Dobré, lepší, nejlepší
Musíme se zříci některých dobrých věcí, abychom si vybrali jiné, které jsou lepší nebo nejlepší, protože rozvíjejí víru v Pána Ježíše Krista a posilují naši rodinu.
Od většiny z nás se toho očekává více, než jsme schopni zvládnout. Jako živitelé rodiny, jako rodiče, jako pracovníci a členové Církve se často rozhodujeme, co uděláme se svým časem a s dalšími zdroji.
I.
Na začátku bychom si měli uvědomit, že jen proto, že je něco dobré, není dostatečný důvod, abychom to dělali. Mnoho dobrých věcí, které můžeme dělat, zdaleka přesahuje čas, který na to máme k dispozici. Některé věci jsou lepší než dobré, a právě těmto věcem máme v životě věnovat hlavní pozornost.
Ježíš učil této zásadě v domě Marty. Zatímco Marta „pečlivá byla při mnohé službě“ (Lukáš 10:40), její sestra Maria „seděci u noh Ježíšových, poslouchala slova jeho“ (v. 39). Když si Marta stěžovala na to, že ji sestra nechala sloužit samotnou, Ježíš pochválil Martu za to, co dělala (v. 41), ale učil ji, že „jednohoť jest potřebí. Mariať dobrou stránku vyvolila, kteráž nebude odjata od ní“ (v. 42). Bylo chvályhodné, že Marta byla „pečlivá… a [dělala si starosti] při mnohých věcech“ (v. 41), ale učení se evangeliu od Mistra Učitele bylo potřebnější. V písmech se i na jiných místech učí tomu, že některé věci jsou požehnanější než jiné (viz Skutkové 20:35; Alma 32:14–15).
Jeden můj zážitek z dětství mě přivedl na myšlenku, že některé možnosti jsou dobré, ale jiné jsou lepší. Bydlel jsem dva roky na farmě. Do města jsme jezdili jen zřídka. Vánoční nákupy jsme obstarávali pomocí katalogu společnosti Sears, Roebuck. Nad jeho stránkami jsem trávil celé hodiny. V té době byly pro venkovské rodiny stránky katalogu něco jako nákupní středisko nebo internet v době dnešní.
Něco ohledně zboží vystaveného v katalogu mi utkvělo v paměti. Byly tam uváděny tři stupně kvality: dobrá, lepší a nejlepší. Například některé pánské boty byly označeny jako dobré (1,84 USD), jiné jako lepší (2,98 USD) a ještě jiné jako nejlepší (3,45 USD).1
Když zvažujeme různé možnosti, máme pamatovat na to, že nestačí jen to, když je něco dobré. Některé možnosti jsou lepší, a ještě jiné jsou nejlepší. I když je určitá možnost nákladnější, díky své mnohem větší hodnotě to může být možnost nejlepší.
Zamysleme se nad tím, jak využíváme svůj čas, když se rozhodujeme, zda se budeme dívat na televizi, hrát videohry, surfovat po internetu nebo číst si knížky nebo časopisy. Samozřejmě, že je dobré sledovat hodnotnou zábavu nebo získávat zajímavé informace. Ale ne vždy takové věci stojí za tu část života, kterou věnujeme tomu, abychom je získali. Některé věci jsou lepší, a jiné jsou nejlepší. Když nám Pán pravil, abychom usilovali o vzdělání, řekl: „Vyhledávejte slova moudrosti z nejlepších knih.“ (NaS 88:118; zvýraznění přidáno.)
II.
Některá z našich nejdůležitějších rozhodnutí se týkají rodinných činností. Mnozí živitelé rodin si dělají starosti s tím, že kvůli svému zaměstnání mají příliš málo času na rodinu. Na tento rozpor mezi prioritami neexistuje jednoduchý recept. Nikdy jsem však nepoznal člověka, který by se ohlédl za svým pracovním životem a řekl: „Nestrávil jsem dost času v zaměstnání.“
Když se rozhodujeme, jak strávíme čas jako rodina, máme být opatrní, abychom nevypotřebovali dostupný čas na to, co je pouze dobré, a neponechali si jen málo času na to, co je lepší nebo nejlepší. Jeden přítel vzal svou mladou rodinu na několik letních prázdninových výletů, včetně návštěv pamětihodných historických míst. Na konci léta se zeptal svého dospívajícího syna, která z těch skvělých letních akcí se mu líbila nejvíce. V odpovědi se skrývalo ponaučení pro otce i pro všechny ty, kterým o tom vyprávěl. „Letos v létě se mi nejvíce líbil ten večer,“ odpověděl chlapec, „kdy jsme ty a já leželi na trávě, dívali se na hvězdy a povídali si.“ Senzační rodinné akce mohou být pro děti dobré, ale nejsou vždy lepší než osobní chvíle strávené s milujícím rodičem.
