Nechť trubka jasně zazní

Starší Gregory A. Schwitzer

Sedmdesátník

Svět potřebuje Kristovy učedníky, kteří dokáží předávat poselství evangelia jasně a od srdce.

Letos v létě byli u nás doma dva z našich vnuků, když se jejich rodiče účastnili akce kůlu na téma putování pionýrů. Naše dcera nám připomněla, aby chlapci, zatímco budou mimo domov, nezapomněli cvičit hru na klavír. Věděla, že během několikadenního pobytu u prarodičů je snadnější na cvičení zapomenout. Jednou odpoledne jsem si řekl, že si sednu k našemu 13letému vnukovi Andrewovi a poslechnu si, jak hraje.

Je to chlapec plný energie a rád bývá venku. Veškerý svůj čas by nejraději strávil lovem a rybařením. Jak hrál na piano, viděl jsem na něm, že by raději chytal ryby v nedaleké řece. Poslouchal jsem ho, jak vyťukává akordy jedné známé písně. Všechny tóny, jež hrál, měly stejný důraz a rytmus, a tak bylo těžké jasně rozpoznat melodii. Sedl jsem si k němu na lavici a vysvětlil jsem mu, jak je důležité, aby s trochu větším důrazem hrál tóny melodie a s trochu menším důrazem doprovod. Hovořili jsme o tom, že piano je něco více než jen mechanický zázrak. Může být nástavbou pro jeho hlas a pocity a může se stát úžasným nástrojem komunikace. Tak jako člověk v řeči plynule přechází od jednoho slova ke druhému, tak má plynout i melodie – od jednoho tónu ke druhému.

Společně jsme se nasmáli, když to zkoušel znovu a znovu. Jeho tvář se rozzářila úsměvem, když se z původního divokého shluku zvuků vynořovala známá melodie. Poselství začalo být jasné: „Já Boží dítě jsem, na svět mne Bůh poslal.“¹ Zeptal jsem se Andrewa, zda v tomto poselství pociťuje nějaký rozdíl. Odpověděl: „Ano, dědo, vnímám to!“

Apoštol Pavel nás učil o přirovnání komunikace k hudebním nástrojům ve slovech, jež napsal Korintským:

„Však i bezdušné věci, vydávající zvuk, jako píšťalka neb harfa, kdyby rozdílného zvuku nevydávaly, kterak by vědíno bylo, co se píská, aneb na harfu hrá?

Ano [trubka] vydala-li by nejistý hlas, kdož se bude strojiti k boji?“²

Pokud někdy svět potřeboval Kristovy učedníky, kteří dokáží předávat poselství evangelia jasně a od srdce, je to právě nyní. Potřebujeme jasný zvuk trubky.

Naším nejlepším příkladem byl samozřejmě Kristus. Vždy projevoval odvahu stát za tím, co je správné. Kristus nás ve slovech, která znějí po celá staletí, vyzývá, abychom pamatovali na lásku k Bohu a k bližním, dodržovali všechna Boží přikázání a žili jako světlo světa. Nebál se vystupovat proti světským mocnostem či panovníkům své doby, zvláště když se stavěli proti Jeho poslání, jež obdržel od svého Nebeského Otce. Jeho slova neměla mást, ale zapůsobit na srdce lidí. Zjevně znal a naplňoval vůli svého Otce ve všem, co říkal a dělal.

Také mám rád příklad Petra, který se v den letnic postavil lidem světa s odvahou a jasností. Toho dne se shromáždili lidé z mnoha zemí a kritizovali první Svaté, protože je slyšeli mluvit v jazycích a mysleli si, že jsou opilí. Petr, kterého vedl Duch, se postavil a hájil Církev a její členy. Svědčil těmito slovy: „Muži Židé, a všickni, kteříž bydlíte v Jeruzalémě, toto vám známo buď, a ušima pozorujte slov mých.“³

Pak citoval písma, která obsahovala proroctví o Kristu, a vydal toto přímočaré svědectví: „Věziž tedy jistotně všecken dům Izraelský, žeť Bůh i Pánem ho učinil i Kristem, toho Ježíše, kteréhož jste vy ukřižovali.“⁴

Mnozí slyšeli jeho slova a pocítili Ducha. K prvotní Církvi se tehdy připojilo 3 000 duší. Toto je mocný důkaz toho, že jeden muž či jedna žena, kteří jsou ochotni svědčit, když svět jde očividně opačným směrem, mohou změnit věci k lepšímu.

