Vyživováni dobrým slovem Božím
Je nezbytné, abychom vyživovali ty, které učíme a vedeme, tím, že se zaměřujeme na základní nauky, zásady a uplatnění, které se zdůrazňují v písmech a ve slovech našich proroků posledních dnů.
Jako mladý muž jsem s tatínkem a s bratry choval dobytek a koně na našem ranči v jižním Utahu a v severní Arizoně. Otec nás učil, že když chceme chytit některého našeho koně, abychom se projeli, stačí jen dát do kbelíku hrst obilí a několik vteřin jím třást. Nezáleželo na tom, zda koně byli v ohradě nebo na velkém poli, přiběhli, aby se nažrali obilí. Pak jsme jim mohli opatrně nasadit uzdu přes hlavu, zatímco žrali. Vždy jsem žasl nad tím, že tak jednoduchý postup tak dobře funguje.
Někdy, když se nám nechtělo zajít pro obilí do stodoly, dali jsme do kbelíku hlínu, zatřásli jsme s ní a pokoušeli jsme se koně oklamat, aby si mysleli, že pro ně máme obilí. Když zjistili, že jsme je podvedli, někteří koně zůstali stát, ale jiní utekli a bylo téměř nemožné je chytit. Často trvalo několik dní, než jsme si opět získali jejich důvěru. Naučili jsme se, že když soustavně věnujeme čas tomu, abychom své koně nakrmili obilím, mnohem snadněji se s nimi pracuje a také jim to dodává lepší výživu a větší sílu.
I když od doby, kterou jsem strávil na ranči, uplynulo již mnoho let, zkušenost, kterou jsem právě popsal, mně pomohla, když jsem přemýšlel o těchto otázkách: Jak můžeme my, jako učitelé a vedoucí v Církvi, poskytovat větší naukovou a duchovní výživu těm, kterým sloužíme?
Starší Jeffrey R. Holland učil: „Většina lidí nepřichází na shromáždění proto, aby hledala pouhých několik nových faktů o evangeliu nebo aby viděla staré přátele, ačkoliv to vše je důležité. Přicházejí a vyhledávají duchovní zážitky. Chtějí pokoj a mír. Chtějí upevnit svou víru a obnovit svou naději. Zkrátka, chtějí být živeni dobrým slovem Božím, být posíleni mocemi nebes. My, kteří jsme povoláni hovořit, učit nebo vést, jsme povinni pomoci to zajistit, jak nejlépe můžeme.“1
Spasitel a Jeho služebníci nás učili nejen tomu, jak je důležité pomáhat druhým, aby byli „vyživováni dobrým slovem Božím“ (Moroni 6:4), ale také nám poskytli inspirované pokyny ohledně toho, jak dosáhnout co nejlepší výuky a vedení. 50. oddíl Nauky a smluv je jedním z mnoha odkazů, který tyto cenné rady obsahuje. Poté, co se Spasitel zmínil o problémech, které se vyskytovaly v některých prvních odbočkách Církve, poučil skupinu vedoucích, jak problémy, kterým čelili, řešit. Jeho poučení začíná zásadní otázkou: „Pročež, já, Pán, vám kladu tuto otázku – k čemu jste byli vysvěceni?“ (NaS 50:13.) Pánova důvěrně známá odpověď následuje ve čtrnáctém verši: „Kázati evangelium mé Duchem, a to Utěšitelem, který byl vyslán učiti pravdě.“
Odpovědi na problémy, kterým Svatí čelili v roce 1831, jsou stejné i pro těžkosti, kterým čelíme dnes – máme učit evangeliu Ježíše Krista mocí Ducha Svatého.
50. oddíl obsahuje několik životně důležitých klíčů pro poskytování výživy těm, které učíme, a těm, které vedeme. První klíč se nachází ve Spasitelově napomenutí „kázati evangelium mé“ (NaS 50:14, zvýraznění přidáno). Písma jasně učí, že evangelium, které máme kázat, není „[moudrost] světa“ (Mosiáš 24:7), ale „nauka Kristova“ (2. Nefi 31:21). I když evangelium Ježíše Krista zahrnuje veškerou pravdu, ne všechny pravdy mají stejnou hodnotu.2 Spasitel jasně učil, že Jeho evangelium je, nejprve a především, Jeho smírná oběť. Jeho evangelium je také výzvou k tomu, abychom získali požehnání usmíření skrze víru v Krista, pokání, křest, přijetí Ducha Svatého a věrné vytrvání až do konce.3
Právě tak, jako jsem jako mladý muž poznal, že obilí je pro naše koně lákavější než kbelík naplněný hlínou, jsem také poznal, že obilí je výživnější než seno, že seno je výživnější než sláma a že je možné koně krmit a přitom ho nevyživovat. Je nezbytné, abychom jako učitelé a vedoucí vyživovali ty, které učíme a vedeme, tím, že se zaměřujeme na základní nauky, zásady a uplatnění, které se zdůrazňují v písmech a ve slovech našich proroků posledních dnů, a abychom neztráceli drahocenný čas s méně důležitými tématy a materiály.
