Že na Něj vždy pamatují

Starší Claudio R. M. Costa

Sedmdesátník

Rád čtu a přemítám o životě Toho, který za mě a za nás všechny dal vše.

Mám rád píseň z Primárek, která zní:

Vyprávěj mi příběhy o Ježíšovi, kterým tak rád naslouchám.
Vyprávěj mi, co učil a jaké rady dal.
Tak rád bych to všechno znal!
Vyprávěj mi prosím, čemu je naučil.1

Domnívám se, že založit tradici vyprávění příběhů o Ježíšovi našim dětem a rodině je velmi výjimečný způsob, jak doma světit den sabatu.

Určitě to do našeho domova vnese zvláštního ducha a poskytne to naší rodině příklady od samotného Spasitele.

Rád čtu a přemítám o životě Toho, který za mě a za nás všechny dal vše.

Rád čtu v písmech o Jeho bezhříšném životě a po přečtení veršů popisujících události, které prožil, vždy zavřu oči a snažím se představit si tyto posvátné chvíle, které mě něčemu učí a duchovně mě posilují.

Jsou to například tyto chvíle:

Když plivl na zem, ze slin udělal bláto, pomazal slepému muži oči a řekl: „Jdi, umej se v rybníku Siloe.“ A onen muž poslechl „a umyl se, i přišel, vida“.²
Když uzdravil ženu, která trpěla krvácením a dotkla se okraje Jeho roucha s vírou, že se uzdraví, pokud se Ho jen dotkne.³
Když se zjevil svým učedníkům a kráčel po moři.⁴
Když šel s učedníky po cestě do Emaus a otvíral jejich porozumění písma.⁵
Když se zjevil lidem na americkém kontinentu a řekl jim, aby k Němu přišli, vložili ruce do rány na Jeho boku a sáhli si na rány po hřebech na Jeho rukou a nohou, aby poznali, že je „Bůh Izraelský a Bůh celé země a že … byl zabit pro hříchy světa“.⁶

Raduji se z toho, že vím, že jsou rodiče, kteří vyprávějí dětem příběhy o Kristu. Všímám si toho, když sleduji děti v Církvi na Primárkách i při jiných příležitostech.

Jsem vděčný svým rodičům za to, že mě učili o Kristu. Neustále sleduji, jak Spasitelův příklad pomáhá mé drahé ženě i mně, když učíme vlastní děti.

Mám srdce naplněné radostí, když vidím své děti, jak vyprávějí příběhy o Kristu mým vnoučatům. Připomíná mi to jeden z mých oblíbených veršů z písem ve 3. Janově, kapitola 1, verš 4, který zní: „Nemámť větší radosti, než abych slyšel, že [děti mé] chodí v [pravdě].“ A proč by se to nemohlo týkat i vnoučat?

Jsem vděčný za naše vedoucí, kteří nás neustále učí o Kristu, o svěcení dne sabatu a o přijímání svátosti každou neděli na počest Spasitele.

Sabat a svátost nám budou přinášet mnohem větší radost, pokud budeme studovat příběhy o Kristu. Takto si vytváříme tradice, které budují naši víru a svědectví a rovněž ochraňují naši rodinu.

Před několika týdny, když jsem znovu studoval poselství presidenta Russella M. Nelsona z poslední generální konference a přemítal o dni sabatu, jsem pocítil hlubokou vděčnost za požehnání a výsadu, že mohu přijímat svátost. Je to pro mě velmi slavnostní, posvátný a duchovní okamžik. Shromáždění svátosti je pro mě velikou radostí.

Když jsem o tom přemítal, pečlivě jsem studoval požehnání chleba a vody. Četl jsem si modlitby a hluboce jsem o nich a o obřadu svátosti přemýšlel. V mysli a v srdci jsem si začal procházet události, které jsou s tím spojeny.

V duchu rozjímání jsem přemýšlel o onom dni, o prvním dni svátku nekvašených chlebů, kdy Ježíš na otázku svých učedníků, kde se mají připravit na přesnice, odpověděl: „Jděte do města k jednomu, a rcete jemu: Vzkázalť Mistr: Čas můj blízko jest, u tebeť jísti budu beránka s učedlníky svými.“⁷

Snažil jsem se představit si učedníky, jak nakupují jídlo a pečlivě připravují stůl, aby s Ním onoho zvláštního dne pojedli – stůl pro 13 lidí, pro Něj a Jeho dvanáct učedníků, které miloval.

