Dvě zásady pro jakoukoli ekonomiku
Často právě ve zkouškách protivenství získáváme ta nejdůležitější ponaučení, která formují náš charakter a utvářejí naši budoucnost.
Při našich cestách a návštěvách členů Církve po celém světě a prostřednictvím zavedených kněžských postupů získáváme bezprostřední zpětnou vazbu o situaci a problémech našich členů. Již celá léta se mnozí naši členové potýkají s celosvětovými pohromami, přírodními i těmi, které jsou způsobeny člověkem. Jsme si také vědomi toho, že mnohé rodiny si musely utáhnout opasek a mají obavy, jak tuto problematickou dobu přečkají.
Bratří, velmi s vámi soucítíme. Máme vás rádi, a vždy se za vás modlíme. Zažil jsem ve svém životě dost dobrých a špatných časů, abych věděl, že po zimě zcela jistě přijde teplé počasí a naděje nového jara. Jsem ohledně budoucnosti optimistický. Pokud jde o nás, bratří, musíme zůstat neochvějní v naději, pracovat ze všech sil, a důvěřovat Bohu.
Nedávno jsem vzpomínal na jedno období ve svém životě, kdy se zdálo, že tíha starostí a obav ohledně nejisté budoucnosti je všudypřítomná. Bylo mi 11 let a bydlel jsem s rodinou v podkroví jednoho statku poblíž Frankfurtu v Německu. Byli jsme utečenci, podruhé v průběhu několika málo let, a snažili jsme se usadit na novém místě, daleko od našeho předchozího domova. Mohl bych říci, že jsme byli chudí, ale to by bylo příliš mírné slovo. Spali jsme všichni v jedné místnosti, která byla tak malá, že kolem postelí se téměř nedalo projít. V druhé místnůstce jsme měli pár kusů jednoduchého nábytku a kamna, na nichž maminka vařila. Abychom se dostali z jedné místnosti do druhé, museli jsme projít skladištěm, kde měl statkář zemědělské náčiní a nářadí, a také různá masa a uzeniny, které visely na trámech. Ta vůně ve mně vždy probouzela velký hlad. Neměli jsme záchod, ale venkovní budku – po schodech dolů a asi 15 metrů od domu – i když v zimě se zdálo, že to je mnohem dál.
Protože jsem byl uprchlík a měl jsem východoněmecký přízvuk, ostatní děti si ze mě často utahovaly a nadávaly mi, což mě velmi zraňovalo. Myslím, že z celého mého mládí byla tato doba asi tou nejneradostnější.
Nyní, o několik desetiletí později, se dokážu dívat na ony dny přes zjemňující brýle zkušeností. I když si stále vybavuji onu bolest a zoufalství, vidím nyní to, co jsem nebyl schopen vidět tehdy – že to bylo období velkého osobního růstu. Během oné doby se naše rodina stmelila. Sledoval jsem své rodiče a učil se od nich. Obdivoval jsem jejich odhodlání a optimismus. Naučil jsem se od nich, že protivenství lze překonat, když se mu postavíme s vírou, odvahou a vytrvalostí.
S vědomím toho, že někteří z vás prožíváte vlastní období starostí a zoufalství, bych dnes rád mluvil o dvou důležitých zásadách, které mi během tohoto formujícího období mého života pomáhaly.
První zásada – pracujte
Dodnes na mě dělá velký dojem to, jak má rodina pracovala poté, co po 2. světové válce všechno ztratila! Vzpomínám si, jak můj otec – vzdělaný a zkušený státní úředník – pracoval v několika obtížných zaměstnáních, mimo jiné jako horník v uhelném dole a v uranovém dole, mechanik a řidič nákladního auta. Aby zaopatřil naši rodinu, odcházel brzy ráno a často se vracel až pozdě v noci. Maminka začala podnikat jako pradlena a věnovala bezpočet hodin této těžké práci. Do podnikání zapojila i sestru a mě. Na kole jsem začal provozovat službu vyzvedávání a rozvozu prádla. Měl jsem dobrý pocit z toho, že trochu pomáhám rodině, a i když jsem to tehdy nevěděl, tato fyzická námaha se stala požehnáním i pro mé zdraví.
Nebylo to lehké, ale díky práci jsme se tak nezabývali tím, s jakými těžkostmi jsme se potýkali. Ačkoli se naše situace nezměnila přes noc, přece jen se měnila. A právě to dokáže práce. Když zkrátka pracujeme dál – vytrvale a neustále – naše situace se určitě zlepší.
