Ohlédnutí za březnovou konferencí Pomocného sdružení
Dne 23. března 2019 se v pražské kapli konala kůlová konference Pomocného sdružení. Přijelo více než 60 sester, aby se vzájemně podpořily a hodovaly na duchovní hostině. Celou konferencí se prolínalo jako její stěžejní téma svědectví. Konference se zúčastnilo celé předsednictvo kůlu Praha a mezi hosty byl i patriarcha kůlu Praha, Radovan Čaněk, a jeho manželka.
Sestra Čaňková se podělila o myšlenku presidenta Hinckleyho, že svědectví je osobní věc každého z nás. V mládí přečetla spoustu knih, ale v žádné literatuře nenacházela uspokojení. Nabyté poznatky aplikovala v praxi, ale stále jako by jí „něco“ scházelo. Až později to, co hledala, našla v Knize Mormonově a v Bibli. Zjistila, že to, co žádná jiná publikace neobsahuje, je Duch Svatý, který dosvědčuje pravdu. Patriarcha Čaněk se rovněž podělil o své svědectví. Pro každého z nás je připravena ta nejlepší cesta, kterou máme nalézt. Její nezbytnou součástí je Usmíření Ježíše Krista. Své svědectví připojila i sestra Veronika Řehová. Každé naše svědectví, které vydáme, a každý náš čin mohou mít velký vliv na život druhých.
Závěrečným řečníkem byl president kůlu Martin Pilka. Vyjádřil svou vděčnost za všechny věrné sestry a za jejich službu. Skutky jsou jednou z možností, jak poznat Pána.
Součástí konference byla také účast na charitativním projektu Knit A Square (Upleť čtverec pro Afriku) na pomoc sirotkům, opuštěným dětem a dětem s AIDS v Jižní Africe. Sestry v jednotlivých sborech a odbočkách, které se začátkem roku do projektu zapojily, čtverce pletly či háčkovaly společně na schůzkách PS nebo samy doma. Mnohé z nich si oprášily své letité dovednosti, ale pro jiné bylo naučit se plést či háčkovat novou výzvou. Sestry prokázaly velkou houževnatost a píli a dokázaly vyrobit celkem 640 čtverců, které přivezly s sebou na konferenci. Čtvercejiž dorazily do Afriky, kde je dobrovolníci sešijí do dek a předají potřebným dětem.
A jak jsme získaly své svědectví my?
Sestra Dana Vitová:
Jako malá jsem se svých rodičů často ptala, co bude po smrti. Měla jsem z ní strach a často mě přepadal pocit beznaděje. Každý z rodičů mi odpovídal odlišně – maminka tvrdila, že smrtí vše končí, a tatínek říkal, že něco možná je, ale že neví co. Ani jedna z odpovědí mě příliš neuspokojovala, a tak jsem v době dospívání začala hledat odpovědi na své stále se množící otázky v jednotlivých náboženstvích.
Na školním výletě do Francie jsem se seznámila s profesorkou francouzštiny z našeho gymnázia, Marií Šmídovou (nyní Čaňkovou), která mi natolik učarovala svým jednáním, že jsem si přála být jako ona. Při jedné příležitosti zmínila, že je členkou Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, a tak jsem se po návratu domů rozhodla, že Církev navštívím. Do té doby jsem již navštívila několik jiných církví a společenství a mé přesvědčení o existenci Boha stále sílilo. Když mě na shromáždění oslovili misionáři a začali mě učit o Jeho plánu, konečně jsem dostala uspokojivé odpovědi na své otázky. Dokonce jsem měla pocit, že to, co mi říkají, jsem už kdysi slyšela. Postupně jsem získala své vlastní svědectví o Bohu a Jeho Synu, Ježíši Kristu, a o jednotlivých naukách a zásadách evangelia.
Svědectví je pro mě tím nejcennějším darem a jsem velmi vděčná, že jsem ho získala již v mládí. Svědectví o Bohu a o Ježíši Kristu mi pomáhalo a pomáhá v dobách dobrých i zlých a jsem vděčná za to, že i moje děti mohou vědět, k jakému „prameni“ se mohou obracet, když potřebují povzbudit, posílit nebo se správně rozhodnout. Jsem vděčná za Spasitelovu smírnou oběť, za Jeho láskyplná milosrdenství, kterých se mi dostává, a za to, že mohu v životě pociťovat Jeho lásku. Svědčím o tom, že když uděláme vše, co je v našich silách, On bude vždy s námi a povede nás po cestě k věčnému životu.
