Odevzdáváme své srdce Bohu
Neill F. Marriottová
Druhá rádkyně v generálním předsednictvu Mladých žen
Když se otevřeme Duchu, poznáme Boží cestu a budeme pociťovat Jeho vůli.
Starší Dallin H. Oaks hovořil na dubnové generální konferenci o tom, že musíme „napravit svůj život“.1 Domnívám se, že proces osobní nápravy začíná změnou srdce – bez ohledu na životní zkušenosti či místo narození.
Pocházím z oblasti Spojených států zvané Hluboký jih a v mládí jsem se ze slov jedné protestantské náboženské písně dozvěděla, jak vypadá srdce opravdového učedníka – srdce, které prošlo změnou. Zamyslete se nad těmito slovy, jež jsou mi drahá:
Tvá vůle se staň, Pane!
Tvá vůle se staň!
Jsem hlínou,
již tvaruje Hrnčíře dlaň.
Pane, tvaruj život můj,
jak chceš Ty sám.
V Tvé ruce
se s pokorou odevzdávám.2
Jak my, moderní, zaneprázdnění a soupeřiví lidé, můžeme dosáhnout odevzdanosti a pokory? Jak zařídíme, aby byly cesty Páně i našimi cestami? Domnívám se, že je třeba začít tím, že se od Něj budeme učit a modlit se o porozumění. Jak naše důvěra v Něho poroste, budeme otevírat své srdce, snažit se konat Jeho vůli a čekat na odpovědi, jež nám pomohou porozumět.
Moje vlastní změna srdce započala, když jsem ve dvanácti letech začala hledat Boha. Kromě odříkávání modlitby Páně3 jsem vlastně ani nevěděla, jak se mám modlit. Pamatuji si, jak jsem poklekla v naději, že pocítím Jeho lásku, a zeptala se: „Kde jsi, Nebeský Otče? Vím, že musíš někde být, ale kde?“ Během celého dospívání jsem se ptala. V několika prchavých okamžicích jsem sice seznala, že Ježíš Kristus skutečně žije, ale Nebeský Otec mě nechal hledat a čekat deset let.
V roce 1970, když mě misionáři učili o Otcově plánu spasení a o Spasitelově Usmíření, bylo mé čekání u konce. Přijala jsem tyto pravdy a dala se pokřtít.
Na základě této znalosti Pánovy milosti a moci jsme si spolu s manželem a dětmi vybrali toto rodinné motto: „Všechno dopadne dobře.“ Ale jak můžeme jeden druhému říkat tato slova, když přicházejí hluboké nesnáze a v daném okamžiku se nám nedostává odpovědí?
Když byla naše milá a způsobilá jednadvacetiletá dcera Georgia hospitalizována v kritickém stavu následkem nehody na kole, naše rodina si řekla: „Všechno dopadne dobře.“ Během letu z naší misie v Brazílii do Indianapolis v Indianě, abych mohla být s ní, jsem se rodinného motta pevně držela. Naše krásná dcera však vstoupila do duchovního světa jen pár hodin před tím, než mé letadlo přistálo. Naší rodinou projel zármutek a šok jako zásah elektřinou – jak jsme se teď mohli na sebe podívat a i nadále říkat: „Všechno dopadne dobře“?
Po Georgiině fyzické smrti byly naše pocity zjitřené, nic se nám nedařilo, a i dnes prožíváme chvíle hlubokého zármutku, ale držíme se vědomí toho, že ve skutečnosti nikdy nikdo opravdu neumírá. Navzdory utrpení, které jsme prožili, když Georgiino fyzické tělo přestalo pracovat, jsme měli víru v to, že žije i nadále jako duch, a věříme, že pokud budeme lnout ke svým chrámovým smlouvám, budeme s ní žít na věky. Víra v našeho Vykupitele a Jeho Vzkříšení, víra v Jeho kněžskou moc a víra ve věčné zpečetění nám umožňují vyslovovat naše motto s důvěrou.
President Gordon B. Hinckley řekl: „Uděláte-li, co je ve vašich silách, všechno dopadne dobře. Vložte svou důvěru v Boha. … Pán nás neopustí.“4
Naše rodinné motto nezní: „Všechno dopadne dobře hned.“ Zaznívá z něj naděje, že to dopadne dobře z hlediska věčnosti – nikoli nutně naděje v momentální výsledky. V písmech se píše: „Hledejte pilně, modlete se vždy a buďte věřící a všechny věci budou působiti společně pro dobro vaše.“5 To neznamená, že všechno je dobré, ale že v případě mírných a věrných všechno – to pozitivní, ale i to negativní – bude spolupůsobit k dobrému, přičemž načasování náleží Pánu. Čekáme na Něj, někdy jako Job ve svém utrpení, a jsme si vědomi toho, že Bůh „uráží, on i obvazuje; raní, ruka jeho také léčí“.6 Mírné srdce přijímá zkoušku a čeká, až přijde čas uzdravení a celistvosti.
