Správcovství – posvátný závazek
Sloužíme bližním proto, že věříme, že si to od nás přeje Bůh.
Žijeme v nebezpečné době, kdy si mnozí myslí, že nejsme odpovědni Bohu a že nemáme osobní zodpovědnost, neboli správcovství, za sebe nebo za druhé. Mnozí lidé ve světě se soustřeďují na sebeuspokojení, kladou sebe na první místo a milují potěšení více než spravedlivost. Nedomnívají se, že jsou strážným bratra svého. V Církvi však věříme, že toto správcovství je posvátnou důvěrou.
Skupina vážených židovských představitelů a rabínů nedávno navštívila církevní zařízení v údolí Solného jezera, včetně náměstí Sociální péče, Humanitárního střediska, Střediska rodinné historie a dne otevřených dveří v chrámu Oquirrh Mountain. Na konci návštěvy jeden z nejvýznamnějších rabínů Ameriky vyjádřil své dojmy z toho, co viděl a co pocítil.1
Citoval myšlenky židovských filosofů založené na Talmudu2 a poznamenal, že existují dva velmi odlišné důvody, proč se lidé chovají laskavě a šlechetně. Někteří navštěvují nemocné, pomáhají chudým a slouží bližním proto, že se domnívají, že je to správné a že druzí jim to oplatí a udělají pro ně totéž, až to budou potřebovat. Vysvětlil, že i když je to dobré, posiluje to v lidech zájem o druhé a má se to chápat jako ušlechtilá pohnutka, vyšším motivem je to, když sloužíme bližním proto, že věříme, že si to od nás přeje Bůh.
Prohlásil, že na základě své návštěvy se domnívá, že Svatí posledních dnů vykonávají své sociální a humanitární úsilí a práci pro spasení v chrámech proto, že věříme, že si to od nás přeje Bůh.
Tento pocit odpovědnosti, který je obsažen v onom předním velikém přikázání milovat Boha, někteří popsali jako „poslušnost vůči nevymahatelnému“.3 Snažíme se dělat to, co je správné, protože milujeme Otce v nebi a chceme ho potěšit, a ne proto, že nás k poslušnosti někdo nutí.
Válka v nebi se rozpoutala poté, co Satan přišel s plánem, který by každého donutil podrobit se jeho úmyslům. Jeho plán byl odmítnut. Díky tomu máme mravní svobodu jednání a právo zvolit si v tomto životě svou cestu. Díky svobodě jednání však máme také zodpovědnost. Pán řekl, že každý z nás bude „v den soudu zodpovědný za [své] vlastní hříchy”.4 Zásady odpovědnosti a správcovství mají v naší nauce velký význam.5
V Církvi není správcovství omezeno jen na časný závazek nebo zodpovědnost. President Spencer W. Kimball učil: „Jsme správci svého těla, mysli, rodiny a majetku. … Věrný správce je ten, kdo panuje spravedlivě, pečuje o své vlastní a stará se o chudé a potřebné.“6
Ačkoli je mnoho oblastí správcovství, rád bych mluvil o dvou z nich. Zaprvé je to správcovství vůči sobě samým a své rodině. A zadruhé je to správcovství vůči chudým a potřebným.
Když Pán učil o odpovědnosti a správcovství, často používal podobenství o zemi. Když jsem byl malý, jezdíval jsem v létě na návštěvy k prarodičům na ranč. Neměli tekoucí vodu, elektřinu ani domovní odpady. Hned vedle jejich malého domu však vyvěral pramen vody. Pramen vytvářel studánku čisté, průzračné vody, odkud jsem několikrát denně pomáhal babičce nosit do domu vodu na pití, vaření, koupání a praní. Prarodiče si tohoto životodárného pramene vážili a chránili ho s neobyčejnou péčí.
O mnoho let později, když už bylo dědečkovi přes devadesát let a žil někde jinde, se o něj nemohl starat a dávat na něj pozor. Jednou jsem ho na jeho milovaný ranč vzal autem. Těšil se, až ranč uvidí, ale byl zklamán, když zjistil, že plot, jenž chránil pramen, se rozpadl, krávy pramen rozšlapaly a ona vzácná čirá voda z pramene byla velmi znečištěná. Tato zkáza a znečištění ho velmi rozrušily. Pro něj to bylo porušení závazku, na nějž během celého produktivního věku dbal. Měl pocit, že jaksi neochránil onen životně důležitý pramen, jenž pro něj tolik znamenal.
