Nikdy není příliš brzy a nikdy není příliš pozdě
Starší Bradley D. Foster
Sedmdesátník
Nikdy není příliš brzy a nikdy není příliš pozdě na to, abychom své děti učili, vedli je a kráčeli s nimi – protože rodiny jsou věčné.
Bratři a sestry, účastníme se bitvy se světem. V minulosti s námi svět soupeřil o čas a energii našich dětí. Dnes svádí boj o jejich totožnost a mysl. Mnohé hlasité a prominentní hlasy se snaží určovat, kdo naše děti jsou a čemu by měly věřit. Nesmíme společnosti dovolit, aby přetvářela naši rodinu k obrazu světskému. Tuto bitvu musíme vyhrát my. Závisí na tom všechno.
Děti v Církvi zpívají často píseň, která je učí o jejich pravé totožnosti: „Já Boží dítě jsem, na svět mne Bůh poslal a krásný pozemský domov On s rodiči mi dal.“ Poté nás děti prosí: „Uč mne, veď mne, kráčej se mnou. … Chci rozumět Jeho slovům, ať cestu k Němu znám.“1
President Russell M. Nelson nás na poslední generální konferenci učil, že odteď se musíme věnovat „uvážlivém[u] rodičovství“.2 Toto jsou nebezpečné časy. Dobrou zprávou je však to, že Bůh věděl, že tomu tak bude, a poskytl nám v písmech rady, jak můžeme svým dětem a vnoučatům pomáhat.
V Knize Mormonově se Spasitel zjevil Nefitům. Shromáždil kolem sebe jejich malé děti. Požehnal jim, modlil se za ně a plakal nad nimi.3 Poté jejich rodičům řekl: „Pohleďte na maličké své.“4
Slovo pohlédnout zde znamená zamyšleně se podívat. Co si Ježíš přál, aby rodiče ve svých maličkých spatřili? Přál si, aby alespoň letmo zahlédli jejich božský potenciál?
Když dnes pohlížíme na své děti a na svá vnoučata, co si Spasitel přeje, abychom v nich spatřovali? Uvědomujeme si, že naše děti tvoří největší skupinu zájemců naší Církve? Co musíme dělat, aby to vedlo k jejich trvalému obrácení?
Spasitel nás o trvalém obrácení učí v knize Matoušově. Poblíž Galilejského moře se shromáždila velká skupina lidí, aby si vyslechli, čemu Ježíš učí.
Při této příležitosti vyprávěl příběh o setí semínek – podobenství o rozsévači.5 Když ho vykládal svým učedníkům, a nakonec i nám, řekl: „Každý, kdož slyší slovo o tom království a nerozumí, přichází ten zlý a uchvacuje to, což jest vsáto v srdce jeho.“6 Poselství pro rodiče je jasné: mezi nasloucháním a porozuměním je rozdíl. Pokud naše děti evangeliu pouze naslouchají, ale nerozumějí mu, Satan dostává příležitost, aby jim tyto pravdy ze srdce vyňal.
Pokud jim však dokážeme pomoci zapustit kořeny hlubokého obrácení, evangelium Ježíše Krista jim v zápalu dnů, kdy život bude těžký, a on těžký bude, může dát v nitru něco, co nemůže být ovlivněno zvenčí. Jak můžeme zajistit, aby jim tyto mocné pravdy nešly jedním uchem tam a druhým ven? Pouhé vyslechnutí slov nejspíš nebude stačit.
Všichni víme, že slova se vyvíjejí. Někdy říkáme svá slova, a děti slyší ta svá. Malým dětem byste třeba řekli: „Jsi jako zaseknutá gramofonová deska.“ Nejspíš by na to odpověděly: „Tati, co je to gramofonová deska?“
Nebeský Otec si přeje, abychom byli úspěšní, protože to koneckonců byly Jeho děti, než se staly dětmi našimi. Jako rodiče v Sionu jste obdrželi dar Ducha Svatého. Když se budete při výuce svých dětí modlit o vedení, „on vám ukáže všechny věci, které máte činiti“.7 Když rozvíjíte proces učení se, „moc Ducha Svatého to nese do srdce dětí“.8
Nenapadá mě lepší příklad toho, jak někomu pomoci získat porozumění, než je příběh Helen Kellerové. Helen byla slepá a hluchá a žila ve světě, který byl temný a tichý. Na pomoc jí přišla učitelka jménem Anne Sullivanová. Jak byste učili dítě, které vás nevidí ani neslyší?
Anne se dlouho nedařilo s Helen komunikovat. Jednoho dne ji kolem poledne vzala ke studni. Chytla jí ruku, přesunula ji pod pumpu a začala pumpovat. Na druhou ruku jí pak vyhláskovala slovo V-O-D-A. Nic se nedělo. A tak to zkusila znovu. V-O-D-A. Helen stiskla Anninu ruku, protože tomu začínala rozumět. Do setmění se naučila 30 slov. Během několika měsíců se naučila 600 slov a byla schopná číst Braillovo písmo. Helen Kellerová nakonec získala vysokoškolský titul a pomohla změnit svět pro lidi, kteří nevidí či neslyší.9 Byl to zázrak a její učitelka byla tím, kdo tento zázrak vykonal. A totéž vykonáte i vy, rodiče.
