Služba
Hledejte možnosti, jak požehnat život druhých zdánlivě prostými skutky služby.
President David O. McKay jednou citoval tato slova Abrahama Lincolna: „Za vše, co jsem, nebo doufám, že budu, vděčím své andělské matce.“1 Tato slova dobře vysvětlují pocity, které chovám ke své vlastní matce. Viola Jean Goates Snowová, neboli Jeanie pro všechny ty, kteří ji znali, se narodila v roce 1929 a zemřela krátce po svých šedesátých narozeninách v roce 1989. Učila mě a povzbuzovala mě. Skutečně mě přesvědčila, že mohu dosáhnout všeho, čeho chci. Také mě ukázňovala. Platilo o ní to, co o své matce říkají moji synové: „Bylo lepší s ní být zadobře.“ Maminka byla úžasnou matkou, velkým vzorem, a zřídkakdy mine den, kdy bych na ni nepomyslel a kdy by mi nechyběla.
Několik roků před smrtí u ní objevili rakovinu, a ona s touto nemocí s velkou odvahou bojovala. Jako rodina jsme poznali, i když je to dost podivné, že rakovina je nemoc lásky. Poskytuje příležitosti k zlepšení vztahů, k vyslovení sbohem a k vyjádření lásky. Několik týdnů před matčinou smrtí jsme se sešli v obývacím pokoji v domě, kde jsem prožíval dětství. Maminka měla dobrý vkus a měla ráda pěkné věci. Také toužila cestovat, ale naše rodina musela vystačit se skrovným rozpočtem, a tak se tyto sny vlastně nikdy neuskutečnily. Věděl jsem to, a zeptal jsem se jí, zda něčeho lituje. S jistotou jsem očekával, že uslyším, že vždy chtěla větší a krásnější dům nebo že snad vyjádří lítost a zklamání nad tím, že nikdy necestovala. Chvilku o mé otázce přemýšlela a pak prostě odpověděla: „Přála bych si, abych bývala více sloužila.“
Její odpověď mě šokovala. Matka vždy přijímala církevní povolání. Sloužila jako presidentka Pomocného sdružení sboru, učitelka Nedělní školy, navštěvující učitelka a v Primárkách. Jako děti jsme vždy nosily kastrolky s jídlem, džem a zavařené ovoce sousedům a členům sboru. Když jsem jí to vše připomněl, trvala na svém. Jediné, co na to řekla, bylo: „Mohla jsem dělat víc.“ Matka žila příkladným a plným životem. Rodina a přátelé ji měli rádi. Dokázala toho v životě hodně, což bylo často těžké, ale její práce byla přerušena nemocí. Nehledě na to všechno ji nejvíce mrzelo, že nesloužila dost. Ani v nejmenším nepochybuji o tom, že Pán pozemské oběti mé matky přijal a že ji přivítal. Proč ale pouhých několik dnů před smrtí myslela především na svou službu? Co je vlastně služba a proč je tak důležitá v evangeliu Ježíše Krista?
Zaprvé je nám přikázáno, abychom si navzájem sloužili. Prvním přikázáním je milovat Boha. „Druhé pak jest podobné tomu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“2
Když si navzájem pomáháme a sloužíme, projevujeme svou lásku.
President Gordon B. Hinckley řekl: „Pravým Svatým posledních dnů nemůže být ten, kdo je nelaskavý a kdo není ochoten podat pomocnou ruku. Je to neodmyslitelná součást pravé podstaty evangelia. Bratři a sestry, nemůžeme žít sami pro sebe.“3
Spasitel učil své učedníky této důležité zásadě v Matoušovi:
„Pane, kdy jsme tě vídali lačného, a krmili jsme [tě], neb žíznivého, a dávaliť jsme [ti] píti?
Aneb kdy jsme tě viděli hostě, a přijali jsme [tě], neb nahého, a přioděli jsme [tě]?
Aneb kdy jsme tě viděli nemocného neb v žaláři, a přicházeli jsme k tobě?
A odpovídaje Král, dí jim: Amen pravím vám: Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“4
Tato služba má být prokazována nesobecky, bez myšlenky na osobní zisk nebo odměnu. Má být prokazována tehdy, když je to potřeba, ne když se nám to hodí. Příležitosti ke službě nemusejí být vždy nápadné, protože v lidské povaze je dělat si starosti především se svými vlastními potřebami. Takovým sklonům se musíme vyhýbat a musíme příležitosti ke službě hledat. Když navštěvujeme ty, kteří trpí, protože jsou nemocní, protože ztratili někoho drahého nebo mají jiné trápení, nestačí jednoduše říci: „Zavolejte, pokud bych mohl něco pro vás udělat.“ Spíše hledejte možnosti, jak požehnat život druhých zdánlivě prostými skutky služby. Je lepší udělat třeba jen maličkost, než neudělat vůbec nic.
