Mám rád hlučné chlapce
Mějme své chlapce rádi, i když jsou někteří z nich hluční. Učme je, jak mají změnit svůj život.
Rád bych vám pověděl o skupině hlučných mladíků, kteří vstoupili do mého života, když jsem byl před mnoha lety mladým biskupem v Soulu v Koreji. Byli to chlapci, kteří žili v sousedství. V té době byli pouze jeden nebo dva z nich členy Církve. Chlapci, kteří byli členové, byli jedinými členy ve své rodině. Všichni byli kamarádi a chodili si do církevní budovy hrát a trávit společně čas. Během týdne rádi hráli stolní tenis a v sobotu měli rádi zábavné činnosti a akce. Ve škole nebyla většina z nich dobrými žáky a mnozí je považovali za uličníky.
Byl jsem mladým otcem dvou synů, kterým v té době bylo sedm a devět let. Nevěděl jsem, co bych pro tyto mladé muže mohl udělat. Byli tak neurvalí, že mě moje manželka, Bon-Kyoung, jednou požádala, zda bychom se mohli přestěhovat do jiného sboru, aby naši synové viděli dobré příklady jiných mladých mužů. Přemítal jsem o tom a modlil jsem se k Nebeskému Otci, aby mi pomohl poznat, jak těmto mladým mužům pomoci. Nakonec jsem se rozhodl, že je zkusím učit, jak by mohli změnit svůj život.
Do mysli mi vstoupila naprosto jasná vize. Měl jsem pocit, že by se jejich život změnil, kdyby se měli stát misionáři. Od onoho okamžiku jsem byl velice nadšený, snažil jsem se s nimi trávit co možná nejvíce času a učil jsem je důležitosti služby na misii a tomu, jak se na misii připravit.
V té době byl do našeho sboru přeřazen starší Seo, misionář na plný úvazek. Byl jedním z těch, kteří vyrostli v Církvi, a jako mladý muž v Aronově kněžství zpíval se svými kamarády v pěvecké skupině mladých mužů. V našem sboru se s těmito divokými chlapci seznámil. Starší Seo učil misionářským diskusím ty, kteří nebyli členy, a také je učil písním, které kdysi zpíval. S těmito hlučnými chlapci utvořil trojitý kvartet, který pojmenoval Hanaro Quartet, což znamená „buďte jedno“. Byli šťastní, že spolu mohou zpívat, ale my, když jsme jejich zpěvu naslouchali, jsme potřebovali hodně trpělivosti.
Náš domov byl otevřen pro členy, kdykoli nás chtěli navštívit. Chlapci k nám chodili téměř každý víkend, a občas dokonce i v týdnu. Najedli se s námi a my jsme je učili. Učili jsme je zásadám evangelia a také tomu, jak mají evangelium ve svém životě používat. Snažili jsme se jim vštípit představu o jejich budoucím životě.
Pokaždé, když k nám přišli, tak společně zpívali. Z jejich hlasitého zpěvu nás bolely uši. Ale my jsme je pokaždé pochválili – protože poslouchat jejich zpěv bylo mnohem příjemnější než vidět, jak se dostávají do problémů.
V průběhu let tyto aktivity pokračovaly. Mnozí z těchto mladíků dozráli v evangeliu a stal se zázrak. Časem bylo devět z oněch chlapců, kteří nebyli členy, pokřtěno. Hluční a neurvalí chlapci se proměnili ve statečné mladé válečníky.1
Sloužili na misii, seznámili se s krásnými mladými sestrami v Církvi a oženili se v chrámu. Samozřejmě, že se každý z nich, když sloužili na misii, studovali nebo když se oženili, potýkal s různými překážkami. Ale všichni zůstali věrní, neboť chtěli být poslušni svých vedoucích a těšit Pána. Dnes mají šťastné rodiny s dětmi narozenými ve smlouvě.
Z devíti hlučných chlapců se spolu s jejich manželkami a dětmi stalo 45 aktivních členů v Pánově království. Dnes jsou vedoucími ve svých sborech a kůlech. Jeden je biskupem, dva slouží v biskupstvu, jeden slouží ve vysoké radě a dva jsou presidenty Mladých mužů. Další slouží jako vedoucí misie sboru, výkonný tajemník a učitel semináře. Jako skupina spolu stále zpívají. A další zázrak je ten, že zpívají opravdu dobře!
K tomu, aby se tito mladí muži stali takovými jako synové Helamanovi,2 jim pomohly dvě základní zásady. Přestože matky těchto chlapců nebyly členkami Církve a nerozuměly slovům Páně, vedoucí kněžství se jako by stali jejich otci a manželky těchto vedoucích se jako by staly jejich matkami.
Těchto devět chlapců – říkám jim „Pánovi chlapci“ – poznalo, že když naslouchají církevním vedoucím, budou požehnáni, i když někdy nerozuměli tomu, proč tak mají činit. Stali se jako Adam, náš první otec, kterého se při obětování Pánu zeptal anděl: „Proč přinášíš oběti Pánu? A Adam mu řekl: Nevím než to, že mi Pán přikázal.“3 Dychtivě se snažili být poslušní, a snažili se celým svým srdcem sloužit Pánu.