Stejně jako se onen čirý pramen znečistil, když nebyl ochraňován, i my žijeme v době, kdy není ochraňována ctnost a cudnost.7 Věčný význam osobní morálky není respektován. Milující Otec v nebi nám poskytl způsob, jak přivádět Jeho duchovní děti na tento svět a tím naplnit celou míru jejich stvoření. Poučil nás, že prameny života mají být udržovány neposkvrněné, podobně jako onen nádherný pramen na ranči vyžadoval ochranu, aby mohl dávat život. Toto je jeden z důvodů, proč jsou ctnost a cudnost v plánu našeho Otce v nebi tak důležité.
Protože byl dědeček ze znečištěného pramene zklamán, byly podniknuty kroky k nápravě, která prameni vrátila jeho původní krásu a čistotu.
Jako služebníci Pána Ježíše Krista máme posvátnou zodpovědnost učit Jeho měřítku morálky, jež je stejné pro všechny Jeho děti. Když jsou naše myšlenky nebo skutky nečisté, Jeho měřítko porušujeme. Pán řekl: „Nemohu pohlížeti na hřích se sebemenší mírou shovívavosti.“8 Někteří se snaží své chování omlouvat.
V básni Johna Holmese „Rozhovor“ učí starý hluchý loďař z Nové Anglie jednoho mladíka o výmluvách. Když mladík popisuje, co se od něj naučil, říká: „Netušil jsem, že ať tu loď stavíš jakkoli, musí plout, protože oceánu nic nevysvětlíš.“9
Říká se, že cokoli se stane v určitém městě, to v tom městě zůstane. Líbí se mi nápis v utažském kraji Sevier, na němž stojí: „O tom, co se stane v kraji Sevier…, můžete říci svým přátelům!!!“ Když si uvědomíme, že jsme zodpovědni Bohu, jasně vidíme, jak pošetilé mohou být výmluvy. Ti, kteří se vymlouvají, nám připomínají malé děti, jež si zakrývají oči v přesvědčení, že nevidí-li ony nás, my je také nevidíme. Chtěl bych říci, že přemýšlíme-li o tom, jak se budeme Spasiteli zodpovídat ze svých činů, naše výmluvy se pak ukáží v pravém světle.
Uvědomujeme si, že jsou takoví, kteří se již dopustili chování, jež tomuto posvátnému měřítku morálky neodpovídá. Uvědomte si prosím, že skrze Spasitelovo Usmíření mohou všichni činit pokání a navrátit se, podobně jako onen pramen vody, ke stavu čistoty a ryzosti. Pokání je obtížné; vyžaduje zlomené srdce a zkroušeného ducha.10 Učiníme-li však ve spravedlivosti jednotlivé kroky pokání, platí i pro nás slova proroka Almy určená jeho synu Koriantonovi, jenž se dopustil morálních přestupků: „A nyní, synu můj, přeji si, abys již nedovolil těmto věcem, aby tě trápily, a pouze dovol hříchům svým, aby tě trápily oním trápením, které tě sníží ku pokání.“11 Spasitel řekl: „Vizte, ten, kdo činil pokání z hříchů svých, tomu je odpuštěno, a já, Pán, již na ně nevzpomínám.“12
Pokud jde o správcovství vůči rodině, někteří učili tomu, že až budeme Spasiteli podávat zprávu, a On nás vyzve k posouzení našich pozemských zodpovědností, dva důležité dotazy se budou týkat naší rodiny. První se bude týkat našeho vztahu s manželským partnerem, druhý pak našeho vztahu s každým naším dítětem.13
Je snadné poplést si priority. Máme povinnost zajistit svým dětem tělesné bezpečí a blaho. Někteří rodiče se však nesprávně zaměřují na časné a hmotné bohatství. Někteří věnují mnohem méně úsilí tomu, aby se jejich děti ponořily do evangelia Ježíše Krista.14 Pamatujte na to, že dodržování náboženských zásad v rodině je stejně tak důležité jako zaopatření jídla, oblečení a přístřeší. Rodiče také mohou dětem pomáhat objevit a rozvíjet talenty. Jsme zodpovědni za talenty, které jsme obdrželi. Děti, které nejsou učeny zodpovědnosti za svůj čas a talenty, podléhají stále více pošetilostem a nespravedlivosti, jež se ve světě tolik rozmáhají.15 Prohlášení o rodině varuje, že ti, „kteří neplní rodinné povinnosti, se jednoho dne budou zodpovídat před Bohem“.16
Druhé správcovství se týká péče o chudé a potřebné, což se v té či oné chvíli prakticky vztahuje na každého z nás. Pánovo nabádání, abychom byli správci potřebných, obsahuje jedny z nejdůraznějších slov v písmu: „Bude-li některý člověk bráti z hojnosti, kterou jsem učinil, a nebude-li udělovati část svou … chudým a potřebným, bude se zlovolnými pozdvihovati oči své v pekle jsa v mukách.“17 Jsme zodpovědni jako správci pozemských požehnání, která nám dává Pán.
