Tři cíle, které vás povedou

President Thomas S. Monson

První rádce v Prvním předsednictvu

Váš vliv dosahuje mnohem dále, za hranice vaší osobnosti i vaší rodiny a dotýká se všech po celém světě.

Dnes večer byla naše duše povznesena k nebi. Byli jsme požehnáni nádhernou hudbou a inspirovanými poselstvími. Duch Páně je zde přítomen.

Sestry Julie Becková, Silvie Allredová a Barbaro Thompsonová – díky Bohu za vaše drahé matky a otce, za vaše učitele, za vaše vedoucí mládeže a další, kteří rozpoznali, co ve vás je.

Mám-li parafrázovat jednu myšlenku:

Nikdy nevíte, co v děvčátku je, 
musíte počkat a uvidíte; 
každá však žena vznešená, 
kdysi také byla dítě.1 

Považuji za velkou výsadu, že mohu být zde s vámi. Uvědomuji si, že kromě vás, které jste se shromáždily v Konferenčním centru, sleduje a poslouchá tuto konferenci prostřednictvím satelitního přenosu mnoho tisíc dalších.

Zatímco k vám promlouvám, uvědomuji si, že jako muž jsem zde v menšině a musím si dávat pozor na to, co řeknu. Připomíná mi to muže, který vešel do knihkupectví a zeptal se prodavačky: „Máte knihu s názvem Muž – vládce žen?“ Prodavačka se mu podívala přímo do očí a sarkasticky odvětila: „Zkuste oddělení fiktivní literatury!“

Chtěl bych vás dnes večer ujistit, že si vás, žen Církve, vážím a že jsem si dobře vědom, že, slovy Williama R. Wallace „ruka, která houpá kolébku, je rukou, která vládne světu“.²

V roce 1901 president Lorenzo Snow řekl: „Členky Pomocného sdružení… slouží těm, kteří mají trápení, objímají náručí lásky ty, kteří jsou bez otce, a také vdovy, a uchovávají se neposkvrněné od světa. Mohu dosvědčit, že na světě nejsou čistější a bohabojnější ženy než ty, které jsou mezi sestrami Pomocného sdružení.“³

Podobně jako v době presidenta Snowa je třeba, zde a nyní, navštívit druhé, je třeba přivítat druhé a je třeba nasytit hladové duše. Když přemýšlím o dnešním Pomocném sdružení, jsem dojat výsadou k vám promlouvat a obracím se k Nebeskému Otci s prosbou o Jeho božské vedení.

V tomto duchu pociťuji, že mám každé člence Pomocného sdružení na světě dát tři cíle, kterých by měla dosáhnout:

1. Studovat pilně.
2. Modlit se upřímně.
3. Sloužit ochotně.

Pojďme se nyní zamyslet nad jednotlivými cíli. Zaprvé studujte pilně. Spasitel světa nás nabádal: „Vyhledávejte slova moudrosti z nejlepších knih; usilujte o vědomosti, dokonce studiem a také vírou.“⁴ A dodal: „Ptejte se na písma; nebo vy domníváte se v nich věčný život míti, a tať svědectví vydávají o mně.“⁵

Studium písem pomůže našemu svědectví i svědectví členů naší rodiny. Naše děti dnes vyrůstají obklopeny hlasy, které na ně naléhají, aby se vzdaly toho, co je správné, a místo toho usilovaly o světská potěšení. Nebudou-li mít pevný základ v evangeliu Ježíše Krista, svědectví o pravdě a odhodlání žít spravedlivě, budou náchylné k tomu, aby na ně tyto vlivy působily. Naší zodpovědností je posilovat je a chránit je.

Naše děti jsou dnes ve znepokojující míře vzdělávány médii, včetně internetu. Uvádí se, že ve Spojených státech děti v průměru sledují televizi asi čtyři hodiny denně, přičemž většina pořadů je plná násilí, alkoholu, používání drog a sexu. Kromě těchto čtyř hodin tráví další čas sledováním filmů z půjčovny a hraním videoher.⁶ A podobné údaje se týkají i dalších rozvinutých zemí. To, co je zobrazováno v televizi, ve filmech a v jiných médiích, je velmi často v přímém protikladu k tomu, co bychom chtěli, aby naše děti přijaly a čeho si vážily. Naší zodpovědností je nejen učit je, aby byly pevné v duchu a v nauce, ale také jim pomáhat, aby si toto udržely, nehledě na vnější vlivy, se kterými se mohou setkávat. To bude z naší strany vyžadovat mnoho času a úsilí – a abychom mohli pomáhat druhým, potřebujeme my sami duchovní a morální odvahu čelit zlu, které vidíme všude kolem.

