Bůh pomáhá věrnému nositeli kněžství
Toto sdělení může přicházet jako slova do vaší mysli nebo jako pocit nebo jako obojí. Ale… [udělí vám] jistotu a vedení v tom, co musíte dělat.
Dnes večer myslím na nějakého chlapce někde ve světě. Přemýšlí, zda vůbec dokáže dělat to, co se od něj jako od nositele kněžství očekává. Já jsem měl takové obavy, když mi bylo 13 nebo 14 let.
Vyrůstal jsem v misijním poli, kde byla pouze malá odbočka, která se scházela u nás doma. Pak se má rodina přestěhovala do oblasti, kde byly kůly a velké sbory a kaple a kvora chlapců, kteří patrně věděli mnohem lépe než já, co takoví nositelé kněžství dělají. V mém novém sboru měli velmi složitý postup při roznášení svátosti. Byl jsem si téměř jist, že to popletu, až na mě přijde řada, abych roznášel nebo připravoval svátost.
Vzpomínám si, jak jsem se strachem a s pocity zoufalství vyšel z kaple ven, abych byl sám. Trápilo mě to. Modlil jsem se o pomoc a o nějaké ujištění, že ve službě Bohu, v Jeho kněžství, nezklamu.
Od té doby uplynulo mnoho let. Již více než 50 let jsem nositelem Melchisedechova kněžství. Ale v uplynulých několika dnech jsem se modlil se stejnou naléhavostí o pomoc a ujištění, že nezklamu v povolání, které jsem obdržel, abych sloužil v Prvním předsednictvu. Zdá se mi, že jiní mají k této službě mnohem více schopností a že jsou mnohem lépe připraveni. Ale když jsem se modlil tentokrát, myslím, že jsem pocítil odpověď, která mi byla seslána již tehdy, když jsem stál před kaplí sboru Yalecrest. Je to tatáž odpověď, kterou můžete očekávat i vy, když je vám sděleno povolání ke službě v kněžství, a vám připadá, že to je nad vaše síly.
Toto sdělení může přicházet jako slova do vaší mysli nebo jako pocit nebo jako obojí. Ale zahrne nejméně tři věci, aby vám poskytlo jistotu a vedení v tom, co musíte v tomto zdánlivě nezvládnutelném povolání dělat.
Zaprvé – jistota vyplyne ze vzpomínek na chvíle, kdy vám Nebeský Otec pomáhal překonat nebezpečí a problémy. To jsem zažil v několika uplynulých dnech.
Když jsem byl malý a ještě jsme bydleli v New Jersey, před naším domem se shromáždil dav rozzlobených lidí. Moje matka vyšla ven, aby čelila jejich zlobě, a v davu lidí, kteří se mi jevili jako nebezpeční, stála sama. Neslyšel jsem, co jim řekla, ale po několika minutách se v klidu rozešli. Stále si pamatuji na to, že jsem viděl zázrak.
Z doby, kdy jsem byl starší, mám živější vzpomínku na zástup rozhněvaných lidí. Tehdy mě První předsednictvo pověřilo úkolem předstoupit před ně, ale zástupu se zčistajasna dotkl duch mírnosti a smíření.
Při jiné příležitosti jsem byl vyslán, abych promluvil k vedoucím církví a k duchovním těchto církví, kteří se sešli v Minneapolisu, aby se zabývali problémem soutěživosti mezi církvemi.
Když jsem přijel, zjistil jsem, že jsem byl pověřen jako řečník. Mým tématem mělo být: Proč bylo nutné, aby Joseph Smith znovuzřídil pravou Církev. Na poslední chvíli jsem zaskakoval za staršího Neal A. Maxwella.