Zadruhé my, členové Církve, máme závazek přijímat povolání sloužit při budování království Božího na zemi. Když sloužíme v různých povoláních, přinášíme požehnání do života druhých. Když lidé při misionářské práci poznávají evangelium Ježíše Krista a přijímají svědectví o jeho pravdě, jejich život se mění. Díky posvátné práci v chrámu přinášíme požehnání do života těch, již nás předešli. Ve službě evangelia máme výsadu učit druhé, posilovat mladé a přinášet požehnání do života malých dětí tím, že se učí prostým pravdám evangelia. V církevní službě se učíme dávat ze sebe a pomáhat druhým.
President Spencer W. Kimball, který nám dal velký příklad služby, řekl: „Bůh si nás všímá a dohlíží na nás. Naše potřeby ale obvykle uspokojuje prostřednictvím druhého člověka. Tudíž je nezbytné, abychom si v království navzájem sloužili.“5 Zodpovědnosti vyplývající ze služby v Církvi z nás však nesnímají zodpovědnost sloužit své rodině a bližním. President Kimball pokračoval a varoval: „Nikdo z nás nemá být tak zaneprázdněn běžnými církevními úkoly, aby neměl možnost poskytovat tichou křesťanskou službu svým bližním.“6
A také máme zodpovědnost sloužit komunitě, v níž žijeme. Máme pracovat, abychom zvelebili své okolí, školy a města. Oceňuji ty z nás, kteří bez ohledu na své politické přesvědčení pracují v naší místní a státní správě, aby zvelebovali náš život. Podobně oceňuji ty, kteří dobrovolně věnují svůj čas a prostředky, aby podporovali hodnotné charitativní projekty a jiné akce ve společnosti, které přinášejí požehnání druhým a činí ze světa lepší místo. Dědeček mě v raném věku učil: „Veřejná služba, kterou poskytujeme, je nájemné, které platíme za své místo na zemi.“
Služba vyžaduje nesobeckost, dělení se a dávání. Když jsme s manželkou sloužili v Africe, naučili jsme se cenné lekci. Byli jsme pověřeni navštívit okrskovou konferenci v Jinja v Ugandě. V sobotu časně ráno před začátkem shromáždění jsme využili příležitosti k tomu, abychom si prohlédli novou kapli v oné oblasti. Když jsme přijeli do budovy, uvítal nás malý chlapec, kterému byly asi tři nebo čtyři roky. Přišel na církevní pozemek, aby se podíval, co se děje. Na sestru Snowovou zapůsobil jeho široký úsměv, a tak sáhla do kabelky a podala mu zabalený tvrdý máslový bonbon. Udělalo mu to radost.
Několik minut jsme si prohlíželi kapli a potom jsme vyšli ven. Tam jsme se setkali s více než deseti usmívajícími se dětmi, které si přály sejít se s novou sousedkou, která rozdává bonbony.
Phyllis byla nešťastná, protože ten bonbon, který dala chlapci, byl poslední. Zklamaně dětem naznačovala, že již žádný další nemá. Poté malý chlapec, který nás přivítal jako první, podával bonbon sestře Snowové zpět a naznačoval jí, aby ho rozbalila. Phyllis to s těžkým srdcem udělala a beznadějně očekávala, že si chlapec před svými závidějícími kamarády strčí bonbon do pusy.
K našemu velikému překvapení však místo toho šel ke každému kamarádovi, ti vyplázli jazyk a mohli si jednou olíznout lahodný máslový bonbon. Malý chlapec tak pokračoval dokola, příležitostně si také lízl, dokud nebyl bonbon pryč.
Inu, někdo by mohl poukazovat na nedostatečnou hygienu tohoto gesta, ale nikdo nemůže popřít, že tím malý chlapec dal příklad toho, jak se máme dělit s druhými. Nesobeckost, dělení se a dávání jsou nezbytnými prvky služby. Toto dítě se této lekci naučilo dobře.
Doufám, že my všichni budeme sloužit lépe, a modlím se o to. Nebudeme-li sloužit dobře, neobdržíme plnost výsad a požehnání znovuzřízeného evangelia. Ve jménu Ježíše Krista, amen.