Když se jako členové rozhodneme postavit se a mocně svědčit o Boží nauce a o Jeho Církvi, něco se v nás změní. Naše tvář se začne podobat té Jeho. Přiblížíme se Jeho Duchu. On na oplátku půjde před námi a bude na pravici naší a na levici naší a Duch Jeho bude v srdci našem a andělé Jeho kolem nás, aby nás podpírali.⁵

Skuteční Kristovi následovníci se nesnaží nauku omlouvat, když zrovna neodpovídá současným světským představám. Dalším odvážným učedníkem byl Pavel, který „se [nestyděl] za evangelium Kristovo; moc zajisté Boží jest k spasení každému věřícímu“.⁶ Skuteční učedníci zastupují Pána i ve chvílích, kdy to možná není snadné či pohodlné. Skuteční učedníci touží inspirovat srdce lidí, ne na ně jen dělat dojem.

Postavit se za Krista nemusí být vždy pohodlné či příjemné. Jsem si jist, že tak tomu bylo, když byl Pavel předvolán před krále Agrippu, aby se obhájil a řekl svůj příběh. Pavel bez váhání vyznal svou víru s takovou mocí, že tento obávaný král připustil, že ho „téměř“ přesvědčil, aby se stal křesťanem.

Pavlova odpověď dosvědčila jeho touhu, aby lidé přesně porozuměli tomu, co říkal. Řekl králi Agrippovi, že jeho přáním není to, aby všichni, kdo ho slyšeli, se „téměř“ stali křesťany, ale že si spíše přeje, aby se „všickni“ stali Kristovými učedníky.⁷ Ti, kteří hovoří jasně, toho mohou dosáhnout.

Kdykoli jsem v životě studoval v Knize Mormonově příběh o Lehiově snu,⁸ pohlížel jsem na onu velikou a prostornou stavbu jen jako na místo pro vzpurné. Stavba byla naplněna lidmi, kteří se posmívali a ukazovali na věrné, kteří se drželi železné tyče, jež představuje slovo Boží, a šli ke stromu života, jenž představuje lásku Boží. Někteří tomuto tlaku posmívajících se lidí nedokázali odolat, a sešli z cesty. Jiní se připojili k posměvačům v prostorné stavbě. Neměli snad odvahu postavit se statečně kritice nebo poselstvím světa?

Když pozoruji, jak se současný svět vzdaluje od Boha, mám pocit, že se tato prostorná stavba zvětšuje. Mnozí lidé dnes procházejí sály oné veliké a prostorné stavby a neuvědomují si, že se ve skutečnosti stávají součástí jejího životního stylu. Často podléhají pokušením a světským poselstvím. Nakonec uvidíme, jak se i oni posmívají a jak se připojují k těm, kteří kritizují a posmívají se.

Mnoho let jsem si myslel, že onen posměšný dav si dělal legraci z toho, jak věrní žijí, ale tón a přístup hlasů z prostorné stavby dnešní doby se mění. Ti, kteří se často posmívají, se snaží přehlušit ono jednoduché poselství evangelia tím, že napadají některé stránky církevní historie nebo se ostře vymezují proti prorokovi či jiným vedoucím. Rovněž útočí na samotné jádro naší nauky a zákonů Božích, jež byly dány od Stvoření země. My, jako učedníci Ježíše Krista a členové Jeho Církve, se nesmíme nikdy pustit oné železné tyče. Musíme nechat ze své duše znít jasný zvuk trubky.

Oním jednoduchým poselstvím je to, že Bůh je náš milující Nebeský Otec a Ježíš Kristus je Jeho Syn. Evangelium je v těchto posledních dnech znovuzřízeno skrze žijící proroky a důkazem je Kniha Mormonova. Cesta štěstí vede skrze základní jednotku rodiny, kterou původně zorganizoval a zjevil náš Nebeský Otec. Toto je ta známá melodie poselství, kterou dokáží mnozí rozpoznat, protože ji slyšeli ve svém předsmrtelném životě.

Nadešel čas, abychom jako Svatí posledních dnů povstali a svědčili. Nadešel čas, aby se tóny melodie evangelia vznesly nad hluk světa. K poselství o Spasiteli a Vykupiteli tohoto světa připojuji i já své svědectví. On žije! Jeho evangelium je znovuzřízeno a požehnání štěstí a klidu je možné v tomto životě získat tím, že budeme žít podle Jeho přikázání a kráčet po Jeho cestě. To je mé svědectví ve jménu Ježíše Krista, amen.