Poselství předsednictva kůlu
Zdaliž srdce naše v nás nehořelo?
Byl vlahý večer. Zpěv ptáků a teplý jarní vítr rozezníval v listoví stromů melodii, která přinášela zvěst příslibu nového života, jenž se vůkol probouzel. Po prašné cestě kráčeli dva muži. Byli zabráni do rozhovoru o událostech posledních dnů, že ani nepostřehli poutníka, který se k nim připojil. „O čem rozmlouváte?“ zeptal se. „Copak jsi neslyšel o tom, co se stalo v uplynulých dnech ve městě?“ Divili se a překotně popisovali, o čem spolu před tím diskutovali. Když došli k vesnici, poutník naznačil, že bude pokračovat, ale oni jej přesvědčili, aby s nimi zůstal. Když byli za stolem, vzal chléb, požehnal jej, lámal jej a podával jim. V tom se jim otevřely oči, poznali jej, ale on zde náhle nebyl. Řekli si: „Zdaliž srdce naše v nás nehořelo, když mluvil nám na cestě, a když otvíral nám písma?“1
Takto popisuje evangelista Lukáš jednu důležitou událost, která tak trochu může připomínat každého z nás. My také kráčíme po cestě do Emaus a přemýšlíme o našich životech, o tom, kam směřujeme a jak být skutečně šťastnými. Rozjímáme o Bohu, o Ježíši Kristu, o plánu spasení a někdy nepostřehneme chvíle, kdy nám „hořelo srdce“ v chvílích, kdy byl Ježíš s námi. V okamžicích, kdy Duch Svatý potvrzoval našemu srdci a naší mysli skutečnost o pravdivosti existence Boha a Jeho Syna.
Je naší lidskou podstatou touha po štěstí, po spokojenosti, po naplnění smyslu života a prožívání našich dnů na Zemi v radosti. Vím, že to nemusí být jen nedostižný ideál. Je to reálné a může to být skutečné. Možná existuje více způsobů, ale já vám svědčím, že toho určitě dosáhneme, když budeme chodit s Ježíšem po našem boku. Možná namítnete, že to není možné. „Někdy v budoucím životě,“ řeknete si. Lze to ale udělat již nyní. Na cestě našeho života musíme dělat ty správné kroky.
Prvním krokem je, že musíme Ježíše Krista pozvat do svého života. Chce Ježíš vůbec přijít k nám a být s námi? Určitě ano. Sám nám říká: „Aj, stojímť u dveří, a tluku. Jestližeť by kdo uslyšel hlas můj, a otevřel dvéře, vejduť k němu, a budu s ním večeřeti, a on se mnou.“2 Každý z nás dostal tuto nabídku. Ne každý ji však využije. Pokud toužíme po tom, aby se náš život ubíral správným směrem, abychom získali oporu, pocit bezpečí, naplnění a radosti, pozvěme Pána tím, že projevíme tuto touhu třeba mocnou modlitbou s prosbou, aby se tak stalo.
Druhým krokem je, že se budeme od Něj učit. „Učte se ode mne,“ naléhavě nás nabádal, „neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým.“3 Spasitel učil lid a apoštoly své doby, ale On učí svůj lid i dnes skrze žijící proroky a apoštoly. Skrze znovuzřízené evangelium nám dává vědomost o základních zásadách království, které panuje nad celým vesmírem. Skrze písma nám dává možnost studovat a učit se velké pravdy a moudrosti nebeské inteligence. „Ptejte se na písma; nebo … svědectví vydávají o mně.“4 Vyzývá nás sám Kristus.
Třetím krokem je, že v Něj budeme věřit. Pisatel Přísloví nás naléhavě žádá: „Doufej v Hospodina celým srdcem svým, na rozumnost pak svou nezpoléhej. Na všech cestách svých snažuj se jej poznávati, a onť spravovati bude stezky tvé.“5 Víra v Krista je ústředním bodem a závěrným kamenem nejen našeho náboženství, ale i naší nejniternější podstaty osobního života, vedoucí nás ke světlu. Víra v Něho je více než pouhé konstatování, že žije. Je to naprosté spoléhání se na Něj. Znamená důvěřovat, že On má veškerou moc nade vším. Neexistuje zlo, jež by nemohl zastavit. Všechny věci jsou v Jeho rukou. Tato země je pod Jeho vládou. Víra v Krista nás uschopňuje k proměně našeho života a konání zvláštních činů, které okolní svět nazývá zázraky.
Čtvrtým krokem je, že Jej budeme následovat. Sám nám říká: „Já jsem ta cesta, i pravda, i život.“6 Nastiňuje nám tak, že je schopen ukazovat nám směr. Zajistit svobodu projevem osvobozující pravdy a naučit se vést plnohodnotný a šťastný život. Tak, jak vyzval své učedníky slovy „Pojďte za mnou …“,7 nabízí i nám jít v Jeho stopách a po Jeho boku.
Lid této země má na sobě apoštolské požehnání. Předal ho v modlitbě k obnovení Československé misie 6. února 1990 tehdejší apoštol Russell M. Nelson na Kněží hoře: „Požehnej tento svůj lid, aby poznal Tebe, jediného pravdivého Boha, a Ježíše Krista, kterého jsi poslal. Požehnej jim, aby poznali a dodržovali Jeho přikázání.“
Každý z nás, v této zemi, má tedy zaslíbení v tom, že může poznat Boha a Ježíše Krista. Tento příslib je skutečný a důležitý. Otevírá nám možnost využít velkého plánu štěstí, který byl od počátku věků připraven pro každého z nás.
Když půjdeme po naší cestě do Emaus a naše kroky budou těmi správnými, výše uvedenými kroky, můžeme se stát, slovy presidenta Thomase S. Monsona, „takovými jako On. Výraz se může změnit, srdce se může obměkčit, krok se může zrychlit a rozhled se může zvětšit. Život se stane tím, čím se stát má. Tu změnu někdy nepostřehneme, ale nastává.“
Drahé sestry a drazí bratři, svědčím vám, že tato slova jsou pravdivá. Mám je vyzkoušena a ona fungují. Pojďme na cestu společně. Navzájem se podporujme a posilujme. Dělejme správné kroky. Pak bude naše srdce hořet a obdržíme „zjevení za zjevením, poznání za poznáním, [abychom mohli] znáti tajemství a pokojné věci – to, co přináší radost, to, co přináší život věčný“.8