Jako učitel jsem poznal, že diskuse třídy zaměřená na usmíření Ježíše Krista je nekonečně důležitější než diskuse například o tom, jaká je přesná poloha dávného města Zarahemla v dnešní geografii. Jako vedoucí jsem poznal, že schůzky vedoucích mají větší smysl, když naší nejvyšší prioritou je sjednocené úsilí budovat víru v Krista a posilovat rodiny, a ne jenom slaďovat plánované akce.
Pánova slova v 50. oddíle obsahují varování, že pokud učíme „nějakým jiným způsobem“, než Pán přikázal, „není to od Boha“ (NaS 50:18). Pán učil ty z nás, kteří slouží v Církvi, aby neučili „žádné jiné věci než to, co proroci a apoštolové napsali, a to, čemu jsou učeni Utěšitelem skrze modlitbu víry“. (NaS 52:9.) Znamená to, že následování Spasitelova nabádání „kažte evangelium mé“ vyžaduje, aby se výuka v každé třídě, kde učíme, nebo na shromáždění, které vedeme, omezovala na víru a pokání?
President Henry B. Eyring odpověděl na podobnou otázku takto: „Samozřejmě, že ne. Znamená to však, že učitel a ti, kteří se do výuky zapojují, musejí mít vždy touhu vnést Ducha Páně do srdce členů v dané místnosti, aby v nich podnítili víru a odhodlání činit pokání a být čistí.“4
Druhý klíč, kterým máme dbát na to, že ti, které učíme a vedeme, jsou „vyživováni dobrým slovem Božím“ (Moroni 6:4), se také nachází ve Spasitelově pokynu „kázati evangelium mé Duchem, a to Utěšitelem, který byl vyslán učiti pravdě“. (NaS 50:14, zvýraznění přidáno.) Spasitelova slova nás nejenom nabádají, že máme následovat vedení Ducha, když se připravujeme na výuku a když učíme, On nás také učí, že v jakékoli dané situaci je tím nejúčinnějším učitelem Duch.
President Joseph Fielding Smith učil: „Duch Boží hovořící k duchu člověka má moc sdělit pravdu s větším účinkem a porozuměním, než ji lze sdělit osobním kontaktem dokonce i s nebeskými bytostmi.“5
Před několika měsíci jsem se zúčastnil školicího shromáždění, kde hovořilo několik generálních autorit. Poté, co starší David A. Bednar mluvil o vynikajících pokynech, které jsme již vyslechli, položil nám tuto otázku: „Čemu se zde učíme, co však nebylo vysloveno?“ Potom vysvětlil, že kromě přijímání rad, které nám dali ti, kteří již mluvili, nebo teprve mluvit budou, máme také pozorně naslouchat nevyřčeným inspiracím daným Duchem Svatým a máme si je zaznamenávat.
Následující prohlášení od našeho milovaného proroka, presidenta Gordona B. Hinckleyho, poskytuje další rady týkající se výuky Duchem: „Musíme… přimět své učitele, aby mluvili ze srdce, a ne ze svých knih, aby tím, co říkají, vyjadřovali svou lásku k Pánu a k tomuto drahocennému dílu, a to pak nějakým způsobem zapálí plamen v srdci těch, které učí.“6
Pánova slova v 50. oddíle Nauky a smluv rovněž poskytují inspirované měřítko, podle něhož může každý z nás zhodnotit účinnost své výuky, vedení a učení se. Ve 22. verši čteme: „Pročež, ten, kdo káže, a ten, kdo přijímá, rozumějí si navzájem a oba jsou vzděláváni a radují se spolu.“
Drazí bratři a sestry, z celého srdce se modlím, aby každý z nás věnoval velkou péči výživě těch, které učíme, a těch, které vedeme, a to tím, že je obohacujeme chlebem života a živou vodou, jež se nacházejí ve znovuzřízeném evangeliu, ve jménu Ježíše Krista, amen.