Sestra Ivana Dynková:
Svědectví o Ježíši Kristu jsem získala ve 12 letech. Byla jsem se svou starší sestrou Ivetou na prázdninách u dědečka a ona mi večer před spaním vyprávěla o Ježíši Kristu. (Sestra byla již tenkrát členkou Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů.) Nebylo to pro mě nic nového, protože jsem od malička slýchala o Ježíši na bohoslužbách v katolickém kostele a v hodinách náboženství.
Iveta mi vyprávěla o Spasitelově zázračném narození, o Jeho životě. Tiše jsem ji poslouchala a před mýma očima vystupovaly živě jednotlivé obrazy příběhů. Velmi silně se mě v nitru dotkla část o Jeho Ukřižování. Mé nitro hořelo a já jsem cítila bolest, kterou Mu působili, když Ho bičovali a když Mu ostré hřeby pronikaly kůží. A pak mi sestra položila otázku, která způsobila doslova převrat v mém dosavadním životě: „A víš, že zemřel také za tebe, za tvoje hříchy, abys jednou mohla být s Bohem?“
Duch Svatý se dotkl mého srdce a způsobil mocnou změnu. Informace, že Ježíš zemřel za naše hříchy, kterou jsem znala již dříve, dostala najednou úplně jiný rozměr. Zemřel pro mě? Pro mě? Pro mě? Najednou se „obyčejná informace“ změnila v potvrzení věčné pravdy a svědectví o ní. Osobně jsem pocítila, jak moc mě Spasitel miluje a že vše o Jeho božskosti je pravda. Byl to nádherný okamžik, a já si přála, aby to tak zůstalo navždy. Bylo mi líto, že musel kvůli mně zemřít. A na druhou stranu jsem byla velmi vděčná, že to pro mě osobně udělal. Odpověděla jsem sestře: „Chtěla bych zemřít místo Něho.“ Usmála se na mě a já věděla, že mi rozumí.
Vydávám svědectví o tom, že Ježíš Kristus je náš Spasitel. Miluje nás, vše podstoupil z velké lásky k nám, a my nemůžeme být spaseni skrze žádné jiné jméno než to Jeho. On je pevným základem a skálou, a budeme-li na ní stavět, nebudeme nikdy přemoženi.
Sestra Marcela Audrlická:
O svém obrácení moc ráda vyprávím misionářům, protože je to příběh o zasetém seménku.
S misionáři Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů jsem se poprvé setkala krátce po revoluci, kdy byla atmosféra v naší společnosti velmi otevřená. Chodila jsem na gymnázium a misionáře pozval přímo k nám do školy ředitel, abychom se seznámili s naukami, které do té doby byly u nás nedostupné. Několik spojených tříd sedělo v jedné učebně a sledovalo, jak misionáři malují na tabuli plán spasení, a poslouchalo příběh o Josephu Smithovi. Tento obrázek se mi vryl do paměti. V tu dobu jsem ještě asi nebyla připravena evangelium přijmout. Misionáři zmizeli z mého života a já si ještě musela projít obdobím, které mě později dovedlo k hledaní nepomíjivých věcí.
Za několik let mi dal Bůh druhou šanci. Misionáři přišli jako odpověď na moji první modlitbu v životě. Zaklepali u našich dveří a mně se v tu chvíli vybavil tentýž duch, jejž jsem pociťovala tenkrát v učebně gymnázia. Velmi jsem toužila po tom, abych si tohoto ducha mohla v životě uchovat už navždy. Učila jsem se zásadu za zásadou. S každou novou zásadou přišla výzva, abych ji zkusila přijmout do svého života. A já to zkoušela. A ono to fungovalo. Krůček po krůčku rostlo mé svědectví o jednotlivých zásadách evangelia, a hlavně moje poznání, kým skutečně jsem a že mám milujícího Otce v nebi a Spasitele, který mi může pomoci překonat hřích i smrt. Od té doby se v mém životě událo mnoho zázraků. Zázraků, které mi daly pocítit, že jsem na správné cestě.
Od té doby již uplynula spousta let, ale svědectví, které jsem získala a na kterém se snažím stavět svůj život, je stále živé a stále se upevňuje prostřednictvím dalších výzev a požehnání, jichž se mi dostává.
Vím, že jsem dcerou Nebeských rodičů, kteří mě dokonale znají a milují. Můj Nebeský Otec si přeje, abych byla šťastná nyní i po celou věčnost. Skrze svého Syna Ježíše Krista má moc přivést domů každé ze svých dětí, včetně mě a mé rodiny. Ježíš Kristus je mé světlo, můj Spasitel a Vykupitel.