Množství času, které děti a rodiče stráví dobrými činnostmi na soukromých lekcích, při týmovém sportování a při jiných školních a klubových činnostech je také nutné pečlivě regulovat. V opačném případě toho budou mít děti až příliš a rodiče budou vyčerpaní a zklamaní. Rodiče se mají chopit aktivity a zachovat čas pro rodinou modlitbu, rodinné studium písem, rodinný domácí večer a další vzácné společné chvíle a osobní chvíle strávené jen s dítětem, které rodinu spojují a vštěpují dětem to, co má věčnou hodnotu. Rodiče mají učit prioritám v evangeliu tím, čemu se s dětmi věnují.
Odborníci na rodinu varují před tím, co nazývají „přetěžování dětí mnoha aktivitami“. V této generaci mají děti mnohem více povinností a rodiny spolu tráví mnohem méně času. Mezi mnohé známky tohoto znepokojivého trendu patří zprávy o tom, že organizovaný čas věnovaný sportu se zdvojnásobil, ale volný čas dětí se snížil o 12 hodin týdně a čas věnovaný neorganizovaným činnostem venku se snížil o 50 procent.2
Počet těch, kteří uvádějí, že jejich „celá rodina obvykle večeří spolu“ se snížil o 33 procent. Toto je velmi znepokojující, protože čas strávený doma s rodinou „při společném jídle [je] nejvýznamnějším ukazatelem toho, jak budou děti úspěšné ve škole a jak budou duševně přizpůsobivé“.3 Ukazuje se také, že společné rodinné zasednutí k jídlu je mocnou záštitou před tím, aby děti kouřily, pily alkohol nebo braly drogy.4 V jedné radě rodičům se skrývá inspirovaná moudrost: To, co vaše děti opravdu chtějí k večeři, jste vy.
President Gordon B. Hinckley naléhavě žádal, abychom pracovali „na své rodičovské zodpovědnosti, jako kdyby na ní záleželo všechno v životě, protože na ní všechno v životě ve skutečnosti záleží“. Dále pokračoval:
„Žádám zejména vás, muže, abyste se zastavili a zamysleli se nad tím, jací jste manželé a otcové a hlavy domácnosti. Modlete se o vedení, o pomoc, o směr a potom se řiďte nabádáními Ducha, aby vás vedla v této nejzávažnější ze všech zodpovědností, neboť důsledky vašeho vedení ve vašem domově budou věčné a trvalé.“5
První předsednictvo vyzvalo rodiče, aby „zasvětili své nejlepší úsilí výuce a výchově svých dětí v zásadách evangelia… Domov je základem spravedlivého života, a žádný jiný prostředek nemůže zaujmout jeho místo v této Bohem dané zodpovědnosti“. První předsednictvo prohlásilo, že „jakkoli hodnotné a vhodné mohou být jiné závazky nebo činnosti, nesmí jim být dovoleno, aby zaujaly místo božsky určených povinností, které mohou odpovídajícím způsobem splnit pouze rodiče a rodiny“.6
III.
Vedoucí Církve si mají uvědomovat, že církevní schůzky a aktivity mohou být příliš rozsáhlé a únavné, pokud se sbor nebo kůl snaží o to, aby jeho členové dělali vše, co je v našich církevních programech dobré a možné. I v tomto je třeba stanovit priority.
Členové Kvora Dvanácti zdůrazňují, jak je důležité používat ohledně církevních programů a činností inspirovaný úsudek. Starší L. Tom Perry učil této zásadě na našem prvním celosvětovém školení vedoucích v roce 2003. Když starší Richard G. Scott radil v roce 2004 týmž vedoucím, řekl: „[Přizpůsobte své] činnosti, aby byly v souladu s vašimi místními podmínkami a zdroji… Zajistěte, aby byly uspokojeny základní potřeby, ale nezacházejte do extrémů při vytváření tolika dobrých činností, že nebude dosaženo těch základních… Pamatujte, nezveličujte práci, kterou je třeba vykonat – zjednodušujte ji.“7
Na loňské generální konferenci starší M. Russell Ballard varoval před úpadkem rodinných vztahů, který může být následkem toho, že věnujeme až příliš času neefektivním činnostem, které přinášejí jen malou duchovní výživu. Varoval před komplikováním služby v Církvi „zbytečnými ozdůbkami a příkrasami, které zabírají příliš mnoho času, stojí příliš mnoho peněz a spotřebovávají příliš mnoho energie… Pokyn zvelebovat své povolání není příkazem k tomu, abychom ho vyšperkovali a zkomplikovali. Inovovat něco nutně neznamená něco rozšířit; velmi často to znamená něco zjednodušit… K našim nejdůležitějším církevním zodpovědnostem,“ řekl, „nepatří vyplňování statistik nebo pořádání schůzek, ale to, zda jsou jednotliví lidé – kterým sloužíme jednotlivě, stejně jako to dělal Spasitel – pozvednuti a povzbuzeni a nakonec změněni“.8
Je třeba, aby předsednictva kůlů a biskupstva použila svou pravomoc a odstranila nadbytečnou a neefektivní zaneprázdněnost, která je někdy vyžadována po členech jejich kůlů a sborů. Církevní programy se mají soustředit na to, čím lze nejlépe (nejefektivněji) dosáhnout jejich stanovených účelů, aniž by nadměrně zabíraly čas, který rodiny potřebují pro své „božsky určené povinnosti“.
