Rozhodněte se pro světlo
Starší Vern P. Stanfill
Sedmdesátník
Musíme se rozhodnout dbát prorockých rad, rozpoznávat a následovat duchovní nabádání, být poslušni Božích přikázání a usilovat o osobní zjevení.
Nedávno jsme se s manželkou rozhodli více si vychutnat krásu oblasti nedaleko našeho domova v severozápadní Montaně. Rozhodli jsme se vyrazit na kole na stezku Hiawatha Trail, což je přestavěná železniční trasa, která protíná Skalisté hory mezi státy Montana a Idaho. Čekali jsme, že prožijeme zábavný den s přáteli a potěšíme se přírodními krásami.
Věděli jsme, že tato pozoruhodná 24 kilometrová cesta vede i po železničních mostech přes hluboké kaňony a dlouhými tunely skrze členité hory. A tak jsme se vybavili svítidly připevněnými na helmách a na kolech.
Ti, kteří již tudy jeli, nás upozornili, že v tunelech je tma a že potřebujeme opravdu silná svítidla. Když jsme se sešli před masivním kamenným vjezdem do Taftova tunelu, správce nám popsal několik nebezpečí na cestě, včetně hlubokých příkopů na krajnici, nerovných stěn a naprosté tmy. Netrpělivě jsme vyrazili do tunelu. Po několika minutách nás obklopila předpovídaná tma. Svítidla, která jsem si vzal, nebyla dost silná, a záhy nás zahalila temnota. Najednou jsem začal být znepokojený, zmatený a dezorientovaný.
Styděl jsem se přiznat přátelům a rodině svou úzkost. I když jsem zkušený cyklista, v tu chvíli jsem měl pocit, jako bych na kole nikdy nejel. Byl jsem stále zmatenější a měl jsem problém udržet se na kole vzpřímeně. Nakonec jsem o svém neklidu řekl ostatním a jel jsem poblíž silnější svítilny jednoho z přátel. Vlastně každý ve skupině se začal držet těsně kolem něho. Jeli jsme v jeho blízkosti a dočasně se spoléhali na jeho svítidlo a na společné světlo celé skupiny, a tak jsme pokračovali hlouběji do temného tunelu.
Poté, co uplynulo snad již několik hodin, jsem v dálce spatřil světlo. Téměř ihned jsem začal pociťovat klid, že vše dopadne dobře. Jel jsem dál a spoléhal se na světlo svých přátel a na zvětšující se světlo v dáli. Jak narůstalo a sílilo, postupně se mi vracel klid. Daleko před koncem tunelu jsem již nepotřeboval pomoc svých přátel. Šlapali jsme rychle do pedálů směrem ke světlu a všechna má úzkost se vytratila. Dokonce ještě předtím, než jsme vjeli do zářivého a hřejivého ranního světla, jsem pociťoval klid.
Žijeme ve světě, v němž každý z nás prochází zkouškami víry. Můžeme mít pocit, že jsme na tyto zkoušky připraveni – ale pak zjistíme, že naše příprava nebyla dostatečná. A tak jako mě můj přítel upozorňoval na temnotu, jsme varováni i my v dnešní době. Hlasy apoštolů nás nabádají, abychom se vybavili silným svítidlem duchovní síly.
Podobně se můžeme cítit duchovně rozpačitě, nepříjemně nebo zmateně ve chvíli, kdy se setkáme se zkouškou víry. Obvykle bude intenzita a délka trvání těchto pocitů záviset na tom, jak na ně zareagujeme. Pokud neuděláme nic, mohou nás pochyby, pýcha, a nakonec odpadlictví od světla odvést.
Díky zážitku v tunelu jsem získal několik důležitých ponaučení. O některá se s vámi podělím.
Zaprvé – bez ohledu na to, jak intenzivní je temnota pochybností, my rozhodujeme o tom, jak dlouho a do jaké míry ji na sebe necháme působit. Musíme pamatovat na to, jak moc nás Nebeský Otec a Jeho Syn milují. Neopustí nás ani nedopustí, abychom byli přemoženi, budeme-li usilovat o Jejich pomoc. Vzpomeňte na Petrův zážitek v nepříznivých vlnách Galilejského moře. Když pocítil, jak ho obklopuje chladná temnota, uvědomil si okamžitě svůj problém a v tom okamžiku se rozhodl volat o pomoc. Nepochyboval o Spasitelově moci ho zachránit; zkrátka zvolal: „Pane, pomoz mi.“1
V našem životě může mít nabídnutá Spasitelova ruka podobu pomoci od důvěryhodného přítele, vedoucího či milujícího rodiče. Když se prodíráme temnotou, není nic špatného na tom spoléhat se dočasně na světlo těch, kteří nás mají rádi a kteří si pro nás přejí to nejlepší.
Když se nad tím pozorně zamyslíme, proč bychom měli naslouchat cynickým hlasům bez tváře z oné novodobé veliké a prostorné stavby a ignorovat naléhání těch, kteří nás mají upřímně rádi? Tito všudypřítomní odmítači se snaží druhé spíše srážet než pozvedat a zesměšňovat než povznášet. Jejich posměšná slova se nám mohou zavrtávat do života, často skrze vteřinové elektronické rušivé vlivy, které jsou pečlivě a záměrně vytvořeny, aby zničily naši víru. Je moudré vložit své věčné blaho do rukou neznámých lidí? Je moudré vyhledávat osvícení od těch, kteří nám žádné světlo nemohou dát nebo kteří mají osobní cíle, jež nám mohou být skryté? Kdyby nám byli tito anonymní jednotlivci otevřeně představeni, nevěnovali bychom jim ani okamžik svého času, ale protože využívají sociální sítě a jsou před naším pohledem skryti, získávají nezaslouženou důvěryhodnost.
