Z malých věcí
Jako učedníci Pána Ježíše Krista máme povinnost pečovat o své bratry a sestry a sloužit jim.
Mabuhay, to je pozdrav od nádherných a skvělých obyvatel Filipín.
Jedna z nejstarších a nejzávažnějších otázek, která kdy byla v historii této země položena, byla, překvapivě, otázka, kterou dal Kain Bohu jako odpověď na Jeho dotaz krátce poté, co zabil svého bratra Abela: „Jsem já strážným bratra svého?“1 Tato otázka si zaslouží, aby se nad ní hlouběji zamysleli všichni ti, kteří usilují o to, aby činili vůli Páně. Jedna z odpovědí se nachází v učení Almy:
„A nyní, … [vy] si přejete přijíti do stáda Božího a býti nazýváni lidem jeho a jste ochotni nésti si navzájem břemena svá, aby byla lehká;
ano, a jste ochotni truchliti s těmi, kteří truchlí; ano, a utěšovati ty, kteří mají útěchy zapotřebí.“2
Jako učedníci Pána Ježíše Krista máme povinnost pečovat o své bratry a sestry a sloužit jim. Když Ježíš Kristus uvedl podobenství o dobrém Samaritánovi, zahanbil jím své nepřátele, ale dal také důležitou lekci všem těm, kteří Jej toužili následovat. Musíme rozšířit okruh svého vlivu. Naše služba druhým nemá záviset na jejich původu, barvě pleti, postavení nebo vztahu k nim. Koneckonců, přikázání „pomáhej slabým, pozdvihuj ruce, které jsou skleslé, a posiluj kolena zemdlená“3 nebylo dáno s výjimkami.
Mnozí si myslí, že pro smysluplnou službu je třeba sestavit podrobné plány a ustanovit výbor. Přestože mnohé takové hodnotné projekty pomáhají, větší část služby, kterou dnešní svět potřebuje, souvisí s našimi každodenními kontakty s druhými. Tyto příležitosti se často nacházejí mezi stěnami našeho domova, v našem sousedství nebo sboru.
Následující rada, kterou prolhaný Zmarchrob udílí svému synovci Tasemníkovi v knize C. S. Lewise Rady zkušeného ďábla, popisuje běžný neduh, který dnes postihuje mnohé z nás: „Ať už se snažíš jak chceš, v duši tvého pacienta bude s trochou zášti i trocha laskavosti. Nejlepší je, když jeho zášť namíříš na jeho nejbližší sousedy, které potkává každý den, a jeho laskavost vystrnadíš do odlehlých míst, k lidem, které nezná. Zášť se tak stane naprostou skutečností a laskavost převážně jen představou.“4
Slova známé náboženské písně na to předepisují dokonalý lék:
„Že bližnímu svému jsem prozářil den,
když sdílel jsem s ním jeho splín?
Byl jsem s nemocným, slabým, bych naslouchal jen,
byl jsem ve chvíli potřebné s ním?
Tak vstávej a neztrácej čas,
hned můžeš se do práce dát,
konej dobro, ať vidíš, jak svět kolem měníš,
vždyť stačí druhým dobro přát.“5
Dostalo se mi výsady být svědkem následujících událostí, které mne naučily, jak prosté skutky služby mohou pomoci nám i těm, jež je nám umožněno ovlivnit. Náš Nebeský Otec nám na důležité křižovatky života staví někoho, kdo nás má rád a kdo nám pomůže, abychom ve tmě netápali sami. Tito muži a ženy pomáhají svým příkladem, a trpělivě a s láskou. To je moje zkušenost.
Vybavuji si jednu velice důležitou křižovatku – rozhodnutí jít na misii na plný úvazek. Stál jsem na této křižovatce velmi, velmi dlouho. Když jsem bojoval s rozhodnutím, kterou cestou se vydat, má rodina, přátelé a vedoucí kněžství přišli a podali mi pomocnou ruku. Povzbuzovali mě, vyzývali a pronášeli za mě nespočetné modlitby. Má sestra, misionářka na plný úvazek, mi pravidelně psala a nikdy se nevzdala.
I dnes mne dobří muži a ženy nesou na svých ramenou. Myslím, že se to týká nás všech. Do jisté míry my všichni závisíme jeden na druhém ve svém úsilí vrátit se zpět do našeho nebeského domova.
Podělit se o poselství evangelia je jeden z nejúčinnějších způsobů, jak můžeme posloužit těm, kteří nesdílejí naši víru. Vybavuji si zážitek z dětství s někým, koho prostě nazvu strýc Fred.
Když mi bylo šest let, strýc Fred byl mou nejhorší noční můrou. Byl to náš soused a byl vždy opilý. Velmi rád se bavil tím, že na náš dům házel kameny.
Moje maminka výborně vařila, a proto nás často navštěvovali svobodní dospělí členové naší malé odbočky. Jednoho dne, když byl strýc Fred střízlivý, se s ním tito členové spřátelili a pozvali ho k nám domů. Tento vývoj událostí mě vyděsil. Už nebyl jen před naším domem, ale uvnitř. Toto se opakovalo několikrát, až nakonec členové dokázali strýce Freda přesvědčit, aby si poslechl misionáře. Přijal evangelium a byl pokřtěn. Sloužil misii na plný úvazek, vrátil se se ctí, pokračoval ve studiích a byl oddán v chrámu. Nyní je spravedlivým manželem, otcem a vedoucím kněžství. Kdybyste strýce Freda viděli dnes, jen stěží byste uvěřili, že kdysi díky němu pronásledovaly šestiletého chlapce noční můry. Kéž jsme vždy vnímaví k příležitostem podělit se o evangelium.
Maminka byla skvělým příkladem toho, jak pomáhat druhým a podávat jim pomocnou ruku. Naučila nás mnoha důležitým lekcím. To, co mě v životě ovlivnilo nejvíce, byla její touha pomoci komukoli potřebnému, kdo navštívil náš domov. Vadilo mi, když jsem viděl mnohé z nich odcházet s naším jídlem, s naším oblečením, a dokonce i s našimi penězi. Byl jsem mladý, byli jsme chudí, a proto se mi nelíbilo to, co jsem viděl. Jak mohla maminka rozdávat druhým, když jsme my sami neměli dost? Bylo špatné postarat se nejdříve o naše potřeby? Nezasloužili jsme si snad pohodlnější život?
Tyto otázky mne trápily dlouhá léta. Trvalo mi dlouho, než jsem konečně pochopil, čemu nás maminka učila. Přestože bojovala s následky ochromující nemoci, nedokázala potřebným přestat dávat.
„Pročež, nebuďte znaveni konáním dobra, neboť kladete základ velikého díla. A z malých věcí pochází to, co je veliké.“6 Služba druhým nemusí pocházet z okázalých událostí. Často prostý každodenní čin je to, co přinese útěchu, pozvedne, povzbudí, podpoří a vyvolá u druhých úsměv.
Kéž bychom vždy nalézali příležitosti ke službě, o to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.