Žijeme v době, o které se mluví v 2. Nefim, v kapitole 9:

„Ó, ta marnivost a nestálost a pošetilost lidí! Když jsou učení, myslí si, že jsou moudří, a neposlouchají radu Boží, neboť ji odsunují stranou domnívajíce se, že vše poznávají sami, pročež, moudrost jejich je pošetilost a neprospívá jim. A oni zahynou.

Ale býti učený je dobré, poslouchají-li rady Boží.“⁷

Je třeba mít odvahu držet se pevně našich měřítek, nehledě na výsměch světa. President J. Reuben Clark ml., který byl mnoho let členem Prvního předsednictva, řekl: „Jsou známy případy, kdy [ti], u nichž se předpokládá víra… mají pocit, že kdyby svědčili v plnosti o své víře, mohli by tím vyvolat posměch svých nevěřících kolegů, a že musejí buď svou víru upravit, nebo bagatelizovat nebo ji destruktivně zředit, nebo že musejí dokonce předstírat, že ji odhodili. Takoví lidé jsou… pokrytci.“⁸

Napadají mě mocné verše v 2. Timoteovi v Novém zákoně, v 1. kapitole, ve verších 7 a 8:

„Nebo nedal nám Bůh ducha bázně, ale moci, a milování, a mysli způsobné.

Protož nestyď se za svědectví Pána našeho.“

Kromě našeho studia duchovních věcí je také nezbytné vzdělání světské. Budoucnost je často neznámá; proto je nutné, abychom se připravovali na nejistotu. Statistiky ukazují, že v určité době, kvůli nemoci nebo smrti manžela nebo kvůli ekonomické nouzi, se můžete ocitnout v roli té, která finančně zajišťuje rodinu. Některé z vás již tuto roli zastávají. Naléhám na vás, abyste získaly vzdělání – pokud tak již nečiníte nebo pokud jste tak již neučinily – abyste mohly být připraveny zajistit živobytí v případě nutnosti.

Když studujete a učíte se, vaše talenty se rozhojní. Budete schopny lépe pomáhat členům své rodiny při jejich vzdělávání a budete mít klidné svědomí, že jste se připravily na různé možnosti, se kterými se můžete v životě setkat.

Znovu zdůrazňuji: studujte pilně.

Druhý cíl, o kterém bych se chtěl zmínit, je modlit se upřímně. Pán nařídil: „Modli se vždy, a já vyleji Ducha svého na tebe a veliké bude požehnání tvé.“⁹

Snad nikdy nebylo více zapotřebí modlit se a učit členy své rodiny, aby se modlili. Modlitba je obrana před pokušením. Právě skrze upřímnou a procítěnou modlitbu můžeme obdržet nutná požehnání a pomoc potřebnou k tomu, abychom zvládli tuto někdy obtížnou a problematickou cestu, kterou nazýváme smrtelností.

Můžeme učit děti a vnoučata tomu, jak je modlitba důležitá, slovem i příkladem. Podělím se s vámi o to, jak učit příkladem, jak mi o tom napsala jedna matka v dopise, který se týká modlitby. „Milý presidente Monsone, někdy si říkám, zda mám vůbec nějaký vliv na život svých dětí. Říkám si to proto, že jako osamělá matka mám dvě zaměstnání, abych vůbec vyšla, a někdy přicházím domů, kde je zmatek – ale nikdy neztrácím naději.“

V dopise pak popisuje, jak společně s dětmi sledovala generální konferenci, kde jsem mluvil o modlitbě. Její syn prohlásil: „Mami, to už jsi nás přece učila.“ Ona se zeptala: „Co tím myslíš?“ A její syn řekl: „Učila jsi nás modlit se, a ukázala jsi nám, jak se máme modlit, a tenkrát večer, když jsem za tebou přišel do pokoje o něco tě požádat, ty jsi tam klečela a modlila ses k Nebeskému Otci. Pokud je Nebeský Otec důležitý pro tebe, bude důležitý i pro mě.“ Dopis končil těmito slovy: „Nejspíš nikdy nepoznáte, jaký vliv máte na druhé, dokud vaše dítě neuvidí vás samotné dělat to, co se ho snažíte učit.“

