Vyživujte kořeny, a větve porostou
Větve vašeho svědectví budou čerpat sílu z vaší prohlubující se víry v Nebeského Otce a v Jeho Milovaného Syna.
Stará kaple ve Zwickau
Rok 2024 je pro mě jakýmsi milníkem. Uplynulo již 75 let od mého křtu a konfirmace za člena Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů v německém Zwickau.
Členství v Církvi Ježíše Krista je pro mě drahocenné. Být spolu s vámi, bratři a sestry, součástí Božího lidu smlouvy je jedna z největších poct v mém životě.
Když přemýšlím o své osobní cestě učednictví, často se mi vybaví jedna stará vila ve Zwickau, se kterou se mi pojí krásné vzpomínky, kdy jsem tam jako dítě chodil na shromáždění svátosti Církve Ježíše Krista. Právě tam začala být poprvé vyživována sazenička mého svědectví.
V této kapli byly staré varhany s měchy. Každou neděli byl jeden z mladých mužů pověřen, aby pumpoval pákou měchů, která šla ztuha, aby varhany mohly hrát. Někdy jsem měl tuto velikou výsadu pomáhat s tímto důležitým úkolem i já.
Zatímco shromáždění zpívali naše milované náboženské písně, já jsem ze všech sil pumpoval, aby varhanám nedošel vzduch. Ze sedadla pro obsluhu měchů jsem měl skvělý výhled na překrásná vitrážová okna, z nichž jedno vyobrazovalo Spasitele Ježíše Krista a druhé Josepha Smitha v Posvátném háji.
Dodnes si vybavuji ony posvátné pocity, které jsem měl, když jsem se díval do oněch sluncem zalitých oken, naslouchal svědectvím Svatých a zpíval písně Sionu.
Na onom svatém místě mi Duch Boží do mysli i do srdce vnesl svědectví o tom, že je to pravda: Ježíš Kristus je Spasitel světa. Toto je Jeho Církev. Prorok Joseph Smith viděl Boha Otce a Ježíše Krista a slyšel Jejich hlasy.
Když jsem byl letos na základě pověření v Evropě, měl jsem příležitost se do Zwickau vrátit. Tato milovaná stará kaple tam už naneštěstí nestojí. Před mnoha lety byla stržena, aby místo ní mohl vyrůst velký bytový dům.
Co je věčné, a co nikoli?
Přiznám se, že jsem smutný při pomyšlení, že tato milovaná budova z mého dětství je již pouhou vzpomínkou. Tato budova pro mě byla posvátná. Ale byla to jen budova.
Naopak svědectví, které jsem před oněmi mnoha lety získal od Ducha Svatého, nepominulo. Ve skutečnosti zesílilo. To, čemu jsem se v mládí naučil o základních zásadách evangelia Ježíše Krista, představuje v mém životě pevné základy. Ono smluvní spojení, které jsem navázal se svým Nebeským Otcem a Jeho Milovaným Synem, je živé dodnes – dlouho poté, co byla kaple ve Zwickau zbořena a vitrážová okna zmizela.
„Nebe a země pominou,“ řekl Ježíš, „ale slova má nepominou.“
„A byť [by] se i hory pohybovaly, a pahrbkové ustupovali, milosrdenství mé však od tebe neodstoupí, a smlouva pokoje mého se nepohne, praví… Hospodin.“
Jednou z nejdůležitějších věcí, kterým se v tomto životě můžeme naučit, je rozdíl mezi tím, co je věčné, a tím, co není. Jakmile toto pochopíme, všechno se změní – naše vztahy, rozhodnutí, která činíme, i to, jak se chováme k lidem.
Vědět, co je věčné, a co nikoli, je klíčem k prohlubování svědectví o Ježíši Kristu a Jeho Církvi.
Nepleťte si větve s kořeny
Jak učil Prorok Joseph Smith, znovuzřízené evangelium Ježíše Krista zahrnuje „veškerou pravdu a každou její částečku“. To však neznamená, že všechny pravdy mají stejnou hodnotu. Některé pravdy jsou stěžejní a zásadní a tvoří kořeny naší víry. Jiné představují přídavky neboli větve – jsou hodnotné, ale pouze tehdy, když jsou spojeny s těmi základními.
