Královské kněžstvo
Časy se mohou měnit, okolnosti se mohou lišit, ale vlastnosti pravého nositele kněžství Božího zůstávají neměnné.
Bratří, když se dívám z jednoho konce této velkolepé budovy na druhý, mohu konstatovat jen to, že pohled na vás je inspirující. Je úžasné si uvědomit, že v tisících kaplí po celém světě i další z vás – nositelů kněžství Božího – sledují toto vysílání pomocí satelitního přenosu. Národnosti se mění a jazyků je mnoho, ale je něco, co nás spojuje. Bylo nám svěřeno kněžství a úkol jednat ve jménu Božím. Přijali jsme posvátnou důvěru. Mnoho se od nás očekává.
My, kteří jsme nositeli kněžství Božího a kteří ho ctíme, patříme k těm, kteří byli uchováni pro toto zvláštní období historie. Apoštol Petr nás popsal ve druhé kapitole 1. Petrovy v devátém verši: „Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid [zvláštní], abyste zvěstovali ctnosti toho, kterýž vás povolal ze tmy v předivné světlo své.“
Jak se asi můžeme, vy i já, stát způsobilými pro označení „královské kněžstvo“? Jaké jsou vlastnosti pravého syna žijícího Boha? Dnes večer bych se chtěl nad některými těmito vlastnostmi zamyslet.
Časy se mohou měnit, okolnosti se mohou lišit, ale vlastnosti pravého nositele kněžství Božího zůstávají neměnné.
Rád bych navrhl, aby každý z nás rozvíjel především vlastnost vize. Jeden spisovatel řekl, že brána historie se otáčí na malých závěsech, a tak je tomu i s životem lidí. Pokud bychom aplikovali tento výrok na svůj život, mohli bychom říci, že jsme výsledkem mnoha malých rozhodnutí. Jsme produktem rozhodnutí, která jsme učinili. Musíme rozvíjet schopnost připomínat si minulost, vyhodnocovat přítomnost a dívat se do budoucnosti, abychom mohli ve svém životě vykonat to, co by Pán chtěl, abychom udělali.
Vy, mladí muži, kteří jste nositeli Aronova kněžství, máte mít schopnost vyhlížet den, kdy budete nositeli Melchisedechova kněžství, a jako jáhnové, učitelé a kněží se máte na přijetí tohoto svatého Božího kněžství Melchisedechova připravovat. Až Melchisedechovo kněžství obdržíte, máte zodpovědnost být připraveni zareagovat na povolání sloužit jako misionář tím, že toto povolání přijmete a pak ho splníte. Upřímně se modlím, aby každý chlapec a každý muž používal vlastnost vize.
Druhá zásada, kterou bych rád jako vlastnost pravého nositele kněžství Božího zdůraznil, je vlastnost úsilí. Nestačí jen chtít vyvinout úsilí a říci – budeme o to usilovat. My musíme skutečně úsilí vyvinout. Cílů nedosahujeme tím, že na ně jenom myslíme, ale tím, že něco děláme. Odkládáme-li soustavě své cíle, nikdy neuvidíme jejich naplnění. Někdo to vyjádřil takto: Žij jenom pro zítřek, a dnes budeš mít spoustu prázdných včerejšků.1
V červenci v roce 1976 se běžec Garry Bjorklund rozhodl, že se kvalifikuje do olympijského týmu Spojených států pro závod na 10 000 metrů na olympiádě v Montrealu. Ale v půli tratě obtížného kvalifikačního závodu ztratil levou botu. Co bychom dělali, vy i já, kdyby se to stalo nám? Domnívám se, že to mohl vzdát a zabalit to. Mohl to svést na smůlu a ztratit tak příležitost zúčastnit se největšího závodu svého života, ale tento bojovný atlet to neudělal. Běžel dál bez boty. Věděl, že bude muset běžet rychleji, než běžel v životě kdykoli dříve. Věděl, že jeho soupeři mají nyní výhodu, kterou na začátku závodu neměli. Běžel po škvárové trati, s jednou nohou obutou, s druhou bez boty, doběhl třetí a získal možnost zúčastnit se běhu o zlatou medaili. Jeho běžecký čas byl nejlepší, jakého kdy dosáhl. Vynaložil úsilí, kterého bylo potřeba, aby dosáhl svého cíle.
My, nositelé kněžství, možná zjišťujeme, že jsou v našem životě období, kdy klopýtáme, kdy jsme vyčerpaní nebo unavení, nebo kdy jsme zklamaní nebo kdy nás tíží zármutek. Když se to stane, doufám, že vynaložíme ještě větší úsilí, abychom cíle dosáhli.
Dříve nebo později bude každý z nás povolán do nějakého úřadu v Církvi, ať již jako president kvora jáhnů, tajemník kvora učitelů, poradce kněžství, učitel ve třídě nebo biskup. Mohl bych jmenovat další, ale představu již máte. Bylo mi teprve 22 let, když jsem byl povolán jako biskup Šestého až Sedmého sboru v Salt Lake City. Ve sboru bylo 1080 členů, a vyžadovalo to veliké úsilí zajistit, že je uděláno vše, co bylo potřeba, a že každý člen sboru cítí, že se o něm ví a že je o něj postaráno. I když rozsah úkolů byl kolosální, nedopustil jsem, aby mě to udolalo. Pustil jsem se do práce, tak jako další, a dělal jsem vše, co jsem mohl, abych sloužil. Každý z nás může dělat totéž, bez ohledu na povolání nebo pověření.
