„Čiňte pokání … abych vás mohl uzdraviti“
Výzva činit pokání je zřídka hlas trestající, častěji je to milující výzva obrátit se a vrátit se k Bohu.
Bratři a sestry, od mého povolání do Kvora Dvanácti apoštolů uplynulo již šest měsíců. To, že nyní sloužím s muži, kteří byli a jsou mými vzory a učiteli, ve mně i nadále vzbuzuje velkou pokoru. Hluboce si vážím vašich modliteb a hlasu podpory. Pro mě to bylo období vroucích modliteb, kdy jsem upřímně usiloval o to, aby mě Pán přijal. Pocítil jsem Jeho lásku posvátnými a nezapomenutelnými způsoby. Svědčím o tom, že On žije, a toto je Jeho posvátné dílo.
Máme moc rádi presidenta Thomase S. Monsona, proroka Páně. Na laskavost, s níž mne v dubnu povolal, nikdy nezapomenu. Po našem pohovoru rozevřel náruč, aby mne objal. President Monson je vysoký muž. Když mě svými dlouhými pažemi objal a přitiskl k sobě, cítil jsem se jako malý chlapec v bezpečné náruči milujícího otce.
Od té doby již měsíce přemýšlím o Pánově výzvě, abychom k Němu přišli a pocítili duchovní objetí Jeho náruče. Pán řekl: „Vizte, rámě milosrdenství mého je k vám vztaženo a každý, kdo přijde, toho přijmu; a požehnaní jsou ti, kteří jdou ke mně.“1
V písmech čteme, že Jeho náruč je otevřená2 a jeho rámě vztažené3,4 a objímající5. Jeho rámě je popsáno jako mocné6, svaté7 a milosrdné8, jako náruč bezpečí9 a lásky10, jako „[vztažené] po celý den“11.
Všichni jsme tyto objímající duchovní paže do jisté míry pocítili. Pocítili jsme Jeho odpuštění, lásku a útěchu. Pán řekl: „To jsem já, kdo vás utěšuje.“12
Pánova touha, abychom k Němu přišli a stanuli v Jeho náruči, je často výzvou k pokání. „Vizte, on nabízí pozvání všem lidem, neboť rámě milosrdenství je k nim vztaženo a on praví: Čiňte pokání a já vás přijmu.“13
Když hřešíme, odvracíme se od Boha. Když činíme pokání, obracíme se zpět k Bohu.
Výzva činit pokání je zřídka hlas trestající, častěji je to milující výzva obrátit se a vrátit se k Bohu.14 Je to pokynutí milujícího Otce a Jeho Jednorozeného Syna postoupit dál, vystoupit na vyšší úroveň života, změnit se a pocítit štěstí z dodržování přikázání. Jako Kristovi učedníci se radujeme z požehnání, kterým je pokání a radost z odpouštění. Stává se to naší součástí a mění to naše myšlení a pocity.
Mezi desítkami tisíc lidí, kteří tuto konferenci poslouchají, je mnoho různých stupňů osobní způsobilosti a spravedlivosti. Pokání je však požehnáním pro každého z nás. Každý z nás potřebuje pociťovat Spasitelovo rámě milosrdenství skrze odpuštění hříchů.
Před lety jsem byl požádán, abych se setkal s mužem, který žil dlouho před naší schůzkou nevázaným životem. Kvůli špatným rozhodnutím ztratil členství v Církvi. Do Církve se již dávno vrátil a věrně dodržoval přikázání, ale jeho předešlé činy ho sužovaly. Když jsem se s ním setkal, pocítil jsem jeho stud a hlubokou lítost nad tím, že porušil své smlouvy. Po našem rozhovoru jsem vložil své ruce na jeho hlavu, abych mu dal kněžské požehnání. Ještě než jsem promluvil, pocítil jsem nesmírnou sílu Spasitelovy lásky a odpuštění pro tohoto muže. Po udělení požehnání jsme se objali a on nepokrytě plakal.