Když jsem večer před těmito shromážděními přicestoval do města, zavolal jsem presidentu Hinckleymu. Vysvětlil jsem, že shromáždění budou probíhat po tři dny, že v daný okamžik bude pronášeno několik proslovů a že posluchači si budou moci vybrat, čí proslov budou poslouchat. Řekl jsem mu, že mám obavy, že když řeknu pravdu, nikdo na můj druhý proslov už nepřijde, a že mohu být zpátky dřív, než se naděje. Zeptal jsem se, co by mi poradil, abych udělal. Odpověděl: „Řiď se co nejlépe svým úsudkem.“
Modlil jsem se celou noc. Někdy za rozbřesku jsem nabyl jistoty, že o znovuzřízení nebudu mluvit tímto způsobem: „Toto je, v co věříme, že se stalo Josephu Smithovi, a proč věříme, že se to stalo“, ale takto: „Toto je to, co se stalo Josephu Smithovi, a Pán to učinil z tohoto a tohoto důvodu.“ V noci jsem neobdržel žádné ujištění o výsledku, jen jasný pokyn – pusť se do toho.
K mému úžasu duchovní po mém proslovu utvořili frontu, jen aby si se mnou mohli promluvit. Každý z nich, jak ke mně jeden po druhém přicházeli, mi v podstatě vyprávěl totéž. Každý z nich někde během svého života potkal nějakého člena Církve, kterého obdivovali. Mnozí mi řekli, že žili v oblasti, kde president kůlu přišel v době nějaké pohromy na pomoc nejen svým členům, ale všem těm, kteří v ní žili. Žádali mě, abych vyřídil jejich pozdrav a poděkování lidem, které jsem nejen neznal, ale ani jsem nedoufal, že se vůbec někdy s nimi sejdu.
Jak se třídenní shromáždění blížilo ke konci, stále větší a větší zástupy přicházely, aby si vyslechly poselství o znovuzřízení evangelia a o pravé Církvi Ježíše Krista. Tito lidé nepřicházeli proto, že už by tomuto poselství věřili, ale proto, že viděli dobro v životech lidí – viděli plody tohoto znovuzřízení.
Když jsem se v těchto uplynulých několika nocích modlil, tyto a další vzpomínky zaplavili mou mysl spolu s ujištěním, které znělo zhruba takto: „Cožpak jsem se o tebe pokaždé nepostaral? Vzpomeň si na chvíle, kdy jsem tě přiváděl k tichým vodám. Rozpomeň se na chvíle, kdy jsem před tvým obličejem prostřel stůl naproti tvým nepřátelům. Pamatuj na to, a neboj se zlého.“ (Viz Žalm 23.)
A tak novým jáhnům říkám – rozpomeňte se. On se vždy o vás staral již od vašeho dětství. Novým presidentům kvor říkám – rozpomeňte se. Vám, otcům, kteří máte děti, které vám dělají vrásky – rozpomeňte se, a nemějte strach. Co je nemožné pro vás, je možné s Boží pomocí v Jeho službách. A i tehdy, když jste byli velmi malí, a v letech, která následovala, On se svou mocí a se svým Duchem kráčel před vaší tváří a byl po vaší levici a po vaší pravici, zatímco vy jste kráčeli v Jeho službách (viz NaS 84:88). Můžete obdržet ujištění, že Bůh bude nad vámi bdít, pokud se o to budete modlit s vírou. Vím to.
Druhá část poselství, které obdržíte, až se budete modlit o pomoc tváří v tvář obtížnému úkolu, ke mně dorazila velmi brzy v pátek ráno. Modlil jsem se stejně, jako se budete modlit vy, ohledně silného pocitu „tohle já nedokážu“. Když jsem se modlil, odpověď, která přišla, byla naprosto jasná a zcela přímá a bylo to vlastně pokárání. „Zapomeň na sebe – začni se modlit za lidi, kterým máš sloužit.“ Svědčím, že to dělá divy a přivádí Ducha Svatého.
Ale připravte se při té modlitbě zapomenout na čas. Budete pociťovat lásku k lidem, kterým máte sloužit. Budete pociťovat jejich potřeby, jejich naděje, jejich rány, a také jejich rodin. A zatímco se budete modlit, ten okruh se bude rozšiřovat více, než byste čekali, možná ne jenom k lidem ve vašem kvoru nebo rodině, ale i k těm, které oni mají po celém světě rádi. Když zapomenete na sebe, abyste se modlili za okruh druhých, vaše služba se rozprostře ve vašem srdci. To změní nejen vaši službu, ale i vaše srdce. Je tomu tak proto, že Otec a Jeho milovaný Syn, kterým jste povoláni sloužit, znají a milují tak mnoho lidí, kterým vaše služba požehná, ačkoli vám to může připadat jen jako hrstka lidí.
