Překonávejme zkoušky společně

Biskup Richard C. Edgley

První rádce v Předsedajícím biskupstvu

Sbor je zorganizován tak, aby sloužil potřebám těch, kteří stojí před těmi nejtěžšími a srdcervoucími zkouškami.

Před pár lety se jeden novinář, píšící humorné fejetony do místních novin, rozepsal na vážné téma hodné zamyšlení. Cituji z jeho článku: „Být praktikujícím mormonem v Utahu znamená, že jste si s ostatními členy sboru tak blízký, že se nestane téměř nic, o čem by celý sbor maximálně do pěti minut nevěděl.“

Pokračuje: „Život v tak důvěrné blízkosti může obtěžovat… Ale je to také jedna z našich nejsilnějších stránek.“

Autor dále píše: „V úterý jsem v práci stihl zhlédnout polední zprávy v televizi. Při dopravní nehodě byl úplně zničen rodinný minibus. Mladá matka a dvě malé děti byly vrtulníkem a sanitkou přepravovány na úrazové oddělení nemocnice… O pár hodin později jsem se dozvěděl, že minibus patřil mladému páru Ericovi a Jeanně Quigleyovým, kteří bydlí naproti mně ve městě Herriman.

Vídám se s Quigleyovými na shromáždění, … ale navíc jsme spolu večer před nehodou večeřeli na večírku pro sousedy. Naše vnoučata si hrávala s jejich dcerami Biancou a Mirandou…

Čtrnáctiměsíční Miranda utrpěla vážná zranění hlavy a o tři dny později zemřela v dětské nemocnici Primary.

A to je příklad toho, jak se ona přílišná důvěrnost … vyplácí. Přestože se nehoda stala několik kilometrů od domova, ještě se tam doslova ani prach neusadil, když tam někdo ze sboru zastavil a začal prohledávat trosky auta. Zbytek sboru věděl o nehodě předtím, než se k ní dostali policisté a záchranáři.

Členové sboru šli do všech tří nemocnic, dali vědět Ericovi do práce a vytvořili pracovní čety. Lidé, kteří nemohli pomoci ihned po nehodě, usilovně hledali způsob, jak pomoci jinak.

Během 48 hodin měli Quigleyovi posekaný trávník, uklizený dům, vypráno a vyžehleno, plnou lednici, nakrmené příbuzné a v místní bance založený fond pomoci. Vykoupali bychom jim i psa, kdyby nějakého měli.“

Autor končí článek tímto postřehem: „Život členů pod drobnohledem sboru má svou kladnou stránku … Co postihne pár lidí, postihuje všechny.“ („Well-Being of Others Is Our Business“, Salt Lake Tribune, July 30, 2005, p. C1.)

Soucit, který díky této tragické nehodě projevili starostliví členové sboru, a služba, kterou poskytli, se neomezuje pouze na tento případ. Alma, prorok Knihy Mormonovy, vysvětlil perspektivním následovníkům Krista: „Jelikož si přejete přijíti do stáda Božího a býti nazýváni lidem jeho a jste ochotni nésti si navzájem břemena svá, aby byla lehká; Ano, a jste ochotni truchliti s těmi, kteří truchlí; ano, a utěšovati ty, kteří mají útěchy zapotřebí.“ Pak byli, jak Alma vysvětlil, připraveni na křest (viz Mosiáš 18:8–9). Tento verš klade základ pro službu a péči tím nejsoucitnějším způsobem.

Sbor je zorganizován tak, aby sloužil potřebám těch, kteří stojí před těmi nejtěžšími a srdcervoucími zkouškami. Biskup, který je často považován za „otce“ sboru, poskytuje rady, zdroje a možnosti. V pohotovosti jsou však také vedoucí Melchisedechova a Aronova kněžství, předsednictvo Pomocného sdružení, domácí učitelé, navštěvující učitelky a členové sboru – ty máme vždy. Ti všichni, když je to potřeba, poskytují útěchu a projevují soucit.

V našem bezprostředním sousedství jsme také zažili srdcervoucí tragedie. V říjnu roku 1998 zahynul při tragické automobilové nehodě devatenáctiletý Zac Newton, který žil jen tři domy na východ od nás.