Před několika lety, když jsem odlétal ze Salt Lake, abych se zúčastnil výročního setkání americké skautské organizace v Atlantě v Georgii, jsem se rozhodl vzít si s sebou dostatek výtisků časopisu New Era, abych se mohl s vedoucími skautingu podělit o tuto vynikající publikaci. Když jsem přijel do hotelu v Atlantě, otevřel jsem balík s časopisy. Zjistil jsem, že moje sekretářka mi z neznámého důvodu přibalila dva výtisky červnového vydání časopisu, který se věnoval chrámovému sňatku. Tyto dva výtisky jsem nechal v hotelovém pokoji a ostatní časopisy jsem podle svého plánu rozdal.

Posledního dne konference se mi nechtělo jít na slavnostní oběd, a naopak jsem pocítil nabádání, že se mám vrátit do pokoje. Když jsem vcházel do pokoje, zvonil telefon. Volala mi členka Církve, která zaslechla, že jsem v Atlantě. Představila se a požádala mě, zda bych mohl dát požehnání její 10leté dceři. Bez váhání jsem souhlasil a ona řekla, že spolu s manželem, jejich dcerou a synem přijdou hned za mnou do hotelového pokoje. Zatímco jsem čekal, modlil jsem se o pomoc. Potlesk na konferenci vystřídal pocit pokoje, který doprovází modlitbu.

Pak se ozvalo zaklepání a mně se naskytla výsada setkat se s jednou úžasnou rodinou. Jejich 10letá dcera chodila o berlích. Kvůli rakovině jí musela být amputována levá noha; měla však rozzářenou tvář a neochvějnou důvěru v Boha. Dali jsme jí požehnání. Matka se synem poklekli u postele, zatímco otec a já jsme vložili ruce na hlavu jejich dcerky. Byli jsme vedeni Duchem Božím. A byli jsme dojati mocí tohoto Ducha.

Ucítil jsem, jak mi slzy stékají po tváři a padají na ruce, které spočívaly na hlavě tohoto krásného dítěte Božího. Mluvil jsem o věčných obřadech a o oslavení rodiny. Pán mě inspiroval, abych vybídl tuto rodinu k návštěvě svatého chrámu Božího. Po požehnání jsem zjistil, že návštěvu chrámu plánovali. Pokládali mi otázky ohledně chrámu. Nezaslechl jsem žádný nebeský hlas, ani jsem neměl vidění. Přesto jsem však v duchu uslyšel slova: „Zmiň se o časopisu New Era.“ Podíval jsem se na stolek a tam ležely dva výtisky časopisu New Era věnované chrámu. Jeden výtisk jsem dal dceři a druhý jejím rodičům. Společně jsme si je prošli.

Rodina se se mnou rozloučila a můj pokoj opět ztichl. Modlitba vděčnosti se dostavila snadno, a také opětné rozhodnutí vždy si najít čas na modlitbu.

Milé sestry, nemodlete se o úkoly, které byste měly schopnost zvládnout, ale modlete se o schopnost zvládnout úkoly, které máte. Pak nebude zvládnutí vašich úkolů žádným zázrakem – vy samy bude tím zázrakem.

Modlete se upřímně.

A nakonec, služte ochotně. Jste mocnou silou ve věci dobra, jednou z nejmocnějších na celém světě. Váš vliv dosahuje mnohem dále, za hranice vaší osobnosti i vaší rodiny a dotýká se všech po celém světě. Nabízíte pomocnou ruku svým bratrům a sestrám na druhé straně ulice, v dalších městech, zemích, kontinentech, přes oceány. Jste zosobněním motta Pomocného sdružení: „Pravá láska nepomíjí.“

Jste samozřejmě obklopeny příležitostmi ke službě. Občas si určitě uvědomujete, že je zde tolik příležitostí, až z toho můžete mít dojem, že je toho na vás příliš. Kde začít? Jak to všechno zvládnout? Jak ze všech těch potřeb, které vidíte kolem sebe, vyberete to, kde máte sloužit a jak?

