Velké svědectví
Byl březen roku 1999. Po obědě jsme se s maminkou rozhodly, že si zajedeme s károu do lesa pro hrabanku a nějaké dříví, které nám už silně docházelo – neměly bychom čím topit. Jelikož jsme už nebyly tak silné jako dřív, tak nám byla i prázdná velká kára těžká.
Dříví bylo vlhké a hrabanka nasákla vodou, a tak jsme si toho moc nenaložily, abychom to utáhly. Ještě k tomu všemu byla kola nenapumpovaná a poloprázdná, protože mně hadička od pumpy nechtěla jít nasadit na ventil, a tak jsme jely bez napumpování.
Když byla kára naložena mokrým dřívím a dvěma pytli mokré hrabanky, bylo to hodně znát. Z lesa jsem táhla káru za sebou a maminka ji vzadu silnou větví tlačila. To jsme tak dělávaly vždy. Tolik jsme se pak nenatahaly. Zeptala jsem se dozadu maminky, jestli stále tlačí, protože se mi najednou jelo tak lehce. Řekla, že ne, že jí ujíždím. Nevěřila jsem, že netlačí, ale opravdu mi nestačila, a já jsem táhla káru skoro jednou rukou. Stále jsem se ale obracela nazpět, jestli je skutečně pravda, že mi maminka nepomáhá.
Bylo to nápadné, jak se těžká kára stala lehkou. V mysli se mi vybavil obrázek z jednoho církevního časopisu, kde byli vyobrazení andělé, jak pomáhají tlačit ruční vozíky pionýrů Svatých posledních dnů přes prérie. I nám musel někdo s těžkou károu pomáhat. Jak dobrotivý je Bůh!