2007
Zpozdilý k hněvu
Listopad 2007


Zpozdilý k hněvu

Kéž vám Pán žehná a inspiruje vás, abyste žili bez hněvu.

Milovaní bratří, ať už jste zde v Konferenčním centru nebo v církevní budově daleko za mořem, jak je to úžasné, že my můžeme promlouvat zde, v tomto Konferenčním centru, a vy nás slyšíte v místech tak vzdálených, jako je například Kapské Město v Jižní Africe.

Rozhodl jsem se, že dnes večer budu hovořit o hněvu. Uvědomuji si, že je to poněkud neobvyklé, ale myslím si, že je to třeba.

Jedno přísloví ze Starého zákona říká: „Lepší jest zpozdilý k hněvu než silný rek, a kdož panuje nad myslí svou nežli ten, kterýž dobyl města.“ (Přísloví 16:32.)

Do potíží se dostáváme právě tehdy, když se rozhněváme. Silniční běs, který postihuje naše silnice, je nenávistným vyjádřením hněvu. Odvážil bych se říci, že většina vězňů je ve vězení právě proto, že něco udělali ve vzteku. Ve hněvu zakleli, ztratili nad sebou kontrolu a následovalo něco hrozného, dokonce i vražda. Chvilku zločinu následují léta lítosti.

O Charlesu W. Penroseovi se vypráví tento příběh: Stal se členem Církve a asi 11 let sloužil v Anglii jako misionář. Když byl uvolněn, prodal nějaký svůj majetek, aby si zaplatil cestu do Sionu. Někteří ze Svatých, kteří ho sledovali, řekli, že si bere majetek Církve.

To jej natolik rozhněvalo, že si doma sedl do pokoje v horním patře a napsal tyto známé verše. (Viz Karen Lynn Davidson, Our Latter-day Hymns: The Stories and the Messages [1988], 323.)

Ovládej své city, bratře,

zadrž temné prudkosti,

nedej přemoci se zlobou,

oddávej se moudrosti.

Velkou moc vždyť s sebou nese

klidná, jasná povaha,

jež se neoddává zlosti,

za dobrem jít neváhá.

Ovládni své city, bratře,

neodsuzuj přítele,

odpuštění jen mu dávej,

nesuď ni nepřítele.

Strany obě slyš než soudíš,

snad tě světlo osvítí,

a tam, kde jsi bahno hledal,

Boží plamen se vznítí.

Ovládej své city, bratře,

zadrž temné prudkosti,

nedej přemoci se zlobou,

oddávej se moudrosti.

(„School Thy Feelings“, Hymns, no. 336.)

Před mnoha lety jsem pracoval pro jednu železnici. Jednoho dne se po nástupišti bezcílně procházel výhybkář. Požádal jsem ho, aby posunul jeden vagón na jinou kolej. On vybuchl. Praštil svou čepicí o zem, zuřivě po ní skákal a klel jako opilý námořník. Já jsem tam stál a jeho dětinskému počínání jsem se smál. Když si všiml, že se směji, také se nad svou pošetilostí rozesmál. Pak tiše vylezl na posunovací lokomotivu, zajel s ní k prázdnému vagónu a odstavil ho na prázdnou kolej.

Napadl mě verš z Kazatele: „Nebuď kvapný v duchu svém k hněvu; nebo hněv v lůnu bláznů odpočívá.“ (Kazatel 7:9.)

Hněv plodí celou řadu zlých činů.

Z ranních novin jsem si vystřihl článek, který začíná prohlášením:

„Více než polovina Američanů, kteří měli v letech 2000 až 2007 oslavit své 25. výročí svatby, byli před dosažením tohoto milníku rozvedeni, žijí odloučeně nebo ovdověli.“ (Sam Roberts, „Most U.S. Marriages Don’t Get to Silver“, Deseret Morning News, Sept. 20, 2007, p. A1.)

Vdovský stav samozřejmě nemohou manželé nijak ovlivnit, ale rozvod a odloučení ano.

Rozvod je příliš často trpkým ovocem hněvu. Muž a žena se, jak se říká, zamilují; oba jsou v očích toho druhého úžasní; chovají romantické city jen jeden ke druhému; vydají se z peněz nákupem zásnubního prstenu s diamantem; vezmou se. Vše je dokonalé – po nějakou dobu. Pak malé nepodstatné činy svedou ke kritice. Malé nedostatky přerostou v záplavu obviňování velkých rozměrů; pár se navzájem odcizí, odloučí se a pak se s hořkostí a zlobou rozvede.