Velmi obdivuji muže, ženy a děti, kteří vědí jak pracovat! Pán vskutku miluje toho, kdo pracuje! Řekl: „V potu tváři své chléb jísti budeš“1 a „dělník je hoden mzdy své“.2 Také nám dal zaslíbení: „Rozmachuj se srpem svým celou duší svou a hříchy tvé jsou ti odpuštěny“.3 Ti, kteří se nebojí vyhrnout si rukávy a ztratit sami sebe v úsilí dosáhnout úctyhodných cílů, jsou požehnáním pro svou rodinu, obec, národ i Církev.
Pán po nás nevyžaduje pracovat usilovněji, než jsme schopni. Nesrovnává (a nemáme to dělat ani my) naše úsilí s úsilím druhých. Náš Nebeský Otec žádá jen to, abychom dělali to nejlepší, co dokážeme – abychom pracovali ze všech sil, jakkoli velké nebo malé tyto síly mohou být.
Práce je lékem na starosti, mastí na trápení a branou k možnostem. Drazí bratří, ať již se nacházíme v jakékoli životní situaci, dělejme to nejlepší, co dokážeme, a pěstujme si pověst dosahování znamenitosti ve všem, co děláme. Zapojme mysl a tělo do této úžasné příležitosti pustit se do díla, které každý nový den nabízí.
Když nám vůz zapadne do bahna, Bůh spíše pomůže tomu, kdo vystoupí a jde tlačit, než tomu, kdo jen pozvedne svůj hlas k modlitbě – bez ohledu na to, jak krásná jsou jeho slova. President Thomas S. Monson to vyjádřil takto: „Nestačí jen chtít vyvinout úsilí a říci – budeme o to usilovat. … Cílů nedosahujeme tím, že na ně jenom myslíme, ale tím, že něco děláme. Odkládáme-li soustavě své cíle, nikdy neuvidíme jejich naplnění.“4
Práce může být povznášející a uspokojující, ale pamatujme na Pánovu výstrahu, abychom „[nepracovali] pro to, co nemůže uspokojiti“.5 Pokud zasvětíme své úsilí honbě za světským bohatstvím a za pozlátkem veřejného uznání na úkor své rodiny a svého duchovního růstu, zakrátko zjistíme, že jsme uzavřeli bezcenný obchod. Spravedlivé dílo, které konáme mezi zdmi svého domova, je nanejvýš posvátné; jeho přínosy jsou svou podstatou věčné. Nelze ho delegovat. Tvoří základ naší práce jako nositelů kněžství.
Pamatujte na to, že na tomto světě jsme jen dočasnými poutníky. Nevěnujme své Bohem dané talenty a schopnosti jen zapouštěním pozemských kotev, ale věnujme své dny tomu, aby nám narostla duchovní křídla. Neboť jako synové Nejvyššího Boha jsme byli stvořeni, abychom se vznesli k novým obzorům.
Nyní pár slov k nám, starším bratřím – odchod do důchodu není součástí Pánova plánu štěstí. Pro kněžské zodpovědnosti neexistují žádné prázdniny ani důchodový program – bez ohledu na věk nebo fyzické schopnosti. Ačkoli slova „viděl jsem to, zažil jsem to“ mohou fungovat jako výmluva, když si nechcete zajezdit na skateboardu, chcete odmítnout nabídku ke svezení na motorce nebo nechcete vyzkoušet kořeněnou kari omáčku v restauraci, není to přijatelná výmluva pro vyhýbání se zodpovědnosti zasvětit čas, talenty a zdroje pro práci na království Božím.
Možná, že jsou zde takoví, kteří si myslí, že po mnoha letech církevní služby mají nárok na období odpočinku, zatímco se břemena chopí jiní. Mám-li to vyjádřit bez obalu, bratří, tyto myšlenky nejsou hodny učedníka Kristova. Velkou součástí našeho díla na této zemi je vytrvat radostně do konce – každý den našeho života.
Nyní pár slov k našim mladším bratřím v Melchisedechově kněžství, kteří se snaží dosáhnout spravedlivých cílů – získat vzdělání a nalézt věčnou partnerku. Toto jsou správné cíle, bratří, ale pamatujte na toto: usilovná práce na Pánově vinici také velmi vylepší váš životopis a zvýší pravděpodobnost na úspěch v obou těchto záslužných snahách.
Ať již jste ten nejmladší jáhen nebo ten nejstarší vysoký kněz, je zde práce, kterou máte vykonat!
