Pozor mezera
Mezery nám mohou připomínat, jak se můžeme zlepšit, ale když je ignorujeme, mohou být kameny úrazu v našem životě.
Před pár lety jsem navštívila své přátele v Londýně, v Anglii. Během návštěvy jsem cestovala metrem – systémem podzemních vlaků, které lidé často používají k přepravě z místa na místo. Na každé rušné stanici metra jsou varovné značky upozorňující na nebezpečí, na která mohou lidé narazit. Blikající světla upozorňují cestující, že se blíží vlak, a mají si proto ustoupit dozadu. Je tam také značka připomínající nebezpečí, kterým je mezera mezi vlakem a nástupištěm. Varování zní: „Pozor mezera.“ Cestujícím připomíná, aby si do mezery nezaklínili nohu a aby tam něco neupustili, protože by to spadlo pod vlak a bylo by to ztraceno. Je to potřebná značka a varuje před skutečným nebezpečím. Aby byli cestující v bezpečí, musejí si „dávat na mezeru pozor“.
Mnozí z nás mají mezery v životě. Někdy je to rozdíl mezi tím, co víme a co skutečně děláme, nebo rozdíl mezi našimi cíli a tím, čeho skutečně dosahujeme. Tyto mezery nám mohou připomínat, jak se můžeme zlepšit, ale když je ignorujeme, mohou být kameny úrazu v našem životě.
Ráda bych se zmínila o několika mezerách v mém životě i v životě druhých. Dnes večer se zmíním o těchto:
Zaprvé – mezera mezi tím, když věříme, že jsme dcery Boží, a tím, když z celého srdce i duše víme, že jsme drahocenné a milované dcery Boží.
Zadruhé – mezera mezi dokončením programu Mladých žen a tím, že se plně zapojíme jako členka Pomocného sdružení - „Pánovy organizace pro ženy“.1
Zatřetí – mezera mezi tím, když věříme v Ježíše Krista, a tím, když jsme udatnými ve svědectví o Ježíši Kristu.
Zaprvé – mezera mezi tím, když věříme, a tím, když víme, že jsme drahocenné a milované dcery Boží.
Většina z nás, kteří jsme členy Církve byť jen pár měsíců, už zpívala píseň „Jsem dítě Boží“.2 Já tuto píseň zpívám již od dětství, a vždy jsem jí věřila. I když tomu většina z nás věří, zdá se, že v čase zkoušek a těžkostí máme sklon o tom pochybovat nebo na to zapomínat.
Někteří říkají: „Kdyby mě Bůh měl opravdu rád, nedovolil by, aby mé dítě takto onemocnělo.“ „Kdyby mě Bůh měl rád, pomohl by mi najít manžela, se kterým bych mohla být oddána a zpečetěna ve svatém chrámu.“ „Kdyby mě Bůh měl rád, měli bychom dost peněz na koupi domu pro naši rodinu.“ Nebo: „Zhřešila jsem, a proto mě Bůh už určitě nemůže mít rád.“
Podobná prohlášení naneštěstí slýcháme příliš často. Musíte vědět, že vás nic nedokáže „odloučit od lásky Kristovy“. Písma jasně říkají, že žádné zarmoucení, úzkosti, protivenství, mocnosti a žádné jiné stvoření nás nemůže odloučit od lásky Boží.3
Náš Nebeský Otec nás tak miloval, že poslal svého Jednorozeného Syna, aby usmířil naše hříchy. Nejenže Spasitel trpěl za každý hřích, ale pocítil také každou bolest, žal, zármutek, osamělost a sklíčenost, které kdy někdo z nás zakusil. Není to snad nesmírná láska? President Henry B. Eyring řekl: „Duch Svatý vydává svědectví o tom, že Bůh je skutečný, a umožňuje nám pocítit radost z Jeho lásky.“4
Musíme Jeho lásku přijmout a milovat sebe i druhé. Pamatujte, že každá duše na této zemi je také dítětem Božím. Musíme se k sobě chovat s láskou a laskavostí hodnou dětí Božích.