Často jsou k pozvednutí a požehnání druhého člověka zapotřebí jen malé skutky služby: dotaz, jak se má jeho rodina; pár povzbudivých slov; upřímná pochvala; malý lístek s poděkováním; krátký telefonát. Pokud si všímáme okolí a vnímáme ho a pokud jednáme na základě nabádání, která k nám přicházejí, můžeme vykonat mnoho dobra. Někdy je, samozřejmě, zapotřebí něčeho více.

Nedávno jsem se dozvěděl o láskyplné službě věnované jedné matce, která měla velmi malé děti. Často byla v noci vzhůru, aby pečovala o potřeby svých maličkých, jak to matky dělávají. Její přítelkyně a sousedka z druhé strany ulice za ní občas druhý den přišla a řekla: „Viděla jsem, jak u tebe bylo v noci rozsvíceno, takže vím, že jsi byla vzhůru s dětmi. Vezmu si je teď na pár hodin k nám, aby sis mohla zdřímnout.“ Tato matka řekla: „Byl jsem moc vděčná za její vítanou nabídku. Ale až poté, co se toto opakovalo několikrát, jsem si uvědomila, že pokud u mě viděla rozsvíceno uprostřed noci, bylo to proto, že byla také vzhůru s některým svým dítětem a potřebovala si zdřímnout stejně jako já. Díky ní jsem se mnohému naučila, a od té doby se snažím, podobně jako ona, vyhlížet příležitosti ke službě druhým.“

Ohromná armáda navštěvujících učitelek Pomocného sdružení vykonává bezpočet skutků služby. Před několika lety jsem slyšel o dvou učitelkách, které pomohly zarmoucené vdově Angele, vnučce mého bratrance. Angelin manžel a jeho přítel si vyrazili na motorových saních a zahynuli ve sněhové lavině. Oba po sobě zanechali těhotné manželky – v případě Angely to bylo jejich první dítě a druhá manželka byla nejen těhotná, ale o jedno malé dítě již pečovala. Při pohřbu Angelina manžela biskup vyprávěl, že když se doslechl o tragické nehodě, ihned Angelu navštívil u ní doma. Téměř ve stejném okamžiku, kdy k ní dorazil, někdo zazvonil u dveří. Když se dveře otevřely, stály tam dvě navštěvující učitelky Angely. Biskup vyprávěl, jak byl svědkem toho, jak upřímně projevily Angele svou lásku a soustrast. Všechny tři ženy společně plakaly a bylo očividné, že tyto dvě úžasné navštěvující učitelky měly Angelu skutečně rády. Aniž by o to byly požádány, jemně naznačily, tak jak to umějí snad jen ženy, jakou pomoc Angele poskytnou. Bylo zřejmé, že jí budou nablízku, dokud to bude potřebovat. Biskup mluvil o tom, jak hluboce je vděčný za to, že ví, že tyto učitelky budou pro Angelu v nadcházejících dnech skutečným zdrojem útěchy.

Tyto laskavé a soucitné skutky znovu a znovu vykonávají úžasné navštěvující učitelky této Církve – ne vždy v podobně dramatických situacích, avšak stejně upřímně.

Chválím vás, které s milující péčí a soucitným zájmem sytíte hladové, oblékáte nahé a poskytujete domov těm, kteří ho nemají. Ten, který si všímá pádu vrabce, nebude lhostejný vůči vaší službě. Touha pozvedat, ochota pomáhat a laskavost při dávání vycházejí ze srdce naplněného láskou. Služte ochotně.

Náš milovaný prorok, president Gordon B. Hinckley, o vás řekl: „Bůh do žen vložil něco božského, co se projevuje klidnou silou, jemností, pokojem, dobrotou, ctností, pravdou, láskou.“¹⁰

Drahé sestry, kéž Nebeský Otec žehná každé z vás, vdané či svobodné, ve vašem domově, ve vaší rodině, ve vašem životě – abyste si zasloužily ono slavné pozdravení od Spasitele světa: „To dobře, služebníče dobrý a věrný“.¹¹ O to se modlím a žehnám vám a také drahé manželce Jamese E. Fausta, jeho milované Ruth, která je zde dnes večer v první řadě, a jejich rodině, ve jménu Ježíše Krista, amen.