Když se otevřeme Duchu, poznáme Boží cestu a budeme pociťovat Jeho vůli. Zjistila jsem, že během svátosti, kterou nazývám srdcem sabatu, je poučné se po modlitbě za odpuštění hříchů zeptat Nebeského Otce: „Otče, co mám udělat dalšího?“ Když se s pokorou odevzdáme Pánu, může být naše mysl vedena k něčemu dalšímu, co je třeba, abychom změnili – k něčemu, co omezuje naši schopnost přijímat duchovní vedení, či dokonce uzdravení a pomoc.
Například možná k někomu chovám pečlivě skrývanou zášť. Když se zeptám, zda je ještě něco dalšího, co je třeba vyznat, vstoupí mi jasně do mysli ono „tajemství“. Duch Svatý v podstatě šeptá: „S upřímností ses ptala, zda je ještě něco dalšího, a zde je odpověď. Tvá zášť tě brzdí v pokroku a je ti ke škodě při vytváření zdravých vztahů. Nech to už být.“ Ano, je to náročné; možná máme pocit, že naše nevraživost je docela ospravedlněná; ale odevzdat se Pánu je jediná možnost, jak dosáhnout trvalého štěstí.
Časem a postupně se nám Jeho milostí dostává síly a vedení – možná nás to povede k navštěvování chrámu, k hlubšímu studiu Spasitelova Usmíření nebo k tomu, abychom si promluvili s biskupem, profesionálním poradcem, či dokonce s lékařem. Uzdravení našeho srdce začíná tehdy, když se podrobíme Bohu a začneme Ho uctívat.
Opravdové uctívání začíná tehdy, když je naše srdce před Otcem a Synem upřímné. V jakém stavu je naše srdce dnes? Paradoxem je, že k tomu, abychom měli uzdravené a věrné srdce, musíme nejprve dovolit, aby se před Pánem zlomilo. „A budete mi přinášeti jako oběť srdce zlomené a ducha zkroušeného,“7 praví Pán. V důsledku toho, že obětujeme své srdce neboli vůli Pánu, získáváme duchovní vedení, které potřebujeme.
S tím, jak roste naše porozumění Pánově milosti a milosrdenství, zjišťujeme, že naše svéhlavé srdce začíná praskat a lámat se vděčností. Pak k Jednorozenému Synu Božímu vztáhneme ruce v touze být s Ním spřaženi jhem. Zatímco o to se zlomeným srdcem usilujeme, dostává se nám prostřednictvím Ducha Svatého nové naděje a dalšího vedení.
Usilovně se snažím zbavit touhy smrtelníků mít všechno po svém, neboť jsem si nakonec uvědomila, jak je to nedostatečné, omezené a podřadné ve srovnání s tím, co nabízí Ježíš Kristus. „ Jeho cesta je cestou, která vede ke štěstí v tomto životě a k věčnému životu ve světě příštím.“8 Dokážeme milovat Ježíše Krista a Jeho cestu více, než milujeme sebe sama a svůj vlastní program?
Někteří si možná myslí, že už příliš mnohokrát selhali, a cítí se příliš slabí na změnu hříšných skutků či světských tužeb srdce. Nicméně jakožto Izrael smlouvy se nepokoušíme změnit znovu a znovu jen svými vlastními silami. Obracíme-li se s upřímností na Boha, bere nás takové, jací jsme – a udělá z nás víc, než si dovedeme představit. Uznávaný teolog Robert L. Millet píše o „zdravé touze se zlepšovat“, jež je vyvážena duchovním „ujištění[m], že v Ježíši Kristu a skrze Něho toho dosáhneme“.9 S vědomím toho můžeme Nebeskému Otci upřímně říci:
Do péče Tvé cele se odevzdám,
jen láskou Tvou toužím žít,
Tvou vůli s radostí vykonám
a budu tím, kým chceš mne mít.10
Když nabízíme své zlomené srdce Ježíši Kristu, On naši oběť přijímá. Bere nás zpátky. Bez ohledu na ztráty, rány a odmítnutí, jež jsme utrpěli, Jeho milost a uzdravení mají větší moc než cokoli jiného. Jsme-li opravdu spřaženi se Spasitelem, můžeme s důvěrou říci: „Všechno dopadne dobře.“ Ve jménu Ježíše Krista, amen.