umožnila dosáhnout uzdravení a ohromujícího poznání, že Bůh existuje.
Možná zjistíme, že k odpovědím na některé naše duchovní prosby lze dospět rozumovou úvahou a nemusí pro nás představovat žádné velké obtíže. Nebo jako Náman možná zjistíme, že jiné potřeby na nás kladou větší nároky a mohou v nás vyvolávat tíživé a smíšené pocity. Nebo – podobně jako tomu bylo s popisem prvních závěrů astronomů ohledně naší sluneční soustavy – můžeme při svém hledání duchovní pravdy dospět k méně přesným výkladům, budeme-li se spoléhat výlučně na své vlastní omezené poznání, v jehož politováníhodném a nezamýšleném důsledku můžeme sejít z cesty smlouvy. Některé otázky navíc mohou přetrvávat, dokud nám Bůh, který „má veškerou moc“ a „veškerou moudrost a veškeré porozumění“ a který ve svém milosrdenství „obsáhne všechny věci“, neposkytne osvícení skrze naši víru v Jeho jméno.
Jedno významné varování, které z Námanova příběhu vyplývá, je to, že když se budeme zdráhat být poslušni Božích zákonů a přikázání, může to oddálit nebo pozdržet náš růst. Jsme požehnáni tím, že máme Ježíše Krista jako našeho Mistra Léčitele. Naše poslušnost Božích zákonů a přikázání může našemu Spasiteli umožnit poskytnout nám poznání a uzdravení, o nichž ví, že je potřebujeme, v souladu s léčebným plánem, který nám předepsal.
Starší Richard G. Scott učil, že „tento život je zkouškou, která nás má naučit skutečně důvěřovat – důvěřovat v Ježíše Krista, důvěřovat v Jeho učení, důvěřovat v naši schopnost být tohoto učení poslušni, zatímco budeme vedeni Svatým Duchem, abychom dosáhli štěstí nyní a smysluplné a nanejvýš šťastné věčné existence. Důvěřovat znamená ochotně poslouchat, aniž bychom znali konec od počátku (viz Přísloví 3:5–7). Aby vaše důvěra v Pána přinášela plody, musí být silnější a vytrvalejší než vaše spoléhání se na osobní pocity a zkušenosti.“
Starší Scott pokračoval: „Projevovat víru znamená důvěřovat, že Pán ví, co s vámi dělá, a že to dokáže uskutečnit pro vaše věčné dobro, i když nechápete, jak to může učinit.“
Závěrečné svědectví
Drazí přátelé, svědčím o tom, že naše upřímné otázky týkající se evangelia mohou Nebeskému Otci a Ježíši Kristu poskytovat příležitosti k tomu, aby nám pomáhali růst. Mé osobní úsilí hledat u Pána odpovědi na vlastní duchovní otázky – minulé i současné – mi umožňuje využívat prostoru mezi řádky mého poznání a poznání Božího k tomu, abych byla Boha poslušna a abych byla věrna duchovnímu poznání, které mám nyní.
Svědčím o tom, že když budete vkládat důvěru v Nebeského Otce a v Jeho proroky, které poslal, pomůže vám to duchovně se povznést a tlačit se kupředu k rozšířenému Božímu obzoru. Váš rozhled se změní, protože se změníte vy sami. Bůh ví, že čím výše budete, tím dále dohlédnete. Náš Spasitel vás vybízí, abyste tento výstup podnikli. Ve jménu Ježíše Krista, amen.