Když jsem sloužil jako president kůlu svobodných dospělých na BYU-Idaho, viděl jsem výsledky působení dalšího úžasného učitele. Tento zážitek mi změnil život. Jednoho úterního večera jsem měl pohovor s mladým mužem z Mexico City, který chtěl sloužit na misii. Jmenoval se Pablo. Položil jsem mu otázky ohledně jeho svědectví a touhy sloužit. Jeho odpovědi byly dokonalé. Pak jsem se ho zeptal na způsobilost. Jeho odpovědi byly přesné. Vlastně byly tak dobré, že jsem si říkal: „Možná nerozumí tomu, na co se ho ptám.“ Otázky jsem tedy přeformuloval a usoudil jsem, že přesně ví, co jsem měl na mysli, a že je naprosto upřímný.
Tento mladý muž na mě tak zapůsobil, že jsem se ho zeptal: „Pablo, kdo ti pomohl k tomu, abys mohl v tomto stádiu svého života stát před Pánem tak vzpřímeně?“
Odpověděl: „Můj tatínek.“
Řekl jsem: „Pablo, pověz mi svůj příběh.“
Pablo pokračoval: „Když mi bylo devět, tatínek si mě vzal stranou a řekl: ‚Pablo, také mi kdysi bylo devět. Je možné, že se někdy setkáš s něčím z tohohle: Budeš svědkem toho, jak spolužáci podvádějí. Možná budou kolem tebe lidé, kteří budou mluvit hrubě. Možná budeš mít dny, kdy se ti nebude chtít jít na shromáždění. Až toto nebo cokoli, co by ti dělalo starosti, nastane, chtěl bych, aby sis o tom se mnou přišel promluvit, a já ti pomohu to zvládnout. A pak ti řeknu, co bude dál.‘“
„Tak co ti, Pablo, tatínek řekl, když ti bylo 10?“
„Varoval mě před pornografií a neslušnými vtipy.“
„A když ti bylo 11?“ zeptal jsem se.
„Varoval mě před vším, co může být návykové, a připomenul mi, abych používal svobodu jednání.“
Toto byl otec, který svému synovi rok za rokem, řádku za řádkou, tu trochu a tam trochu10 pomáhal nejen naslouchat, ale také porozumět. Pablův otec věděl, že naše děti se učí, když jsou připraveny se učit, a ne jen tehdy, když jsme my připraveni je učit. Když jsme toho večera odesílali Pablovu přihlášku na misii, byl jsem na něho hrdý, ale ještě hrdější jsem byl na jeho otce.
Onoho večera jsem si cestou domů říkal: „Jaký bude Pablo jednou otec?“ A odpověď byla naprosto jasná: bude přesně takový jako jeho otec. Ježíš řekl: „Nemůžeť Syn sám od sebe nic činiti, jediné což vidí, an Otec činí.“11 Toto je vzor toho, jak Nebeský Otec žehná svým dětem z generace na generaci.
Když jsem o svém zážitku s Pablem dál přemýšlel, byl jsem smutný, protože mé čtyři dcery již byly dospělé a mých devět vnoučat, která jsem tehdy měl, nežilo poblíž. Poté jsem přemýšlel: „Jak bych jim jen mohl pomoci tak, jak Pablův otec pomohl jemu? Neuteklo již příliš mnoho času?“ Když jsem se v srdci pomodlil, Duch mi našeptal tuto hlubokou pravdu: „Nikdy není příliš brzy a nikdy není příliš pozdě tento důležitý proces započít.“ Hned jsem věděl, co to znamená. Nemohl jsem se dočkat, až budu doma. Požádal jsem svou manželku Sharol, aby všechny naše děti obvolala a řekla jim, že je potřebujeme navštívit; že jim chci něco důležitého říct. Můj naléhavý tón je poněkud vylekal.
Začali jsme u mé nejstarší dcery a jejího manžela. Řekl jsem: „Chtěli jsme vám s maminkou dát vědět, že i nám bylo kdysi tolik, co vám. Bylo nám 31 a měli jsme malou rodinu. Máme jistou představu o tom, co by vás mohlo potkat. Mohou to být finanční či zdravotní problémy. Může to být krize víry. Můžete se prostě cítit ohromeni životem. Až tyto věci nastanou, byli bychom rádi, abyste si o tom s námi promluvili. My vám to pomůžeme zvládnout. Nechceme se vám neustále plést do života, ale chceme, abyste věděli, že vás vždy budeme podporovat. A když už jsme pohromadě, chci vám říct o pohovoru, který jsem nedávno měl s jedním mladým mužem jménem Pablo.“
Po příběhu jsem řekl: „Nechceme, abyste propásli příležitost pomáhat svým dětem a našim vnoučatům tyto důležité pravdy pochopit.“
Bratři a sestry, nyní si s hlubším pochopením uvědomuji, co ode mě Pán jako od otce a dědečka očekává ohledně toho, jak mohu své rodině pomoci nejen naslouchat, ale také porozumět.
S rostoucím věkem často přemítám o těchto slovech:
Čase, ó čase, vydej se zpět
a dovol, aby se na jedinou noc mohly znovu stát mými maličkými!12
Vím, že nemohu vrátit čas, ale nyní aspoň vím, že nikdy není příliš brzy a nikdy není příliš pozdě na to, abychom své děti učili, vedli je a kráčeli s nimi – protože rodiny jsou věčné.
Svědčím o tom, že Nebeský Otec nás natolik miloval, že poslal svého Jednorozeného Syna, aby prožil život smrtelníka, aby nám Ježíš mohl říct: „Byl jsem tam, kde jste nyní vy, vím, co bude dál, a pomohu vám to zvládnout.“ Vím, že pomůže. Ve jménu Ježíše Krista, amen.