Druhá zásada – učte se
Během obtížných ekonomických podmínek poválečného Německa nebyla taková hojnost příležitostí ke vzdělání, jako je nyní. Ale navzdory omezeným možnostem jsem vždy pociťoval touhu učit se. Vzpomínám si, jak jsem jednou, když jsem na kole rozvážel prádlo, navštívil dům svého spolužáka. V jednom pokoji stály naproti stěně dva malé psací stoly. Byl to úžasný pohled! Tyto děti měly takové štěstí, že měly vlastní stůl! Představoval jsem si, jak tam sedí s otevřenými knihami, učí se a dělají domácí úkoly. Měl jsem pocit, že mít vlastní stůl by bylo tou nejúžasnější věcí na světě.
Musel jsem čekat dlouho, než se mi toto přání splnilo. O mnoho let později jsem získal práci ve výzkumném ústavu, kde byla velká knihovna. Vzpomínám si, jak jsem v knihovně trávil většinu volného času. Konečně jsem tam mohl sedět u stolu – jen já sám – a čerpat informace a znalosti, které tyto knihy nabízely. Nesmírně rád jsem četl a učil se! V oné době jsem z vlastní zkušenosti pochopil ono staré rčení: Vzdělání neznamená ani tak naplnit kbelík, ale zažehnout oheň.
Pro členy Církve není vzdělání jen nějaká dobrá rada – je to přikázání. Máme se učit „o věcech na nebi i na zemi a pod zemí; o věcech, které byly, o věcech, které jsou, o věcech, které musejí brzy nastati; o věcech, které jsou doma, o věcech, které jsou v jiných zemích“.6
Joseph Smith se velmi rád učil, i když měl jen malé možnosti získat formální vzdělání. Ve svých denících mluví s radostí o dnech strávených studiem, a často vyjadřoval lásku k učení se.7
Joseph učil Svaté, že poznání je nezbytnou součástí našeho putování ve smrtelnosti, neboť „člověk není spasen rychleji, než jak rychle získává poznání“,8 a „jakéhokoli základu inteligence dosáhneme v tomto životě, ten povstane s námi při vzkříšení“.9 Během obtížného období je dokonce ještě důležitější učit se. Prorok Joseph učil: „Poznání odstraňuje temnotu, [neklid] a pochyby; neboť tyto věci nemohou existovat tam, kde je poznání“.10
Bratří, máte povinnost naučit se toho co nejvíce. Povzbuzujte prosím rodinu, členy svého kvora, každého, aby se učil a stal se vzdělanějším. Pokud formální vzdělání není dostupné, nedopusťte, aby vám to zabránilo získat tolik poznání, kolik jen můžete. V této situaci se v určitém smyslu mohou ty nejlepší knihy stát vaší „universitou“ – třídou, která je vždy otevřená a přijímá všechny uchazeče. Snažte se prohloubit své poznání ohledně všeho, co je „ctnostné, milé nebo dobropověstné nebo chvályhodné“.11 Usilujte o poznání „studiem a také vírou“.12 Usilujte s pokorným duchem a zkroušeným srdcem.13 Když ke svému studiu – i ke studiu věcí časných – přidáte duchovní rozměr víry, budete moci prohloubit své duševní schopnosti, neboť „jestliže bude oko vaše upřeno na slávu [Boží], celé tělo vaše bude naplněno světlem… a [bude chápat] všechny věci“.14
Při svém vzdělávání nepřehlížejme pramen zjevení. Písma a slova novodobých apoštolů a proroků jsou zdrojem moudrosti, božského poznání a osobního zjevení, které nám pomáhá nacházet odpovědi na všechny těžkosti v životě. Učme se od Krista; usilujme o takové poznání, které vede k pokoji, pravdě a k vznešeným tajemstvím věčnosti.15
Závěr
Bratří, vzpomínám na onoho 11letého chlapce z Frankfurtu v Německu, který měl obavy o svou budoucnost a pociťoval osten nelaskavých poznámek. Vzpomínám na tu dobu s určitým smutným potěšením. Ačkoli bych nechtěl znovu prožít ony dny zkoušek a trápení, nepochybuji o tom, že to, co jsem se naučil, bylo nutnou přípravou na budoucí příležitosti. Nyní, o mnoho let později, vím zcela jistě toto: často právě ve zkouškách protivenství získáváme ta nejdůležitější ponaučení, která formují náš charakter a utvářejí naši budoucnost.
Modlím se o to, abychom během nadcházejících měsíců a roků dokázali naplnit své hodiny a dny spravedlivou prací. Modlím se o to, abychom se snažili učit a zdokonalovat svou mysl a srdce tím, že budeme zhluboka pít z čistého pramene pravdy. Zanechávám vám svou lásku a požehnání, ve jménu Ježíše Krista, amen.