Vloni jsem se rozhodl, že zjistím, kolik rodinných a činžovních domů z období mezi roky 1950 a 1955 ještě existuje v té oblasti, kde jsem tehdy sloužil jako biskup. Objížděl jsem pomalu jednotlivé bloky, které kdysi patřily do sboru. Byl jsem překvapen, když jsem při svém pátrání zjistil, že ze všech těch rodinných a činžovních domů, kde žilo našich 1080 členů, stojí už jenom tři. Jeden z těchto domů zarůstal trávou, stromy byly neprořezané, a zjistil jsem, že tam nikdo nebydlí. Ze zbývajících dvou domů byl jeden zabedněný a neobydlený a v druhém domě byla jakási malá kancelář.
Zaparkoval jsem auto, vypnul jsem zapalování a jen tak jsem tam dlouho seděl. Dokázal jsem si představit každý rodinný i činžovní dům, každého člena, který tam žil. I když tyto domy už byly pryč, měl jsem stále živé vzpomínky na rodiny, které tam bydlely. Myslel jsem na slova, jejichž autorem je James Barrie, který napsal, že Bůh nám dává vzpomínky, abychom mohli mít červnové růže i v prosinci svého života.2 Jak nesmírně vděčný jsem byl za příležitost sloužit v tomto pověření! Takové požehnání může mít každý z nás, pokud vložíme do svého pověření své skutečně nejlepší úsilí.
Vlastnost úsilí je požadována od každého nositele kněžství.
Třetí zásada, kterou bych chtěl zdůraznit, je vlastnost víry. Musíme mít víru v sebe samé, víru, že náš Nebeský Otec má schopnost nám žehnat a vést nás v našem snažení. Před mnoha lety autor jednoho žalmu napsal nádhernou pravdu: „Lépe jest doufati v Hospodina, než naději skládati v člověku. Lépe jest doufati v Hospodina, nežli naději skládati v knížatech.“3 Jinými slovy, vkládejme důvěru v Pánovu schopnost nás vést. Přátelství, jak víme, může doznat změny, ale Pán se nemění.
Shakespeare učil této pravdě ve své hře Jindřich Osmý prostřednictvím postavy kardinála Wolseyho – muže, který se těšil velké vážnosti a díky svému přátelství s králem byl domýšlivý. Když toto přátelství ustalo, kardinál Wolsey byl zbaven své moci, což mělo za následek ztrátu výlučnosti a prestiže. Byl tím, kdo získal všechno, a pak ztratil vše. S bolestí v srdci pověděl svému sluhovi Cromwellovi ryzí pravdu. Řekl:
Ó Cromwelli, Cromwelli!
Kdybych jen sloužil svému Bohu s poloviční horlivostí,
s jakou jsem sloužil svému králi, On by mě v mém věku
nenechal nahého napospas mým nepřátelům.4
Doufám, že v srdci každého z nás, kteří jsme dnes zde, bude vlastnost víry.
Na svůj seznam doplňuji vlastnost ctnosti. Pán uvedl, že ctnost má zdobit naše myšlenky neustále.5
Vzpomínám si na jedno kněžské shromáždění, které se konalo v Tabernaclu v Salt Lake City, když jsem byl nositelem Aronova kněžství. President Církve mluvil ke kněžstvu a pronesl výrok, který si pamatuji dodnes. V podstatě řekl, že muži, kteří se dopustí sexuálního hříchu nebo jiných hříchů, neučiní tak v jednom okamžiku. Zdůraznil, že našim činům předcházejí naše myšlenky, a když se dopustíme hříchu, je to proto, že jsme nejprve na spáchání tohoto daného hříchu mysleli. Pak president prohlásil, že hříchu se vyvarujeme tím, že si myšlenky udržujeme čisté. Písma nám říkají, že tak, jak smýšlíme v srdci, takoví jsme.6 Musíme dbát na vlastnost ctnosti.
Máme-li být misionáři v království našeho Nebeského Otce, musíme mít nárok na společenství Jeho Svatého Ducha, a bylo nám jasně řečeno, že Jeho Duch nebude přebývat v nečistých a nesvatých stáncích.
A nakonec jsem doplnil vlastnost modlitby. Přání rozmlouvat s Nebeským Otcem je vlastnost pravého nositele kněžství Božího.
Když k Pánu pronášíme rodinné modlitby i své modlitby osobní, čiňme tak s vírou a s důvěrou v Něho. Vzpomeňme si na příkaz, který dal apoštol Pavel Židům: „Nebo přistupující k Bohu věřiti musí, že jest Bůh, a těm, kteříž ho hledají, že odplatu dává.“7 Pokud byl někdo z nás pomalý v tom, aby dbal na radu modlit se vždy, není vhodnější chvíle začít než právě nyní. William Cowper prohlásil: „Satan se chvěje, když vidí toho nejslabšího Svatého na kolenou.“8 Ti, kteří mají pocit, že by modlitba mohla být projevem fyzické slabosti, si mají uvědomit, že člověk nikdy není větší, než když klečí na kolenou.
Kéž vždy pamatujeme na tato slova:
Modlitba touhou duše je,
tichou či vyřčenou,
ten oheň plní nitro mé
a chvěje duší mou…
Ty, Cesto, Pravdo, Živote,
s Tebou jdu k Bohu blíž!
Sám jsi šel cestou modlitby,
i nás modlit se naučíš.9
Když pěstujeme vlastnost modlitby, obdržíme požehnání, která Nebeský Otec pro nás má.
Na závěr – kéž máme vizi. Kéž vynakládáme úsilí. Kéž jsme příkladem víry a ctnosti a kéž je modlitba vždy součástí našeho života. Potom budeme skutečně královským kněžstvem. Taková je moje modlitba, má osobní modlitba dnes večer, a pronáším ji ze srdce ve jménu Ježíše Krista, amen.