Naše rozhodnutí dbát na ty, kteří se posmívají posvátným věcem, nás vzdálí od spásného a životadárného světla Spasitele. Jan zaznamenal: „Tedy Ježíš opět jim mluvil, řka: Já jsem světlo světa. Kdož mne následuje, nebude choditi v temnostech, ale bude míti světlo života.“2 Pamatujte – pomáhat nám posílit víru mohou ti, kteří nás mají opravdu rádi.
Tak jako jsem se já styděl v tunelu, se i my můžeme stydět požádat o pomoc, když máme nějaké pochybnosti. Možná jsme těmi, k nimž druzí vzhlíželi, aby od nich čerpali sílu, a nyní sami potřebujeme pomoc. Když si uvědomíme, že světlo a útěcha, které nám Spasitel může nabídnout, jsou daleko cennější, než abychom o ně kvůli pýše přišli, pak nám mohou inspirovaní církevní vedoucí, rodiče a důvěryhodní přátelé pomoci. Jsou připraveni pomoci nám získat duchovní ujištění, které nás opevní před zkouškami víry.
Zadruhé – abychom si vypěstovali vlastní duchovní sílu, musíme důvěřovat Pánu. Nemůžeme se navždy spoléhat na světlo druhých. Věděl jsem, že tma v tunelu nebude trvat neustále, pokud budu dál šlapat do pedálů vedle svých přátel a v bezpečí skupiny. Ale očekával jsem, že jakmile uvidím světlo, budu schopen pokračovat v jízdě sám. Pán nás učí: „Přibližte se mi, a já se přiblížím vám; hledejte mne pilně, a naleznete mne; proste, a obdržíte; klepejte, a bude vám otevřeno.“3 Musíme jednat a očekávat, že pokud se k Pánu přiblížíme, On splní svůj slib, že nás pozvedne z temnoty. Protivník se nás ale bude snažit přesvědčit, že jsme nikdy vliv Ducha nepociťovali a že je snazší se prostě přestat snažit.
President Dieter F. Uchtdorf nám radí, abychom zpochybnili „své pochybnosti, než [zpochybníme] svou víru“.4 V mém sboru nedávno jeden mladý muž řekl: „Pocítil jsem určité věci, které nelze vysvětlit jinak, než že jsou od Boha.“ Toto je duchovní bezúhonnost.
Když zápolíme s otázkami nebo jsme pokoušeni pochybovat, máme pamatovat na duchovní požehnání a pocity, které prostoupily naše srdce a život v minulosti, a vložit víru v Nebeského Otce a v Jeho Syna Ježíše Krista. Připomíná mi to radu ze známé náboženské písně: Nepochybujte o Pánu ani o Jeho dobrotivosti, neboť se osvědčil i v časech minulých.5 Ignorování a zlehčování minulých duchovních zážitků nás od Boha vzdálí.
Naše úsilí dosáhnout světla bude posíleno ochotou rozpoznat chvíle, kdy v našem životě září. Novodobé písmo toto světlo definuje a dává zaslíbení těm, kteří ho přijímají: „To, co je od Boha, je světlo; a ten, kdo přijímá světlo a zůstává v Bohu, přijímá více světla; a to světlo je jasnější a jasnější, až přijde dokonalý den.“6 Právě tak, jako když jsme šlapali do pedálů směrem ke světlu, tak čím jsme vytrvalejší, tím jasněji budeme v životě pociťovat Pánův vliv. Podobně jako u světla na konci tunelu nám Jeho vliv dodá sebedůvěru, odhodlání, útěchu a, co je nejdůležitější, i moc poznat, že On žije.
Zatřetí – neexistuje temnota tak neprostupná, tak hrozivá ani tak obtížná, že by ji nebylo možné světlem překonat. Starší Neil L. Andersen nedávno učil: „Tak jak se ve světě stále více šíří zlo, tak je zde i vyrovnávací duchovní moc pro spravedlivé. Tak jak svět odplouvá z duchovních kotvišť, tak Pán připravuje cestu pro ty, kteří Ho hledají, a nabízí jim větší ujištění, větší potvrzení a větší sebedůvěru na duchovní cestě, kterou se ubírají. Dar Ducha Svatého se v nastávajícím soumraku stává jasnějším světlem.“7
Bratři a sestry, nejsme ponecháni o samotě, aby nás ovlivňoval každý rozmar a každá změna v postoji světa, ale máme moc rozhodnout se pro víru místo pochybností. Abychom měli přístup k oné slibované vyrovnávací duchovní moci, musíme se rozhodnout dbát prorockých rad, rozpoznávat a následovat duchovní nabádání, být poslušni Božích přikázání a usilovat o osobní zjevení. Musíme se rozhodnout. Kéž se rozhodneme pro světlo Spasitele. Ve jménu Ježíše Krista, amen.