Většina z vás těžce pracuje, abyste si splnily povinnosti, abyste dodržovaly přikázání a poslouchaly Pána. Musíte být schopny rozeznat Pánovo uznání. Musíte vědět, že ve vás Pán našel zalíbení a přijal vaši oběť.5
Mějte tuto mezeru na paměti, a nedávejte prostor pochybám a nejistotě. Ujišťuji vás, že Bůh vás velice miluje, a že jste Jeho drahocenné děti.
Dále mezera mezi dokončením programu Mladých žen a tím, že se plně zapojíme jako členka Pomocného sdružení – Pánovy organizace pro ženy.
V mnoha zemích se dívka v osmnácti letech stává ženou. Pro mnohé je to úchvatné období, kdy se cítíme dospělými a jsme připraveny postavit se celému světu a dobýt ho. Pro mladé ženy v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů je to také čas dosažení mnohých cílů Osobního pokroku, čas přechodu do Pomocného sdružení a čas přijetí povolání ke službě v Církvi. V Mladých ženách bylo posíleno naše svědectví, a my jsme si naplánovaly řadu cílů, které nás povedou k chrámovému sňatku a k našim vlastním věčným rodinám.
Některé naše mladé sestry si však naneštěstí z plné účasti na evangeliu a na Pomocném sdružení „berou dovolenou“. Jiné se k tomu staví tak, že „se do Pomocného sdružení zapojí, až se vdají, až budou starší nebo až nebudou tak zaneprázdněné“.
Když jsem vyšla ze střední školy, mým cílem bylo alespoň dva roky studovat na univerzitě, vdát se za pohledného muže a mít čtyři dokonalé, krásné děti (dva kluky a dvě holčičky). Můj manžel měl mít dost vysoký příjem, abych nemusela pracovat, a pak jsem plánovala sloužit v Církvi a veřejnosti. Jedním z mých cílů naštěstí bylo, že budu aktivní a věrná členka Církve.
Jak asi víte, mnohé z mých cílů se nevyplnily tak, jak jsem doufala. Získala jsem bakalářský titul, sloužila na misii, našla jsem si práci, pokračovala v magisterském studiu a po mnoho let jsem pracovala ve svém oboru. (Před třinácti lety jsem si byla jista, že bude svatba, když jsem si rozlomila koláček pro štěstí a četla: „Do roka se vdáš.“) Ale neobjevil se žádný pohledný muž, svatba ani děti. Nic nešlo podle plánu, kromě jediné věci. Snažila jsem se být aktivní a věrnou členkou Církve. Za to jsem nesmírně vděčná. Zásadně to ovlivnilo můj život.
Mnoho let jsem měla příležitost sloužit v Mladých ženách a pociťovala jsem, že mi to dává příležitost učit a vydávat svědectví mladým ženám, které získávaly svá svědectví a snažily se kráčet po cestě určené Bohem.
Měla jsem také příležitost sloužit v Pomocném sdružení, a to mi pomohlo naučit se sloužit druhým, posílilo to mou víru a dalo mi to úžasný pocit sounáležitosti. Přestože jsem se nevdala a neměla jsem děti, cítila jsem, že můj život má smysl. Občas jsem byla sklíčená, a někdy jsem pochybovala o plánu štěstí.
Kolegyně z práce, která nebyla v naší Církvi, se mě zeptala: „Proč chodíš dál do Církve, která klade tak velký důraz na manželství a rodinu?“ Má prostá odpověď zněla: „Protože je pravá!“ Mimo Církev mohu být stejně tak svobodná a bezdětná. Ale s Církví a s evangeliem Ježíše Krista jsem v životě nalezla štěstí, a vím, že jsem na cestě, po které Spasitel chce, abych šla. Našla jsem radost a mnoho příležitostí ke službě, lásce a k růstu.
Mějte na paměti, že nejde jen o to, co aktivní účastí v Pomocném sdružení získáte, ale i o to, co můžete dát vy a čím vy můžete přispět.
