Mravní kázeň
Mravní kázeň je důsledné používání svobody jednání k tomu, abychom se rozhodovali správně, protože to je správné, i když je to těžké.
Během druhé světové války se president James E. Faust, tehdy ještě mladý muž sloužící v armádě Spojených států, přihlásil do důstojnické školy. Dostavil se před přijímací komisi, která se podle jeho slov skládala z „drsných vojáků z povolání“. Po chvilce se jejich otázky stočily do oblasti náboženství. Poslední otázky zněly takto:
„Neměl by být mravní kodex v době války uvolněnější? Cožpak neospravedlňuje bojový stres muže k tomu, aby dělali to, co by doma za normálních okolností nedělali?“
President Faust uvádí:
„Uvědomoval jsem si, že jsem měl určitou šanci na ně zapůsobit a vypadat liberálně. Naprosto přesně jsem věděl, že muži, kteří mi tuto otázku položili, nežijí podle měřítek, kterým jsem byl učen já. Myslí mi probleskla myšlenka, že bych možná mohl říci, že mám své vlastní přesvědčení, ale že ho nechci vnucovat druhým. Ale zdálo se, jako by se mi v mysli promítaly obličeje oněch mnoha lidí, které jsem učil zákonu cudnosti, když jsem byl misionářem. Nakonec jsem prostě řekl: ‚Nevěřím tomu, že existuje dvojí měřítko morálky.‘
Odcházel jsem z tohoto slyšení a byl jsem smířen s tím, že se [jim] moje odpovědi nelíbily … a že [jejich] hodnocení bude určitě velmi nízké. Když nám o několik dní později poslali výsledky, ke svému údivu jsem prošel. Byl jsem v první skupině, která byla přijata do důstojnické školy! …
Toto byla jedna z mých rozhodujících životních křižovatek.“1
President Faust si uvědomil, že my všichni vlastníme Bohem daný dar mravní svobody jednání – což je právo činit rozhodnutí a povinnost zodpovídat se z nich (viz NaS 101:78). Také rozuměl tomu, že chceme-li dosáhnout positivních výsledků, musí být mravní svoboda jednání doprovázena mravní kázní. A on sám v tom byl příkladem.
„Mravní kázní“ mám na mysli sebekázeň založenou na mravních zásadách. Mravní kázeň je důsledné používání svobody jednání k tomu, abychom se rozhodovali správně, protože to je správné, i když je to těžké. Zavrhuje sebestředný život ve prospěch vyvinutého charakteru, jež je hoden úcty a skutečné velikosti skrze křesťanskou službu (viz Marek 10:42–45). Kořen slova kázeň je stejný jako ve slově ukáznit se, což naznačuje skutečnost, že když se poddáváme příkladu a učení Ježíše Krista, je to ta ideální kázeň, která, když se spojí s Jeho milostí, utváří ctnostnou a morálně zdravou osobnost.
Ježíšova mravní kázeň byla zakořeněna v tom, že byl učedníkem Otcovým. Ježíš svým učedníkům vysvětlil: „Můjť pokrm jest, abych činil vůli toho, kterýž mne poslal, a dokonal dílo jeho.“ (Jan 4:34.) Podle stejného vzoru je naše mravní kázeň zakořeněna v tom, že jsme věrní a oddaní Otci i Synu. Evangelium Ježíše Krista nám poskytuje onu mravní jistotu, na níž spočívá mravní kázeň.
Společnosti, ve kterých mnozí z nás žijí, mravní kázeň již více než jednu generaci nepodporují. Učí tomu, že pravda je relativní a že o tom, co je správné, rozhoduje každý sám za sebe. Pojmy jako hřích a zlo jsou odsuzovány jako „souzení hodnot“. Pán to popisuje tak, že „každý člověk kráčí po své vlastní cestě a podle obrazu svého vlastního boha“. (NaS 1:16.)