Přidávám však upozornění i pro rodiny. Dejme tomu, že vedoucí Církve omezí čas věnovaný církevním schůzkám a aktivitám, aby rodiny měly více času být spolu. Toto však nedosáhne zamýšleného cíle, pokud se jednotliví členové rodiny – a zvláště rodiče – nebudou důrazně snažit posílit rodinnou pospolitost a rozšířit chvíle, které tráví rodič osobně s dítětem. Týmové sporty a technické hračky, jako jsou videohry a internet, si již nyní získávají čas našich dětí a mládeže. Surfování po internetu není lepší než služba Pánu nebo posilování rodiny. Někteří mladí muži a ženy vynechávají církevní aktivity pro mladé nebo omezují čas trávený s rodinou, aby se mohli účastnit fotbalových zápasů nebo si dopřávat různou zábavu. Někteří mladí lidé si užívají zábavy až k smrti – k duchovní smrti.
Některé způsoby využití osobního a rodinného času jsou lepší, a jiné jsou nejlepší. Musíme se zříci některých dobrých věcí, abychom si vybrali jiné, které jsou lepší nebo nejlepší, protože rozvíjejí víru v Pána Ježíše Krista a posilují naši rodinu.
IV.
Uvedu několik dalších příkladů toho, co je dobré, lepší a nejlepší:
Je dobré patřit k pravé Církvi našeho Otce v nebi a dodržovat všechna Jeho přikázání a plnit všechny své povinnosti. Má-li se to však stát tím „nejlepším“, má to být prováděno s láskou a bez domýšlivosti. Máme „korunovat své dobré skutky bratrstvím“9, jak se zpívá v jedné skvělé náboženské písni, a projevovat lásku a zájem vůči všem, které svým životem ovlivňujeme.
Dovoluji si navrhnout našim stovkám tisíců domácích učitelů a navštěvujících učitelek, že je dobré navštívit přidělené rodiny; že je lepší mít krátkou návštěvu, při které učíme nauku a zásady, a že nejlepší ze všeho je zlepšit něco v životě některých z těch, které navštívíme. Tatáž výzva se týká mnohých schůzek, které konáme – je dobré mít schůzku, je lepší učit nějaké zásadě, ale nejlepší je, když na základě této schůzky se někomu skutečně zlepší život.
Rok 2008 a nový studijní kurs v kvorech Melchisedechova kněžství a v Pomocném sdružení se blíží a já bych chtěl opět upozornit na to, jak máme používat příručky Učení presidentů Církve. Díky mnoha letům inspirované práce vznikla příručka na rok 2008 týkající se učení Josepha Smitha, zakládajícího proroka této dispensace. Toto je mezník mezi církevními knihami. V minulosti se někteří učitelé o kapitole z příručky Učení presidentů Církve zmínili jen stručně a pak místo toho učili nějakou vlastní lekci. Možná to byla dobrá lekce, ale tento postup není přijatelný. Učitel evangelia je povolán učit tomu, co je uvedeno v inspirovaných materiálech, které má k dispozici. To nejlepší, co může učitel udělat, je vybrat a citovat z příručky Učení Josepha Smitha prorokova slova ohledně určitých zásad, která se zvláště týkají potřeb členů třídy, a pak řídit diskusi ve třídě o tom, jak tyto zásady uplatňovat v situacích, ve kterých se členové třídy nacházejí.
Svědčím o našem Nebeském Otci, jehož jsme dětmi a jehož plán je určen k tomu, abychom si zasloužili „věčný život,… největší ze všech darů Božích“. (NaS 14:7; viz také NaS 76:51–59.) Svědčím o Ježíši Kristu, díky jehož usmíření je toto možné. A svědčím o tom, že jsme vedeni prorokem, naším presidentem Gordonem B. Hinckleym a jeho rádci, ve jménu Ježíše Krista, amen.