Plakal jsem, když jsem si představoval Krista, jak s nimi jí a oznamuje jim: „Amen pravím vám, že jeden z vás mne zradí.“⁸

Přemýšlel jsem o zarmoucených učednících, jak se Ho ptají: „Zdali já [to] jsem, Pane?“⁹

A když mu tutéž otázku položil Jidáš, Ježíš poklidně odvětil: „Ty jsi řekl.“¹⁰

Představoval jsem si ruce, které uzdravovaly, utěšovaly, povznášely a žehnaly, jak lámou chléb, když Ježíš řekl: „Vezměte, jezte, to jest tělo mé.“¹¹

Pak vzal kalich s vínem, vzdal díky a podal jim ho se slovy: „Píte z toho všickni. Nebo to jest krev má nové smlouvy, kteráž za mnohé vylévá se na odpuštění hříchů.“¹²

V duchu jsem se díval na učedníky, jednoho po druhém, a v jejich očích jsem viděl starost o Mistra, kterého velmi milovali. Bylo to, jako kdybych tam seděl s nimi a vše sledoval. V srdci jsem pociťoval intenzivní bolest a byl jsem naplněn zármutkem a lítostí nad tím, co měl kvůli mně brzy prožít.

Má duše byla naplněna nesmírnou touhou být lepším člověkem. Kajícně a pln zármutku jsem si vroucně přál, abych byl schopen zastavit alespoň několik kapek Jeho krve a zabránit jejich prolití v Getsemanech.

Pak jsem přemítal o svátosti, kterou každý týden přijímáme na Jeho památku. Přitom jsem rozjímal o každém slově při žehnání chleba a vody. Hluboce jsem se zamýšlel nad slovy „a vždy na něj pamatovati“ při žehnání chleba a „že na něj vždy pamatují“ při žehnání vody.¹³

Rozjímal jsem o tom, co znamená vždy na Něj pamatovat.

Podle mě to znamená:

Pamatovat na Jeho předsmrtelný život, kdy stvořil tuto nádhernou planetu.¹⁴
Pamatovat na Jeho narození ve skromných podmínkách v jeslích v Betlémě v Judeji.¹⁵
Pamatovat na to, jak jako teprve dvanáctiletý chlapec učil doktory v chrámu a kázal jim.¹⁶
Pamatovat na to, jak odešel o samotě na poušť, aby se tam připravil na svou službu ve smrtelnosti.¹⁷
Pamatovat na to, jak byl proměněn před svými učedníky.¹⁸
Pamatovat na to, jak během Poslední večeře se svými učedníky ustanovil svátost.¹⁹
Pamatovat na to, jak odešel do zahrady getsemanské a trpěl za naše hříchy, bolesti, zklamání a nemoci tak nesmírně, že krvácel z každého póru.²⁰
Pamatovat na to, jak byl po tak mnohém utrpení a kruté bolesti dokonce ještě v Getsemanech zrazen polibkem jednoho ze svých učedníků, jehož nazýval přítelem.²¹
Pamatovat na to, jak byl předveden před Piláta a Heródesa, aby byl souzen.²²
Pamatovat na to, jak Ho ponižovali, postrkovali, plivali na Něj, bili Ho a zbičovali důtkami, které mu trhaly maso.²³
Pamatovat na to, jak Mu surově nasadili na hlavu trnovou korunu.²⁴
Pamatovat na to, jak musel nést svůj kříž na Golgotu a jak Ho tam na něj přibili, přičemž trpěl každým druhem fyzické a duchovní bolesti.²⁵
Pamatovat na to, jak na kříži pohlédl na ty, kteří Ho křižovali, a s nitrem naplněným pravou láskou pozdvihl oči k nebi a prosil: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“²⁶
Pamatovat na to, jak, vědom si toho, že splnil své poslání spasit veškeré lidstvo, vložil svého ducha do rukou svého Otce, našeho Otce.²⁷
Pamatovat na Jeho Vzkříšení, které je zárukou našeho vlastního vzkříšení a možnosti žít po Jeho boku po celou věčnost – v závislosti na našich rozhodnutích.²⁸

Rozjímání o modlitbách svátosti a o jedinečných a významných slovech oněch modliteb mi dále připomíná, jak úžasné je během žehnání svátosti obdržet ono zaslíbení, že když na Něj budeme vždy pamatovat, budeme mít vždy Jeho Ducha, aby byl s námi.²⁹

Věřím, že Pán má ohledně toho, kdy nám dát zjevení, své vlastní načasování. Porozuměl jsem tomu velmi jasně, když jsem studoval Kazatele 3:1, 6, kde se píše:

„Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli. …

Čas hledání a čas ztracení, čas chování a čas zavržení.“

Svátost je pro Nebeského Otce rovněž časem k tomu, aby nás učil o Usmíření svého Milovaného Syna, našeho Spasitele Ježíše Krista, a pro nás je to čas získat o tom zjevení. Je to čas „[tlouci], a bude vám otevříno“,³⁰ čas žádat o toto poznání a obdržet ho. Je to čas uctivě Boha o toto poznání prosit. A budeme-li tak činit, bez pochyb se nám tohoto poznání dostane, což bude pro náš život nezměrným požehnáním.

Mám velmi rád sabat a svátost a to, co všechno to znamená. Miluji Pána z celé duše. Ve jménu Ježíše Krista, amen.