Prorok Joseph také řekl: „Základními zásadami našeho náboženství jsou svědectví apoštolů a proroků ohledně Ježíše Krista, že On zemřel, byl pohřben, opět vstal třetího dne a vystoupil na nebesa; a vše ostatní, co se týká našeho náboženství, jsou pouhé přídavky.“
Jinými slovy, Ježíš Kristus a Jeho smírná oběť tvoří kořeny našeho svědectví. Vše ostatní jsou větve.
To neznamená, že větve nejsou důležité. Strom větve potřebuje. Ale jak řekl Spasitel svým učedníkům: „Ratolest nemůže nésti ovoce sama od sebe, nezůstala-li by při kmenu.“ Bez spojení se Spasitelem, s oněmi živinami, jež se nacházejí v kořenech, větev uschne a uhyne.
Pokud jde o vyživování našeho svědectví o Ježíši Kristu, říkám si, zda si někdy nepleteme větve s kořeny. To byla chyba, kterou Ježíš pozoroval u tehdejších farizeů. Věnovali tolik pozornosti relativně nepodstatným podrobnostem zákona, že nakonec, slovy Spasitele, opomíjeli to, „což těžšího jest“ – základní zásady jako spravedlnost, milosrdenství a víru.
Chcete-li vyživovat strom, nekropíte vodou větve. Zaléváte kořeny. Podobně, chcete-li, aby větve vašeho svědectví sílily a nesly ovoce, vyživujte kořeny. Pokud si nejste jisti určitou naukou, církevní praktikou nebo záležitostí z církevní historie, usilujte o porozumění s vírou v Ježíše Krista. Snažte se pochopit oběť, kterou pro vás učinil, lásku, kterou k vám chová, a vůli, kterou ohledně vás má. Pokorně Ho následujte. Větve vašeho svědectví budou čerpat sílu z vaší prohlubující se víry v Nebeského Otce a v Jeho Milovaného Syna.
Chcete-li například získat silnější svědectví o Knize Mormonově, zaměřte se na její svědectví o Ježíši Kristu. Všímejte si, jak o Něm Kniha Mormonova svědčí, čemu o Něm učí a jak vás vybízí a inspiruje, abyste k Němu přišli.
Pokud usilujete o hodnotnější zážitky na církevních shromážděních či v chrámu, zkuste hledat Spasitele v posvátných obřadech, které tam přijímáme. Nacházejte Pána v Jeho svatém domě.
Cítíte-li se někdy vyhořelí nebo přetížení kvůli svému církevnímu povolání, zkuste svou službu znovu zaměřit na Ježíše Krista. Učiňte z ní vyjádření lásky, kterou k Němu chováte.
Vyživujte kořeny, a větve porostou. A časem ponesou ovoce.
Vkořenění a vzdělaní na Něm
Silná víra v Ježíše Krista se neobjeví jen tak přes noc. Ne, v tomto smrtelném světě roste samo od sebe jen trní a bodláčí pochybností. Zdravý a plodný strom víry vyžaduje vědomé úsilí. A zcela zásadní součástí tohoto úsilí je zajištění toho, abychom byli pevně zakořeněni v Kristu.
Zpočátku nás například může Spasitelovo evangelium a Jeho Církev přitahovat proto, že na nás zapůsobí přátelští členové, laskavý biskup nebo krásné prostory kaple. Tyto okolnosti jsou pro růst Církve rozhodně důležité.
Pokud však kořeny našeho svědectví neprorostou hlouběji, co se stane, když se přestěhujeme do sboru, který se schází v méně působivé budově, jehož členové již nejsou tak přátelští a biskup řekne něco, co nás urazí?
A další příklad: Nepřipadá vám oprávněné doufat, že když budeme dodržovat přikázání a dáme se zpečetit v chrámu, budeme požehnáni velkou, šťastnou rodinou s chytrými a poslušnými dětmi, z nichž všechny zůstanou aktivní v Církvi, budou sloužit na misii, zpívat v pěveckém sboru a každou sobotu dopoledne dobrovolně pomáhat s úklidem sborového domu?