Spasitelovo rámě milosrdenství a láska ke kajícímu, které nehledí na sobeckost opuštěného hříchu, mě naplňují úžasem. Svědčím o tom, že Spasitel nám může odpustit naše hříchy, a touží po tom. Kromě několika těch, kteří si zvolí zatracení po poznání plnosti, neexistuje hřích, který nemůže být odpuštěn.15 Pro každého z nás je úžasnou výsadou, že se můžeme odvrátit od hříchů a přijít ke Kristu. Božské odpuštění je jedním z nejsladšího ovoce evangelia, jež odstraňuje vinu a bolest ze srdce a nahrazuje ji radostí a klidem svědomí. Ježíš hlásá: „Nevrátíte se nyní ke mně a nebudete činiti pokání z hříchů svých a neobrátíte se, abych vás mohl uzdraviti?“16
Někteří z vás možná potřebují „mocnou proměnu srdce“17, abyste mohli čelit vážným hříchům. Možná bude nutná pomoc vedoucího kněžství. Pro většinu je pokání tiché a osobní každodenní usilování o Pánovu pomoc pro potřebné změny.
Pro většinu je pokání spíše cesta než jednorázová záležitost. Není to snadné. Je těžké se změnit. Vyžaduje to běh proti větru, plavání proti proudu. Ježíš řekl: „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapřiž sebe sám, a vezmi kříž svůj, a následujž mne.“18 Pokání je odvrácení se od věcí jako je nečestnost, pýcha, zloba a nečisté myšlenky; a obrácení se k takovým věcem jako je laskavost, nesobeckost, trpělivost a duchovnost. Je to návrat k Bohu.
Jak poznáme, na co své pokání zaměřit? Když nám milovaná osoba nebo přítel naznačí, že se v něčem máme změnit, přirozený člověk v nás se někdy ozve a odpoví: „Á, ty myslíš, že se mám měnit já? Tak dovol, abych ti řekl, v čem tkví tvůj problém.“ Lepším přístupem je pokorně prosit Pána: „Otče, co chceš, abych udělal?“ Pak odpovědi přicházejí. Vycítíme, jaké změny máme provést. Pán k nám mluví v naší mysli a v našem srdci.19
Pak si můžeme vybrat – budeme činit pokání nebo si v okně otevřeném do nebe zatáhneme závěsy?
Alma varoval: „Nesnaž se … omlouvati ani v tom nejmenším.“20 Když si „zatáhneme závěsy“, přestaneme věřit duchovnímu hlasu, který nás vyzývá ke změně. Modlíme se, ale méně posloucháme. Naše modlitby postrádají víru vedoucí k pokání.21
Právě teď někdo říká: „Bratře Andersene, vy tomu nerozumíte. Nemůžete pociťovat to, co jsem pocítil já. Je příliš těžké se změnit.“
Máte pravdu, já to nedokážu plně pochopit. Ale je Někdo, kdo to dokáže. On to ví. On vaši bolest pocítil. On řekl: „Na dlaních vyryl jsem tě.“22 Spasitel je zde, podává nám pomocnou ruku a nabádá: „Pojďte ke mně.“23 My můžeme činit pokání. Dokážeme to!
Když si uvědomíme, co musíme změnit, litujeme toho, co jsme způsobili. To vede k upřímnému a vroucímu vyznání Pánu, a kde je třeba, i druhým.24 Když je to možné, pak napravíme, co jsme poškodili nebo vzali.
Pokání se stává součástí našeho denního života. Je také důležité každý týden přijímat svátost – pokorně předstupovat před Pána, uznat, že na Něm závisíme, žádat Ho, aby nám odpustil a obnovil nás, a slíbit Mu, že na Něj budeme vždy pamatovat.
Někdy při pokání, při denním úsilí stát se více podobnými Kristu, zjistíme, že opakovaně bojujeme se stejnými těžkostmi. Jako když vystupujeme na zalesněnou horu, někdy nevidíme pokrok, dokud se nepřiblížíme vrcholu a nerozhlédneme se z vyšších míst. Neztrácejte odvahu. Pokud usilujete o pokání a pracujete na něm, jste v procesu pokání.
Jak se zdokonalujeme, vidíme život jasněji a cítíme, že v nás Duch Svatý působí silněji.