Naučili se také, že je velice důležité účastnit se církevních shromáždění. President Ezra Taft Benson ve svém proslovu nazvaném „Mládeži vznešeného původu“ řekl: „Rád bych nyní zaměřil vaši pozornost na důležitost navštěvování všech vašich církevních shromáždění. Věrná účast na církevních shromážděních přináší požehnání, která nemůžete obdržet žádným jiným způsobem.“4 Když chlapci navštěvovali svá církevní shromáždění pravidelně, pociťovali velikou Pánovu lásku a učili se tomu, jak v každodenním životě uplatňovat církevní nauky a zásady. Naučili se také tomu, jak se mohou účastnit shromáždění s velikou radostí a štěstím.
Dnes máme tři vlastní syny, včetně našeho nejmladšího, který se narodil v době, kdy jsem sloužil jako biskup. Když naši synové vyrůstali, oněch devět chlapců se stalo vedoucími ve sboru a v kůlu a stali se učiteli a vedoucími našich synů. Učili naše i ostatní chlapce stejným způsobem, jakým jsem já učil je v době, kdy byli uličníky. Měli naše mladé chlapce rádi stejně tak, jako jsem já měl rád je. Tito dříve hluční a neurvalí chlapci se stali hrdiny našich dětí. Naši synové rádi následovali jejich skvělý příklad toho, jak se stát skvělým misionářem a jak se oženit se spravedlivou společnicí v chrámu.
Tito mladí muži ovlivňují naši rodinu i nadále. Před dvěma měsíci měl náš sbor v sobotu večer misionářskou aktivitu, na kterou byl pozván každý, včetně částečně členských rodin. Náš nejmladší syn, Sun-Yoon, se v týž den odpoledne právě vrátil z tábora pro mladé. Řekl, že se této misionářské aktivity nezúčastní, protože není členem částečně členské rodiny a protože je hodně unavený. Na aktivitu nedorazil. Moje manželka mu zavolala a vysvětlila mu, že na tuto aktivitu je pozván každý. Řekl: „Já vím, ale dnes nepřijdu,“ a poté zavěsil.
Hned poté, co onoho večera shromáždění začalo, Sun-Yoon přišel a tiše se posadil vedle své matky. Pošeptal jí: „Jakmile jsem zavěsil telefon, vzpomněl jsem si, jak jsem se tatínka ptal, proč byl Hanaro Quartet v životě jeho členů tak úspěšný. Řekl mi, že byli poslušni slov církevních vedoucích a že se pravidelně účastnili církevních shromáždění. To byl ten klíč, který změnil jejich život a přinesl jim takový úspěch.“ Můj syn pokračoval: „Tatínkova slova mi znenadání přišla na mysl, a rozhodl jsem se, že se jimi budu řídit, protože chci mít šťastnou rodinu, jakou mají oni, a chci být v životě úspěšný.“
Drazí bratři, mějme své chlapce rádi, i když jsou někteří z nich hluční. Učme je, jak mají změnit svůj život. Novodobí synové Helamanovi pocházejí nejenom z našich drahocenných rodin v Církvi, ale také z mladých nově obrácených, kteří rodiče v evangeliu nemají. Vy i vaše manželka pro ně máte být „dobrými rodiči“5, dokud se nestanou jako synové Helamanovi.
Jsem velmi potěšen a jsem šťastný, že vidím vaše stálé láskyplné vedení našich mladých chlapců. Tito mladí mužové jsou syny nás všech. Budeme--li o ně projevovat zájem, pozvedat je a pomáhat jim, budeme cítit to, co Jan, jenž řekl: „Nemámť větší radosti, než abych slyšel, že synové moji chodí v upřímnosti.“6
Drazí mladí muži, buďme poslušni vedoucích Církve a buďme jako Adam, který nemusel pokaždé znát, proč má něco dělat, ale byl zkrátka šťastný díky poslušnosti. A navštěvujte prosím věrně svá církevní shromáždění. Když to budete činit, naučíte se, jak se připravit na budoucnost, a budete úspěšní. Vám, mladým chlapcům, kteří jste se narodili v Církvi, i vám, kteří jste do ní vstoupili, pravím, že jste Pánovou armádou. Stanou se z vás úžasní misionáři a spravedliví otcové ve vaší rodině. Nebeský Otec vám bude žehnat, abyste měli šťastnou rodinu. Máte před sebou zářivou budoucnost, a podobně jako synové Helamanovi – budete nám všem přinášet věčnou radost.
Mám vás rád a vím, že Nebeský Otec má rád nás všechny, a proto poslal svého Jednorozeného Syna, Ježíše Krista, aby byl naším Vykupitelem. President Thomas S. Monson je naším žijícím prorokem, jenž nás vede správným směrem. Ve jménu Ježíše Krista, amen.