Výzva nastupující generaci
Není většího povolání než učit „všecky národy, křtíce je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“.
Když se Spasitelova pozemská služba chýlila ke konci, zjevil se jako vzkříšená bytost svým apoštolům. Jeho pověření pro ně je totožné s výzvou, kterou dnes adresuje vám, nastupující generaci: „Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.“ (Matouš 28:19.)
6. dubna 1974 Církev vyjádřila podporu novému prorokovi, presidentu Spenceru W. Kimballovi. Téhož dne jsem obdržel povolání sloužit jako misionář na plný úvazek ve Finsku. V té době jsem nevěděl, že v onom týdnu president Kimball právě pronesl generálním autoritám a oblastním reprezentantům Církve svůj historický proslov. Později jsem zjistil, že v onom proslovu president Kimball prorocky nastínil svou vizi, jakým způsobem my jako Církev splníme Spasitelovo pověření „učit všechny národy“. President Kimball ve svém proslovu vyzval členy Církve, aby prodloužili krok a rozšířili svou vizi. Požádal, aby se každý způsobilý mladý muž připravil sloužit se ctí na misii na plný úvazek. Povzbudil členy ve všech zemích, aby se připravili zaopatřovat své misionáře, a vyzval „schopné muže, aby pomáhali Dvanácti [apoštolům] vyjít do světa a otevřít dveře všech národů.“ („When the World Will Be Converted“, Ensign, Oct. 1974, 10.)
V proslovu z roku 1974 president Kimball také řekl, že v Církvi je 3,3 milionů členů, 18 600 misionářů na plný úvazek a 633 kůlů. Vyzval nás k lepší práci a požádal nás, abychom změnili svůj pohled a rozšířili svou vizi. (Viz Ensign, October 1974, 7–8.)
Na základě toho jsme se jako členové Církve začali v rodinách, na shromážděních svátosti a na konferencích kůlů pravidelně modlit o to, aby se obměkčila srdce představitelů národů a aby se našim misionářům otevřely dveře. Členové si začali jasněji uvědomovat svou zodpovědnost za sdílení evangelia. Naši mladí muži zareagovali a shromáždila se velká armáda misionářů. Byli jsme svědky toho, jak se vize presidenta Kimballa začíná naplňovat.
Během své služby ve Finsku jsem se dozvěděl, že manželka našeho misijního presidenta sestra Lea Mahoneyová je rodilá Finka. Jako mladá dívka vyrůstala ve východní části Finska ve městě Viipuri. Když ve 2. světové válce válečné pustošení zasáhlo Finsko a další země, odešla se svou rodinou z domova a Viipuri se stalo součástí Sovětského svazu a přejmenovalo se na Vyborg. Na konferencích naší zóny sestra Mahoneyová vyprávěla o lidech, kteří ve Viipuri zůstali, a o její touze, aby se evangelium dostalo i k nim. V reakci na výzvu presidenta Kimballa jsme se začali společně modlit, aby se srdce představitelů této země obměkčilo a aby naši misionáři mohli zanést evangelium i do Sovětského svazu.
Chodili jsme k hranicím mezi Finskem a Sovětským svazem a dívali jsme se na strážní věže a ploty a přemýšleli jsme, kdo budou ti stateční mladí muži a mladé ženy, kteří tyto hranice překročí, aby přinesli evangelium ruskému lidu za nimi, a kdy to bude. Musím říci, že v té době to vypadalo jako nesplnitelný úkol.
Před třemi lety náš syn Eric obdržel povolání na misii do Ruské misie Petrohrad. Jeho první dopis domů zněl asi takto: „Mami a tati, byl jsem přidělen do svého prvního města v Rusku. Možná jsi o něm už slyšel, tati. Jmenuje se Vyborg, ale dříve to bylo finské město Viipuri.“
Oči se mi zalily slzami, když jsem si uvědomil, že Eric je přesně v tom městě, za něž jsme se před 32 lety modlili. Eric tam našel kapli a odbočku věrných Svatých. Žil a sloužil na místě, které mně jako mladému muži připadalo naprosto nepřístupné.