Následkem toho se vytrácí sebekázeň a společnosti nezbývá nic jiného, než se pokusit udržet pořádek a slušnost nátlakem. Nedostatek osobního sebeovládání s sebou nese uplatňování vnější moci státními orgány. Jeden publicista poznamenal: „[Například] džentlmenské chování [kdysi] chránilo ženy před sprostým chováním. Dnes očekáváme, že sprostému jednání zabrání zákony upravující sexuální obtěžování. …
Policisté a zákony nikdy nemohou nahradit zvyklosti, tradice a mravní hodnoty coby nástroje upravující lidské chování. Policie a systém kriminálního soudnictví jsou přinejlepším posledním zoufalým krokem ochrany civilizované společnosti. To, že se stále více spoléháme na zákony, jež upravují chování, je známkou toho, jak necivilizovanými se stáváme.“2
Ve většině oblastí světa zažíváme rozsáhlou a zničující ekonomickou krizi. Byla způsobena mnoha příčinami, ale jedna z hlavních příčin je široce rozšířená nepoctivost a neetické chování, zvláště na americkém finančním trhu a trhu s byty. Odezvy se soustřeďují na schvalování dalších a silnějších nařízení. To možná někoho odradí od nemravného chování, ale ostatní se jen stanou kreativnějšími v obcházení zákona.3 Nikdy nemůže existovat dostatek pravidel, která by byla tak podrobně zpracovaná, že by předvídala a řešila každou situaci. A i kdyby existovala, jejich prosazování by bylo nepředstavitelně drahé a obtížné. Tento přístup vede ke snižování svobody nás všech. Vystihují to nezapomenutelná slova biskupa Fultona J. Sheena: „Nevzali jsme na sebe jho Kristovo, tak se nyní musíme třást pod jhem císařovým.“4
Nakonec je to právě mravní kompas uvnitř každého člověka, který se může účinně vypořádat s hlavními příčinami i s příznaky společenského úpadku. Společnost se bude marně snažit nastolit obecné dobro tak dlouho, dokud hřích nebude odsouzen jako hřích a mravní kázeň nezaujme své místo v panteonu občanských hodnot.5
Mravní kázni se učíme v rodině. I když nemůžeme ovlivnit to, co smějí či nesmějí dělat druzí, Svatí posledních dnů mohou zcela jistě stát po boku těch, kteří ve svém životě ztělesňují mravní hodnoty a vštěpují je dorůstajícímu pokolení. Vzpomeňte na mladé muže z Knihy Mormonovy, kteří byli klíčem k vítězství Nefitů v dlouhé válce v letech 66 až 60 př. Kr. – na syny lidu Ammonova. Jejich charakter a kázeň byly popsány těmito slovy:
„Byli to mužové, kteří byli věrní za všech dob v jakékoli věci, která jim byla svěřena.
Ano, byli to mužové pravdy a rozvážnosti, neboť byli poučováni, aby zachovávali přikázání Boží a kráčeli před ním zpříma.“ (Alma 53:20–21.)
„Nyní, oni nikdy předtím nebojovali, nicméně smrti se nebáli; a mysleli více na svobodu svých otců nežli na svůj život; ano, jejich matky je učily, že když nebudou pochybovati, Bůh je vysvobodí.“ (Alma 56:47.)
„Nyní, taková byla víra těch, o kterých jsem mluvil; jsou mladí a jejich mysl je pevná a neustále vkládají svou důvěru v Boha.“ (Alma 57:27.)
Zde nacházíme měřítko toho, co se má dít v našem domově i v Církvi. Naše učení má čerpat z naší vlastní víry a má se zaměřovat zaprvé a hlavně na to, aby vštěpovalo víru v Boha dorůstajícímu pokolení. Musíme učit, že je třeba především dodržovat přikázání Boží a kráčet před Ním zpříma s rozvážností, neboli jinými slovy, s uctivostí. Každý musí být přesvědčen o tom, že sloužit a obětovat se pro blaho a štěstí druhých je daleko lepší než pokládat za nejdůležitější vlastní pohodlí a majetek.
To vyžaduje více než jen příležitostnou zmínku o té či oné zásadě evangelia. Musíme neustále učit, většinou příkladem. President Henry B. Eyring popsal vizi, o niž usilujeme, takto:
„Do srdce [našich dětí] musí mocí Ducha Svatého sestoupit čisté evangelium Ježíše Krista. Nebude stačit, aby získaly duchovní svědectví o pravdě a po dobrých věcech toužily později. Nebude stačit, aby doufaly v jakési očištění a posílení v budoucnu. Naším cílem musí být to, aby se skutečně obrátily ke znovuzřízenému evangeliu Ježíše Krista, dokud jsou s námi. …
Potom získají sílu díky tomu, kdo jsou, a ne jen díky tomu, co vědí. Stanou se učedníky Krista.“6
Slyšel jsem několik rodičů prohlašovat, že nechtějí svým dětem evangelium vnucovat, nýbrž chtějí, aby se jejich děti samy rozhodly, v co budou věřit a čím se budou řídit. Domnívají se, že tímto způsobem dětem umožňují používat jejich svobodu jednání. Zapomínají však na to, že rozumné používání svobody jednání vyžaduje poznání pravdy – věcí tak, jak skutečně jsou (viz NaS 93:24). Bez toho můžeme jen těžko očekávat, že mladí lidé budou rozumět možnostem, které před sebou mají, a že je budou umět vyhodnotit. Rodiče mají mít na paměti to, jak k jejich dětem přistupuje protivník. On a jeho následovníci neprosazují objektivnost, nýbrž jsou čilými multimediálními obhájci hříchu a sobeckosti.