Židovské představitele, o nichž jsem se zmínil, obzvláště zaujala zásada půstu a následného zaplacení štědré postní oběti. Zdálo se jim úžasné, že členové Církve po celém světě se každý měsíc postí a pak poskytnou dobrovolnou oběť ve prospěch potřebných.
Když rabíni navštívili náměstí Sociální péče, zapůsobila na ně informace, že i v době hospodářských těžkostí se naši členové starají o problémy druhých a dále přinášejí štědré dary na pomoc chudým a potřebným.
Pamatuji si, že když jsem byl povolán biskupem, můj předchůdce, biskup Russell Johnson, mě upozorňoval, abych byl opatrný, až budu chtít členy o něco požádat. Řekl: „Někteří zareagují na každý podnět, i za cenu velké oběti.“ Zmínil se o jedné osmdesátileté vdově, jež dlouhodobě pečovala o manžela i syna během jejich dlouhé nemoci, než oba zemřeli. Biskup Johnson řekl, že i když musela vyjít s málem, vždy se snažila pomáhat. I já jsem se o tom přesvědčil. Pokaždé, když jsem se zmínil o nutnosti někomu něco dát nebo mu posloužit, Sarah se často nabídla jako první.
Jednou v sobotu mi zavolala jedna sestra a řekla: „Biskupe, rychle přijeďte! Zachraňte Sarah!“ Sdělila mi, že Sarah, ve svých 80 letech, stojí až na vrcholku žebříku a čistí své sousedce okapy. Měla strach, že Sarah spadne, a chtěla, aby biskup zasáhl.
Nechci tím říci, že všichni mohou nebo mají napodobovat Sarah. Někteří mají možná pocit viny, že nedokáží ihned pomoci každému, kdo to potřebuje. Líbí se mi slova Anne Morrow Lindberghové, jež často citoval starší Neal A. Maxwell: „Ve svém životě nedokáži splnit požadavky všech, kterým v srdci toužím pomoci.“18 Král Beniamin učil: „A hleďte, aby všechny tyto věci byly konány v moudrosti a pořádku; neboť není nutné, aby člověk běžel rychleji, nežli má sil.“19 Dodal však, že máme být pilní.
V srdci se raduji, když pozoruji Svaté v celé Církvi, jak se ze všech sil snaží nabízet křesťanskou službu, kdekoli je jí třeba. Díky příspěvkům členů může Církev neokázale, rychle a bez fanfár reagovat na potřeby lidí po celém světě.20 Církev právě již nyní reaguje na přírodní pohromy na Filipínách, v Tichém oceánu a v Indonésii.
Vloni naši členové pomáhali po zásahu hurikánu Gustav. Církev úzce spolupracovala s humanitární organizací vedenou Martinem Lutherem Kingem III. Pan King pak navštívil Salt Lake City a řekl: „Původně jsem přijel vyjádřit díky Církvi za její humanitární podporu, ale záhy jsem poznal, že podstata toho, kým jste, je mnohem hlubší a obsáhlejší. Díky Humanitárnímu středisku, náměstí Sociální péče a dnu otevřených dveří chrámu si nyní více uvědomuji, proč děláte to, co děláte.“
Při veškerém svém úsilí být správci následujeme Ježíše Krista. Snažíme se řídit tím, o co nás žádá svým učením i svým příkladem. Z celého srdce vyjadřujeme vděčnost členům Církve za jejich štědré příspěvky a křesťanskou službu.
Když Izaiáš mluvil o půstu, o sycení hladových a o odívání nahých, dal nám toto krásné zaslíbení: „Tehdy volati budeš, a Hospodin vyslyší tě.“21 Izaiáš pokračuje: „A vyleješ-li lačnému duši svou, a strápenou duši nasytíš-li, … povede tě Hospodin ustavičně … I budeš jako … pramen vod, jehož vody nevysychají. … [A] základy od národu do pronárodu vyzdvihneš.“22
Přeji si, abychom se všichni, jako jednotlivci i jako rodiny, zamysleli nad správcovstvím, za něž jsme zodpovědni. Modlím se o to, abychom tak činili s vědomím, že jsme nakonec odpovědni Bohu, a abychom v tomto životě dodržovali nevymahatelné.
Jsem vděčný za radu milujícího a věrného proroka, abychom sloužili těm, kteří jsou v nouzi, a abychom je zachránili. Budeme-li se řídit touto radou, vím, že si zasloužíme toto Pánovo zaslíbení: „A kdokoli je shledán věrným, spravedlným a moudrým správcem, vejde v radost Pána svého a zdědí věčný život.“23
O této posvátné pravdě vydávám své svědectví ve jménu Ježíše Krista, amen.