Třetím a závěrečným poselstvím, se kterým můžete počítat, když se modlíte o pomoc v náročném kněžském pověření, je toto – jdi pracovat. Toto poselství jsem dostal i já. Moc kněžství je vám dána, abyste žehnali druhým. A to vždy znamená vyrazit a něco udělat, zpravidla něco, co je těžké. A tak můžete očekávat, kromě ujištění o Boží pomoci a příkazu zapomenout na sebe, jasné nabádání Duchem Svatým jít a udělat něco, co požehná něčí život. Může to být tak jasné jako jít s modlitbou navštívit někoho nebo nějakou rodinu nebo člena kvora, kteří vám byli určeni k tomu, abyste jim sloužili. Pro otce to může znamenat napomenout jedno z jeho dětí.
Ať již to, co budete udělat, je někoho napomenout nebo učit evangeliu Ježíše Krista, uděláte to lépe, budete-li mít na paměti to, o jaký úspěch usilujeme. Máte pomáhat Nebeskému Otci a Jeho Synu, Ježíši Kristu, umožnit věčný život těm, jimž sloužíte. Abyste toho dosáhli, musí jim Duch vložit do srdce svědectví. A toto svědectví je musí vést k tomu, že se rozhodnou dodržovat přikázání Boží, ať přijdou jakékoli bouře a pokušení.
S tímto na mysli vás Duch povede, až budete učit a napomínat s kněžskou mocí. Budete se uchovávat čistými, abyste mohli učit s Duchem. Budete se modlit o Ducha, aby vám řekl, kdy napomenout a jak napomenout a jak projevit větší lásku (viz NaS 121:43–44). Cokoli děláte ve své kněžské službě, může být vedeno, ale také poměřováno, tím, jak by to mohlo pomoci nebo jak to pomohlo někomu vložit si svědectví o pravdě do života a do srdce takovou měrou, aby usmíření mohlo zapůsobit a aby působilo i nadále.
Ve své službě můžete získat jistotu, že Bůh vám pomáhá. Můžete zapomenout na sebe a začít se modlit za ty, jimž sloužíte, a začít k nim chovat lásku. A můžete se rozhodovat, co budete dělat, a můžete měřit úspěch tím, jak to mění srdce těch, jimž sloužíte.
Ale nikdy to nebude jednoduché pro vás ani pro ty, jimž sloužíte. Vždy bude bolest ve službě i v pokání, které je potřebné k tomu, aby moc usmíření změnila srdce. To je podstatou toho, co jste povoláni dělat. Myslete na Spasitele, v jehož službě jste. Ve kterém okamžiku jeho smrtelného života můžete vidět příklad toho, že to pro Něj bylo jednoduché? Žádal od svých učedníků něco lehkého tehdy? Proč by tedy vůbec někdy mělo být lehké být v Jeho službě nebo být Jeho učedníkem?
K tomuto závěru mě přivádí výraz „zlomené srdce“, o němž jste se právě dnes učili. Písma někdy mluví o tom, že srdce lidí bylo obměkčeno, ale mnohem častěji usilujeme o to, aby stav srdce našeho i těch, jimž sloužíme, popisoval výraz „zlomené srdce“. To nám může pomoci uvědomit si, že naše povolání sloužit a nutnost pokání, které potřebujeme a o něž usilujeme, nebudou snadné. A to nám pomáhá lépe pochopit, proč svědectví musí sestoupit do srdce našich lidí. Víra, že Ježíš Kristus usmířil jejich hříchy, musí sestoupit do srdce – do zlomeného srdce.
A tak se dnes večer společně rozhodněme, co budeme dělat. My všichni, ať máme jakákoli povolání, čelíme úkolům, které jsou nad naše síly. Čelím tomu já, čelíte tomu i vy. Že je to pravda, vidíme snadno z toho, že mít úspěch znamená vložit do srdce lidí svědectví. Nemůžeme zajistit, aby se to stalo. Ani Bůh ho nebude nikomu vnucovat.