Někdy se divíme, že si své hříchy pamatujeme ještě dlouho poté, co jsme jich zanechali. Proč žal z našich chyb občas přetrvává poté, co jsme učinili pokání?
Asi si pamatujete dojemný příběh od presidenta Jamese E. Fausta. „Jako malý chlapec vyrůstající na farmě si pamatuji, jak nám babička vařila vynikající pokrmy na kamnech na dřevo. Když se bedýnka na dřevo vedle kamen vyprázdnila, babička ji mlčky vzala, vyšla ven, tam ji naplnila polínky z hranice cedrového dřeva a přinesla těžce naloženou bedýnku zpátky domů.“
Hlas presidenta Fausta se chvěl dojetím, když pokračoval: „Byl jsem tak necitelný … seděl jsem si a nechal na babičce, aby bedýnku na dřevo naplnila. Stydím se za své chování a celý život svého [hříchu] z opomenutí lituji. Věřím, že ji jednoho dne požádám o odpuštění.“25
Od té doby uběhlo více než 65 let. Pokud si president Faust tak dlouho pamatoval, jak nepomohl své babičce, a litoval toho, měli bychom být překvapeni tím, co si stále pamatujeme my a čeho litujeme?
V písmech se nepíše, že hříchy, kterých jsme zanechali, zapomeneme v tomto životě. Spíše se tam píše, že Pán je zapomene.26
Opustit hříchy znamená nevracet se k nim. Opuštění vyžaduje čas. Pán, aby nám pomohl, občas dovolí, aby nám zbytky našich chyb utkvěly v paměti.27 Je to důležitá část procesu učení ve smrtelnosti.
Když své hříchy upřímně vyznáme, nahradíme poškozeným to, co můžeme, a hříchy opustíme tím, že dodržujeme přikázání, pak jsme v procesu, kdy přijímáme odpuštění. Časem pocítíme, že úzkost z našeho žalu mizí, snímá „z našeho srdce vinu“28 a přináší „pokoj svědomí“29.
Vás, kteří se opravdově kajete, ale nejste schopni pocítit úlevu, nabádám, abyste nadále dodržovali přikázání. Slibuji vám, že úleva se dostaví v čase Pánem určeném. Uzdravení také vyžaduje čas.
Pokud si děláte starosti, poraďte se s biskupem. Biskup má moc rozlišování.30 Pomůže vám.
Písma nás varují: „Neodkládejte den pokání svého.“31 Na pokání však v tomto životě není nikdy pozdě.
Jednou jsem byl požádán o setkání se staršími manželi, kteří se vraceli do Církve. Evangeliu je učili jejich rodiče. Po svatbě odešli z Církve. Nyní se vraceli po padesáti letech. Pamatuji si, že manžel za sebou při vstupu do kanceláře táhl kyslíkovou láhev. Vyjádřili lítost nad tím, že nezůstali věrní. Řekl jsem jim, jak nás jejich návrat těší, a ujistil jsem je, že Pán ve své náruči uvítá ty, kteří činí pokání. Stařík odpověděl: „To my víme, bratře Andersene. Ale trápí nás, že naše děti a vnoučata nemají požehnání evangelia. Vrátili jsme se, ale jsme zde sami.“
Nebyli však sami. Pokání nemění jen nás, ale žehná i naší rodině a našim milovaným. Když činíme spravedlivé pokání, pak Spasitel, v čase Pánem určeném, vztáhne své rámě a obejme nejen nás, ale zasáhne i do života našich dětí a budoucích pokolení. Pokání vždy znamená, že je před námi větší štěstí.
Svědčím o tom, že Spasitel nás dokáže osvobodit od hříchů. Já sám jsem pocítil moc Jeho vykoupení. Jasně jsem spatřil Jeho ruku uzdravující tisíce lidí v zemích po celém světě. Svědčím, že Jeho božský dar snímá vinu z našeho srdce a přináší pokoj našemu svědomí.
On nás miluje. Jsme členové Jeho Církve. Vyzývá nás, abychom činili pokání, odvrátili se od hříchů a přišli k Němu. Svědčím o tom, že je. Ve jménu Ježíše Krista, amen.