Já si samozřejmě přeji, aby se nám toto všechno splnilo. Ale co když se to nestane? Zůstaneme spojeni se Spasitelem bez ohledu na okolnosti, s důvěrou v Něho a v Jeho načasování?
Musíme se sami sebe zeptat: Je mé svědectví založeno na tom, co si přeji, aby se mi v životě vyplnilo? Je závislé na skutcích nebo postojích druhých? Nebo je pevně založeno na Ježíši Kristu, „[vkořeněno a vzděláno] na něm“, bez ohledu na proměnlivé okolnosti v životě?
Tradice, zvyky a víra
Kniha Mormonova vypráví o lidech, kteří „byli přísní v dodržování nařízení Božích“. Pak se ale objevil skeptik jménem Korihor, který se Spasitelovu evangeliu vysmíval a říkal, že jsou to „pošetilé“ a „[hloupé tradice] jejich otců“. Korihor svedl „srdce mnohých, způsobuje, že pozvedali hlavy v zlovolnosti své“. Jiné však oklamat nedokázal, protože pro ně bylo evangelium Ježíše Krista něčím mnohem více než jen tradicí.
Víra je silná, pokud je hluboce zakořeněna v osobních zkušenostech a zážitcích a v osobní oddanosti Ježíši Kristu, nezávisle na našich tradicích nebo na tom, co mohou říkat či dělat druzí.
Naše svědectví bude zkoušeno a prověřováno. Víra není vírou, pokud není nikdy zkoušena. Víra není silná, pokud nikdy nezažívá protivenství. A tak nezoufejte, pokud procházíte zkouškami víry nebo máte nezodpovězené otázky.
Nemáme očekávat, že všemu porozumíme dříve, než začneme jednat. To není víra. Jak učil Alma: „Víra neznamená míti dokonalou znalost věcí.“ Budeme-li s jednáním otálet, dokud nebudou zodpovězeny všechny naše otázky, výrazně tím omezíme to dobré, co můžeme vykonat, a omezíme i moc své víry.
Víra je nádherná, protože vytrvává i tehdy, když požehnání nepřicházejí tak, jak jsme doufali. Nevidíme do budoucnosti, neznáme všechny odpovědi, ale můžeme důvěřovat Ježíši Kristu, zatímco kráčíme kupředu a nahoru, protože On je náš Spasitel a Vykupitel.
Víra ve zkouškách a nejistotách života vytrvá, protože je pevně zakořeněna v Kristu a Jeho nauce. Ježíš Kristus a náš Otec v nebi, který Jej poslal, jsou společně těmi jedinými bytostmi, které jsou neochvějné a dokonale spolehlivé a kterým můžeme plně důvěřovat.
Svědectví nefunguje tak, že si ho jednou vybudujete a poté vydrží na věky. Je spíše jako strom, který neustále vyživujete. Zasadit si do srdce slovo Boží je pouze prvním krokem. Ta skutečná práce začíná, jakmile vaše svědectví začne růst! Pak ho vyživujete „s velikou péčí, aby [mohlo] zapustiti kořeny, aby [mohlo] vyrůsti a přinésti… ovoce“. Vyžaduje to „velikou [píli]“ a „trpělivost… při vyživování slova“. Ale Pánova zaslíbení jsou spolehlivá: „Pak… sklidíte odměnu za víru svou a za píli svou a za trpělivost a za shovívavost, když jste čekali na to, až vám strom přinese ovoce.“
Drazí bratři a sestry, drazí přátelé, část mého já stále postrádá onu starou kapli ve Zwickau a její vitrážová okna. Ale v uplynulých 75 letech mě Ježíš Kristus provázel životem po cestě, která je úžasnější, než bych si kdy býval dokázal představit. Utěšuje mě v mých strastech, pomáhá mi rozpoznávat mé slabosti, uzdravuje má duchovní zranění a vyživuje mě v mé rostoucí víře.
Upřímně se modlím a žehnám nám, abychom neustále vyživovali kořeny své víry ve Spasitele, v Jeho nauku a v Jeho Církev. O tom svědčím v posvátném jménu našeho Spasitele, našeho Vykupitele a našeho Mistra – ve jménu Ježíše Krista, amen.