O necelé dva roky poté, v červenci, zahynula při automobilové nehodě devatenáctiletá Andrea Richardsová, která žila přímo naproti Newtonovým.

Jednoho sobotního odpoledne v červenci roku 2006 zahynul při hrozné automobilové nehodě Travis Bastian, osmadvacetiletý bývalý misionář, a jeho patnáctiletá sestra Desiree – bydleli na protější straně ulice, dva domy na sever od nás.

O měsíc později, v srpnu roku 2006, předčasně zemřel dvaatřicetiletý Eric Gold, který vyrůstal v domě vedle nás. I další lidé v našem sousedství vytrpěli srdcervoucí zkoušky, které snášeli v soukromí a o nichž ví jen oni sami a Bůh.

Člověk by si myslel, že ztráta pěti mladých lidí je na jednu malou čtvrť nezvykle vysokým počtem zkoušek. Já se na to dívám tak, že ten počet se jen zdá vysokým díky semknutému a starostlivému sboru, jehož členové vědí o naléhavých potřebách. Je to sbor, jehož členové následují nabádání Almy a Spasitele – jsou to členové, kteří o sebe navzájem pečují, kteří se mají rádi a kteří si nosí navzájem břemena, jsou to členové, kteří jsou ochotni truchliti s těmi, kteří truchlí, a utěšovati ty, kteří mají útěchy zapotřebí, jsou to členové, kteří překonávají zkoušky společně.

U všech těchto případů jsme spatřili projevy lásky, služby a soucitu, které inspirovaly každého. Biskup přišel, domácí učitelé a navštěvující učitelky se pustili do práce a kvora Melchisedechova a Aronova kněžství a Pomocné sdružení spolupracovala, aby se postarala o duchovní i časné potřeby. Lednice byly naplněny, domy uklizeny, trávníky posekány, keře zastřiženy, ploty natřeny, požehnání udělena, a bylo komu se svěřit a u koho se vyplakat. Členové byli všudypřítomní.

Každá rodina, která při všech těchto neštěstích ztratila svého milovaného, řekla, že získala více víry, více lásky ke Spasiteli, více vděčnosti za usmíření a upřímnou vděčnost za organizaci, která uspokojuje i ty nejhlubší duševní a duchovní potřeby svých členů. Tyto rodiny nyní hovoří o tom, jak Pána poznaly skrze svá protivenství. Dělí se o mnoho vzácných zkušeností, které získaly skrze bolest. Dosvědčují, že z žalu mohou vyplývat požehnání. Vzdávají Pánu chválu a spolu s Jobem říkají: „Hospodin dal, Hospodin též odjal. Buď požehnáno jméno Hospodinovo“ (Job 1:21).

Díky tomu, že jsme si jako členové sboru navzájem nesli svá břemena, získali jsme několik ponaučení:

Pánova organizace je plně schopna nalézt ty, kteří prožívají ty nejtěžší duševní a duchovní těžkosti, a postarat se o ně.
Protivenství nás může přivést blíže Bohu a pomoci nám znovu a hlouběji ocenit modlitbu a usmíření, které pojímá bolest a utrpení ve všech jejich podobách.
Členové, kterých se neštěstí osobně dotýká, často zjišťují, že jsou schopni projevit více lásky, soucitu a porozumění. Stávají se těmi, kteří poskytují útěchu a vyjadřují soucit druhým jako první, odcházejí poslední a často jsou v tomto úsilí nejúspěšnější.
Sbor i rodina si jsou bližší, když překonávají zkoušky společně – co se přihodí jednomu, přihodí se všem.
A snad to nejdůležitější je, že každý z nás může poskytovat více soucitu a péče, protože my všichni můžeme čerpat ze svých vlastních zkoušek a zkušeností. Zkoušky můžeme překonávat společně.

Jsem rád, že patřím k tak láskyplné a starostlivé organizaci. Nikdo jiný neví lépe, jak si navzájem nésti břemena, truchliti s těmi, kteří truchlí, a utěšovati ty, kteří mají útěchy zapotřebí. Já tomu říkám „společné překonávání“. Co se stane jednomu, stane se všem. Společně vytrváváme.

Kéž se staneme nástrojem, kterým bude ulehčeno břímě druhých, o to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.