A tak mít úspěch vyžaduje, aby se lidé, jimž sloužíme, rozhodli přijmout do srdce svědectví Ducha. Duch je připraven. Ale mnoho lidí není připraveno Ducha pozvat. Naším úkolem, který je v našich silách, je pozvat Ducha do našeho života, aby lidé, jimž sloužíme, chtěli mít toto ovoce Ducha ve svém životě – ovoce, které vidí v životě našem.
To mě vede k několika návrhům toho, co se můžeme rozhodnout dělat nebo nedělat. Některé věci, které můžeme dělat, zvou Ducha. Některé Ducha nutí, aby se stáhl. To znáte ze své vlastní zkušenosti.
Žádný nositel kněžství, který chce mít úspěch, nebude lhostejný k tomu, na co se dívá. Když se rozhodne, že se bude dívat na vyobrazení, která vyvolávají smyslné touhy, způsobí to, že se Duch stáhne. Starší Clayton vás varoval, a to varování slyšíte stále, před nebezpečím internetu a sdělovacích prostředků, které nám podsouvají pornografii. Necudnost je nyní tak běžná, že každodenní život vyžaduje kázeň – vědomé rozhodnutí nesetrvat v pohledu na ničem, co by v nás mohlo vyvolávat pocity, které by zaháněly Ducha.
Stejnou pozornost musíme věnovat tomu, co říkáme. Nemůžeme doufat, že budeme mluvit za Pána, pokud nedbáme pečlivě na to, co říkáme. Hrubost a neuctivost uráží Ducha. Tak jak se zdá, že necudnost je stále běžnější, totéž platí o hrubém a neuctivém vyjadřování. Dříve jsme slýchali braní jména Božího nadarmo nebo hrubá slova a nevkusný humor jen na určitých místech a u určitých skupin lidí. Nyní se zdá, že je to všudypřítomné, a pro mnohé i společensky přijatelné, i tam, kde to dříve nebývalo.
Vy se můžete – a vy se musíte – rozhodnout změnit to, co říkáte, i když nemůžete kontrolovat to, co říkají druzí. Ale z vlastních zkušeností vím, že i v této hrozné situaci můžete počítat s Boží pomocí. Před lety jsem dva roky sloužil v letectvu jako důstojník v jedné kanceláři s námořním plukovníkem, s plukovníkem z pozemního vojska a s šedovlasým námořním kapitánem. Navykli si mluvit ve válce i v míru způsobem, který mě urážel, a vím, že to zapuzovalo Ducha Svatého. Sloužil jsem tehdy jako misionář okrsku a snažil jsem se chodit večer ven, abych našel a učil lidi s pomocí vlivu Ducha Svatého. Bylo to velmi těžké. Byl jsem jen poručíkem. Oni měli mnohem vyšší hodnost. Neměl jsem žádnou možnost, jak změnit způsob jejich řeči. Modlil jsem se o pomoc. Nevím, jak to Bůh učinil, ale časem se jejich řeč změnila. Postupně zmizela neuctivost a pak i hrubost. Vracelo se to pouze tehdy, když pili tvrdý alkohol, ale to bylo večer, a proto jsem se mohl omluvit a jít dělat misionářskou práci.
Můžete mít podobné vzpomínky, které budou posilovat vaši víru, když vás život postaví do těžkých situací. Bůh pomáhá věrnému nositeli kněžství, který se rozhodl, že se nebude dívat na zlo a že zlo nebude vyslovovat – ani ve zlovolném světě. Nebude to snadné. Nikdy to není snadné. Ale příslib, který vám byl dán, se může naplnit, pro vás i pro mne: „Nechť ctnost zdobí myšlenky tvé neustále; potom bude růsti sebedůvěra tvá v přítomnosti Boží; a nauka kněžství bude skrápěti duši tvou jako rosa z nebe.“ (NaS 121:45.)
Svědčím o tom, že vím, že vy i já jsme nositeli kněžství Božího a že On zodpoví naše modlitby tím, že nám dá uklidňující jistotu a poskytne nám pomoc, abychom Mu mohli sloužit lépe. Slibuji vám to a svědčím o tom ve jménu Ježíše Krista, amen.