Je to koloběh, který se opakuje stále dokola v tisících případů. To je žalostné, a jak jsem již řekl, většinou je to trpkým ovocem hněvu.

Myslím na své manželství. Má věčná společnice zemřela před třemi a půl lety. Ale žili jsme spolu 67 let. Nevzpomínám si, že bychom se někdy pohádali. Cestovala se mnou, hovořila na všech kontinentech a prosila, abychom projevovali sebekázeň, laskavost a lásku.

Před pár lety se mi dostala do rukou menší publikace, ve které stálo:

Jednou přišel za Edwardem Everettem muž, který byl očerněn v novinách, a ptal se ho, co s tím má udělat. Everett řekl: „Nedělej nic! Polovina lidí, kteří si noviny koupili, článek ani neviděla. Polovina z těch, co ho viděli, ho nečetla. Polovina z těch, co ho četli, mu nerozuměla. Polovina z těch, co mu rozuměli, mu nevěřila. A polovina z těch, co mu uvěřili, nestojí za zmínku.“ („Sunny Side of the Street“, Nov. 1989; viz také Zig Ziglar, Staying Up, Up, Up in a Down, Down World [2000], 174.)

Mnozí z nás tropí hluk kvůli maličkostem. Tak snadno se urazíme. Šťastný to muž, který dokáže urážlivé poznámky pominout a jít si dál svou cestou.

Pokud dovolíme zášti, aby v nás hlodala, může to vést k vážným problémům. Jako bolestivá nemoc může i zášť pohltit všechen náš čas a pozornost. Guy de Maupassant napsal zajímavou kroniku, která toto ilustruje.

Je o panu Hauchecomeovi, který šel v den trhu do města. Trápil ho revmatismus, a jak klopýtal po cestě, všiml si, že na zemi před ním leží kousek provázku. Zvedl ho a pečlivě si ho dal do kapsy. Přitom ho uviděl jeho nepřítel, výrobce postrojů.

Ve stejnou dobu byla starostovi ohlášena ztráta náprsní tašky s penězi. Lidé se domnívali, že to, co Hauchecome zvedl, byla ona náprsní taška, a tak ho obvinili, že ji vzal. On toto obvinění důrazně popřel. Když prohledali jeho oděv, našli pouze onen kousek provázku, ale jeho se tato pomluva tak dotkla, že se jí stal posedlý. Kamkoli přišel, všude o tom lidem vykládal. Natolik je s tím obtěžoval, že ho okřikovali. Onemocněl z toho.

„Jeho mysl slábla a někdy koncem prosince ulehl.

Zemřel začátkem ledna, a ještě když blouznil ve smrtelných mukách, stále ujišťoval o své nevinně a opakoval:

‚Byl to jen provázek – byl to jen provázek. Podívejte, [pane starosto], tady je.‘“ (Viz „The Piece of String“, http://www.online-literature.com/ Maupassant/270/.)

Vypráví se příběh o muži, který o svých narozeninách poskytl novinářům rozhovor. Dosáhl pokročilého věku. Novináři se ptali, jak to dokázal.

Odpověděl: „Když jsme se s manželkou vzali, rozhodli jsme se, že kdybychom se někdy začali hádat, jeden z nás odejde ven. Já délku svého života přičítám faktu, že jsem po celé manželství dýchal spoustu čerstvého vzduchu.“

Hněv může být za některých okolností ospravedlněn. Písma nám říkají, že Pán vyhnal z chrámu penězoměnce se slovy: „Dům můj dům modlitby slouti bude, ale vy učinili jste jej peleší lotrovskou.“ (Matouš 21:13.) Ale i toto bylo proneseno spíš jako výtka, a ne jako výbuch nekontrolovaného hněvu.

Milí bratří, nyní, než skončím, vás naléhavě prosím, abyste se ovládali a abyste na tváři vykouzlili úsměv, který hněv zažene; pronášejte slova lásky a klidu, uznání a úcty. Když to budete dělat, nebudete v životě muset ničeho litovat. Vaše manželství a rodinné vztahy budou ochráněny. Budete mnohem šťastnější. Vykonáte více dobra. Získáte pocit nádherného klidu a pokoje.

Kéž vám Pán žehná a inspiruje vás, abyste žili bez hněvu a jakékoli hořkosti, abyste pomáhali druhým a projevovali jim přátelství, uznání a lásku. O to se pokorně modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.