Ten, kdo usiluje o to, aby byl v evangeliu neutrální, ve skutečnosti popírá existenci Boha i Jeho pravomoc. Pokud však chceme, aby naše děti viděly životní volby jasně a byly schopny myslet samy za sebe, musíme naopak Boha i Jeho vševědoucnost uznávat. Není nutné, aby musely skrze smutné zážitky poznávat, že „zlovolnost nikdy nebyla štěstím“. (Alma 41:10.)
Mohu se s vámi podělit o jednoduchý příklad ze svého života, toho, co mohou rodiče dělat. Když mi bylo zhruba pět nebo šest let, bydleli jsme naproti obchůdku s potravinami. Jednou mě další dva chlapci zlákali k tomu, abych tam s nimi šel. Jak jsme tam stáli a prahli po sladkostech, které tam prodávali, starší chlapec popadl sušenku a strčil si ji do kapsy. Naléhal na toho druhého chlapce i na mě, abychom udělali totéž, a po chvilce váhání jsme to udělali. Pak jsme obchod urychleně opustili a vyběhli jsme každý jiným směrem. Doma jsem našel úkryt, kde jsem si sušenku rozbalil. Když maminka spatřila usvědčující čokoládu na mém obličeji, dovedla mě zpět do obchodu. Když jsme přecházeli ulici, byl jsem si jistý, že mě čeká doživotní vězení. S brekem jsem se majiteli obchodu omluvil a sušenku jsem zaplatil desetníkem, který mi maminka půjčila a který jsem si později musel odpracovat. Maminčina láska a ukáznění rázně a včas ukončily můj zločinecký život.
Každý z nás pociťuje pokušení. Pociťoval je i Spasitel, „ale nedbal jich“ (NaS 20:22). Pokušení se nemusíme poddat jen proto, že se objevilo. Můžeme, ale nemusíme. Jedna nevěřící kamarádka se ptala mladé dospělé ženy, která se zavázala dodržovat zákon cudnosti, jak je to možné, že ještě „s nikým nespala“. „Ty to snad nechceš?“ zeptala se. Mladá žena přemýšlela: „Ta otázka mě zarazila, protože byla naprosto vytržena z kontextu. … Pouze chtít je stěží tím správným vodítkem mravního chování.“7
V některých případech s sebou pokušení může nést potenciální či skutečnou závislost. Jsem vděčný za to, že Církev může stále většímu počtu lidí poskytovat nejrůznější terapeutickou pomoc, aby jim pomohla uniknout závislosti nebo ji překonat. I když terapie může lidem pomoci mít pevnou vůli, nemůže ji nahradit. Neustále musíme dbát na kázeň – mravní kázeň založenou na víře v Boha Otce a v Syna a na tom, čeho mohou s námi dosáhnout skrze smírnou milost Ježíše Krista. Slovy Petra: „Umíť Pán pobožné z pokušení vytrhnouti.“ (2. Petrova 2:9.)
Nemůžeme se domnívat, že se budoucnost bude podobat minulosti – že věci a vzory, na které se spoléháme v ekonomické, politické i sociální oblasti, zůstanou takové, jaké jsou. Možná, že budeme-li upevňovat svou mravní kázeň, bude mít positivní vliv na druhé a bude je inspirovat k tomu, aby šli stejným směrem. Takto můžeme ovlivňovat budoucí směr i události. Přinejmenším nám bude mravní kázeň velmi pomáhat tam, kde čelíme různým obtížím a problémům, jež nás v rozpadající se společnosti mohou potkat.
Během této konference jsme slyšeli uvážená a inspirující poselství, a za okamžik nám předá závěrečné rady president Thomas S. Monson. Až budeme s modlitbou přemítat o tom, čemu jsme se naučili a co jsme si připomněli, věřím, že nám Duch blíže objasní to, co má pro každého z nás osobně zvláštní význam. Budeme posíleni v oblasti mravní kázně, která je potřeba k tomu, abychom kráčeli před Pánem zpříma a byli jedno s Ním i s Otcem.
Bratři a sestry, stojím se svými bratřími i s vámi jako svědek, že Bůh je naším Otcem a že Jeho Syn, Ježíš, je naším Vykupitelem. Jejich zákon je neměnný, Jejich pravda je věčná a Jejich láska je nekonečná. Ve jménu Ježíše Krista, amen.