Když jsme se tehdy před lety modlili, aby se hranice otevřely a do země mohli přijít misionáři, neuvědomoval jsem si, že se modlím za našeho syna. A co je ještě důležitější pro vás, nastupující generaci, je to, že náš syn Eric si neuvědomoval, že on a jeho společníci jsou odpovědí na modlitby, které pronášely tisíce věrných Svatých před tolika lety. Vy, nastupující generace, jste naplněním proroctví, že v naší době „Boží pravda půjde směle, vznešeně a nezávisle dál, dokud nepronikne každý světadíl, nenavštíví každý kraj, nezaplaví každou zemi a dokud ji každý neuslyší, dokud nebude dosaženo Božích záměrů a velký Jehova neřekne, že dílo je dokonáno.“ (Joseph Smith, History of the Church 4:540.)
Za 35 let od prorockého pokynu presidenta Kimballa se počet členů Církve rozrostl na 13,5 milionu členů. Nyní máme 52 000 misionářů a více než 2800 kůlů Sionu. Kdo jsou ti dělníci na vinici, kteří pomohli uskutečnit toto podivuhodné dílo a div? Jsou to jistě tito proroci a apoštolové, kteří tu dnes sedí před námi. Jsou to také skvělí presidenti kůlů a biskupové, kteří tak věrně sloužili. Ale jsou to také vaši rodiče – matky a otcové – tety a strýcové a sestry a bratři, kteří sedí vedle vás, vedle dnešní nastupující generace. Nejdůležitější je ale fakt, že při své snaze přinést evangelium všem národům jsme stále ještě na samém začátku.
A tak pochodeň předáváme nové generaci. Spasitel, skrze svého současného proroka, presidenta Thomase S. Monsona, tuto výzvu znovu zopakoval takto:
„Základní tón nám udal náš Pán a náš Spasitel, jenž po celém světě stojí v čele velké armády misionářů. Po vzkříšení se Pán zjevil svým 11 učedníkům. Mohl si pro ně zvolit jakoukoli radu, jakákoli slova, jakékoli varování. Co však řekl? Je to zaznamenáno v Matoušovi 28:18–20. Řekl toto: …
‚Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.
Učíce je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám. A aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa.‘“
President Monson pokračoval:
„To je slib! Pokud odpovíme kladně na tuto posvátnou výzvu, onu pečeticí pravomoc, On slibuje ‚já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa.‘ Nedokáži si představit žádný větší slib.“ („The Five M’s of Missionary Work“, New Era, Mar. 2007, 42.)
V Knize Mormonově Jákob citoval Zenose, když hovořil o našem současném úkolu v alegorii o ušlechtilém a divokém olivovníku:
„Pročež, jdi a povolej služebníky, abychom mohli pracovati pilně s veškerou mocí na vinici, abychom mohli připraviti cestu, abych mohl opět přinésti přirozené ovoce, kteréžto přirozené ovoce je dobré a nesmírně cenné nade všechno jiné ovoce.
Pročež, pojďme a pracujme s veškerou mocí, tentokráte naposledy, neboť vizte, konec se blíží a toto je naposledy, kdy budu prořezávati vinici svou.“ (Jákob 5:61–62.)
Spasitelova výzva je určena vám, nastupující generaci. Žádá o způsobilé, připravené, věrné mladé muže a ženy, kteří budou dbát prorokova hlasu; kteří vykročí a řeknou, tak jako to řekl sám Spasitel: „Zde jsem, pošli mne.“ (Abraham 3:27.) Nikdy jich nebylo třeba více. Pole nikdy nebylo bělejší. Jste povoláni, abyste vyšli „tentokráte naposledy“. (Jákob 5:62.) Není většího povolání; není větší práce než učit „všecky národy, křtíce je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Matouš 28:19).
Slavnostně prohlašuji a svědčím, že nebesa jsou otevřena, že Bůh nejen promluvil, ale promlouvá i dnes. Jeho Syn, Ježíš Kristus, žije a vybízí vás, tak jako vybídl své apoštoly zastara, Petra a Ondřeje: „Poďte za mnou, a učiním vás rybáře lidí.“ (Matouš 4:19.) Kéž zareagujete tak jako oni, a bez váhání opustíte své sítě a půjdete za Ním!
Modlím se, abyste se vy, nastupující generace, postavili za pravdu a spravedlivost a abyste porozuměli svému posvátnému povolání jít a učit všechny národy, ve jménu Ježíše Krista, amen.