Mé drahé sestry, obzvlášť vy, mladší svobodné dospělé, svědčím vám, že Bůh vás miluje; On na vás pamatuje, a má pro vás plán. Potřebuje, abyste sloužily Jeho dětem. Potřebuje, abyste byly aktivní, věrné a abyste se v Jeho Církvi plně zapojily. Potřebuje, abyste „dávaly pomoc slabým a znaveným“.6
Sestra Eliza R. Snowová, druhá generální presidentka Pomocného sdružení, mluvila v roce 1873 k sestrám – dospívajícím i dospělým, které se shromáždily v Ogdenu, v Utahu. Dala jim radu, která byla tehdy aktuální, a která je vhodná i dnes.
Když mluvila k mladším sestrám, řekla: „Když se spolu [mladé a starší ženy] budete přátelit, vaše mysl se zdokonalí, získáte zkušenosti a vzdálíte se nevědomosti. Duch Boží vám do mysli udělí poučení, a vy se o ně podělíte navzájem. Bůh vám žehnej, mé mladé sestry. Pamatujte, že jste Svaté našeho Boha; a že máte v Sionu konat důležité dílo.“
Dále radila všem ženám: „Apoštol Pavel hovořil v dávných dobách o svatých ženách. Být svatou ženou je povinností každé z nás. Jako svaté ženy máme mít vznešené cíle. Máme pociťovat, že jsme povolány vykonávat důležité povinnosti. Nikdo od nich není osvobozen. Žádná sestra není natolik izolovaná a její vliv natolik omezen, aby nemohla vykonat mnoho dobrého pro utvrzení království Božího na zemi.“7
Prosím dávejte pozor na tuto mezeru a nedovolte, aby vám do života vstoupila neaktivita. Vy potřebujete Církev, a Církev potřebuje vás.
A nakonec mezera mezi tím, když věříme v Ježíše Krista, a tím, když jsme udatnými ve svědectví o Ježíši Kristu.
Mnoho lidí věří v Ježíše Krista – že se před mnoha lety narodil Marii ve skromných podmínkách v Betlémě. Většina lidí věří, že se z Něho stal velký učitel, laskavá a urozená duše. Někteří věří, že nám zanechal řadu cenných zásad a přikázání a že, když se tímto učením budeme řídit a když budeme dodržovat tato přikázání, budeme požehnáni.
Avšak my, Svatí posledních dnů, víme, že musíme dělat víc než jen věřit v Krista. Musíme v Něho mít víru, činit pokání ze svých hříchů, být pokřtěni v Jeho jménu a obdržet dar Ducha Svatého, a pak musíme věrně vytrvat až do konce.
Musíme se o své svědectví dělit s ostatními. Musíme věrně dodržovat smlouvy, které jsme uzavřely s Bohem. Víme, že všechny věci budou zjeveny a uděleny těm, „kdo vytrvali udatně pro evangelium Ježíše Krista“.8
Když se obrátíme, máme přirozenou touhu podělit se o evangelium se svými milovanými. Lehi se obrátil a přál si, aby se jeho rodina podílela na dobrotivosti evangelia.9 Nefi mluvil o Kristu, radoval se v Kristu a kázal o Kristu, aby jeho děti mohly věděti, k jakému prameni mohou hleděti pro odpuštění hříchů svých nebo jinými slovy, kde naleznou klid a radost.10
Když se Enos obrátil a obdržel odpuštění svých hříchů, dělal si starosti o blaho svých bratří. Toužil po tom, aby obdrželi stejná požehnání jako on.11
V písmech čteme o mužích a ženách, kteří se obrátili a pak toužili „posílit“ své bratry a sestry.12
Nechte svůj hlas zaznít spolu s věrnými, když udatně prohlásíte, že On žije13, že Jeho Církev byla znovuzřízena a že plán štěstí je dostupný všem.
Když si budeme na tyto mezery dávat dobrý pozor a když se budeme vyhýbat nebezpečí, začneme si uvědomovat plnost požehnání evangelia Ježíše Krista ve svém životě.
Drahé sestry, mám vás moc ráda. Já vím, že Spasitel žije. Vím, že miluje každou z nás. Vím, že toto je Jeho pravá Církev. O tomto svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.