Jak požehnaní a šťastní jsou ti, kteří dodržují přikázání Boží
Starší Von G. Keetch
Sedmdesátník
Zábrany vytvořené Pánem pro nás vytvářejí bezpečný přístav, jenž nás chrání před zlými a ničivými vlivy.
Když jsem před časem navštívil Austrálii, jel jsem do krásného zálivu proslulého surfováním. Při procházce po pláži mě upoutala velkolepost mocných vln, které se tříštily těsně před zálivem, a menších vln, které se hrnuly blíže ke břehu.
Zatímco jsem šel dál, narazil jsem na skupinu amerických surfařů. Byli něčím viditelně rozrušeni, mluvili hlasitě a ukazovali na moře. Když jsem se jich zeptal, co se stalo, ukázali na místo hned za zálivem, kde se tříštily veliké vlny.
„Podívejte se tam,“ řekl jeden z nich rozzlobeně. „Vidíte tu zábranu?“ Když jsem se podíval pozorněji, opravdu jsem spatřil zábranu, která se táhla napříč celým ústím zálivu, právě tam, kde se tříštily veliké, vábivé vlny. Zdálo se, že zábrana byla vyrobena z pevného pletiva a na hladině ji držely plováky. Podle surfařů sahala až na samé dno oceánu.
Americký surfař pokračoval: „Naše cesta sem byla neopakovatelnou příležitostí si na těch velkých vlnách zasurfovat. Můžeme surfovat na menších vlnách uvnitř zálivu, ale surfování na těch velikých nám ta zábrana znemožňuje. Nemáme ponětí, proč tam ta zábrana je. Víme jen to, že nám to zkazilo celou dovolenou.“
Zatímco američtí surfaři byli čím dál rozrušenější, upoutal mou pozornost jiný surfař, který seděl opodál – byl to starší muž a zjevně místní. Jak poslouchal narůstající stížnosti ohledně oné zábrany, začal být netrpělivý.
Nakonec vstal a přistoupil ke skupině. Beze slova vytáhl z batohu dalekohled, podal ho jednomu ze surfařů a ukázal směrem k zábraně. Každý surfař se tam dalekohledem podíval. Když přišla řada na mě, spatřil jsem díky zvětšenému pohledu něco, co jsem předtím neviděl – hřbetní ploutve. U útesu na druhé straně zábrany se krmili velcí žraloci.
Surfaři rychle utichli. Onen starý surfař si vzal dalekohled zpět a chystal se odejít. Přitom pronesl slova, která nikdy nezapomenu: „Nebuďte k té zábraně příliš kritičtí,“ řekl. „Je to to jediné, co vás chrání, abyste nebyli sežráni.“
Stáli jsme na této krásné pláži a náš pohled na věc se náhle změnil. Zábrana, která se jevila jako krutá a omezující – která druhé zdánlivě připravovala o zábavu a nadšení z jízdy po největších vlnách – se stala něčím naprosto jiným. Díky novému porozumění nebezpečí, které číhalo těsně pod hladinou, nám nyní zábrana poskytovala ochranu, bezpečí a pokoj.
Zatímco kráčíme po cestách života a jdeme za svými sny, může být někdy obtížné rozumět Božím přikázáním a měřítkům, podobně jako jsme nerozuměli oné zábraně. Mohou se jevit jako přísná a neústupná a zatarasují cestu, která vypadá zábavně a lákavě a po které jde mnoho dalších lidí. Jak řekl apoštol Pavel: „Vidíme v zrcadle [a] skrze podobenství“1 tak omezeným pohledem, že často nedokážeme porozumět velkým nebezpečím skrývajícím se těsně pod hladinou.
Avšak Ten, který „postih[uje] všechny věci“,2 ví přesně, kde se tato nebezpečí nacházejí. Skrze svá přikázání a své láskyplné pokyny nám poskytuje božské vedení, abychom se nebezpečí mohli vyvarovat – abychom mohli jít v životě po cestě, která je chráněna před duchovními predátory a zejícími čelistmi hříchu.3
Lásku Bohu – a víru v Něho – projevujeme tím, že se každý den ze všech sil snažíme následovat Jím stanovený směr, a tím, že dodržujeme přikázání, jež nám dal. Tuto víru a lásku projevujeme obzvláště v situacích, kdy plně nerozumíme tomu, z jakého důvodu nám Bůh dal nějaké příkazy nebo proč nám říká, abychom se vydali nějakou konkrétní cestou. Jakmile víme, že hned za zábranou se to hemží predátory s ostrými zuby, je poměrně snadné vydat se směrem uvnitř zábrany. Když však tím jediným, co vidíme, jsou senzační a lákavé vlny na druhé straně, pak jít nadále směrem uvnitř zábrany je mnohem těžší. A přesto právě v těchto chvílích – kdy se rozhodneme uplatnit víru, vložit důvěru v Boha a prokázat Mu lásku – nejvíce rosteme a nejvíce toho získáváme.
Ananiáš v Novém zákoně nechápal Pánův příkaz, aby vyhledal Saula – muže, který měl doslovné oprávnění zavírat lidi věřící v Krista do vězení – a požehnal mu. Avšak díky poslušnosti Božího příkazu Ananiáš napomohl duchovnímu zrození apoštola Pavla.4
Když důvěřujeme Pánu, uplatňujeme víru, dodržujeme Jeho přikázání a ubíráme se směrem, který nám vytyčil, stáváme se více takovými, jakými si Pán přeje, abychom se stali. Právě „stávání se“ – ono obrácení srdce – je tím nejdůležitějším. Starší Dallin H. Oaks nás učil: „Nestačí, abychom se jen tak nechali unášet životem. Přikázání, obřady a smlouvy evangelia nejsou nějakým seznamem vkladů, jež musí být vloženy na nějaký nebeský účet. Evangelium Ježíše Krista je plánem, který nám ukazuje, jak se stát takovými, jakými se podle přání Nebeského Otce máme stát.“5
Opravdová poslušnost tedy znamená, že se zcela oddáme Pánu a umožníme Mu, aby určoval náš směr ve vodách klidných i neklidných, a to s poznáním, že On z nás může učinit mnohem lepší bytosti, než bychom to kdy dokázali sami.
Když se podrobíme Jeho vůli, pocítíme nárůst pokoje a štěstí. Král Beniamin učil, že ti, kteří dodržují přikázání Boží, jsou „požehnan[í] a šťastn[í] … ve všech věcech, jak v časných, tak v duchovních.“6 Bůh si přeje, abychom pociťovali radost. Přeje si, abychom pociťovali pokoj. Přeje si, aby se nám dařilo. Přeje si, abychom byli v bezpečí, ochraňováni před světskými vlivy, jež nás obklopují.
Jinými slovy, Pánova přikázání nepředstavují jakýsi vysilující podvodní labyrint zábran, které se v tomto životě musíme zdráhavě naučit snášet, abychom v příštím životě mohli být oslaveni. Zábrany vytvořené Pánem pro nás spíše vytvářejí bezpečný přístav, jenž nás chrání před zlými a ničivými vlivy, které by nás jinak mohly stáhnout do hlubin beznaděje. Pán nám svá přikázání dává z lásky a starostlivosti; mají nám přinášet radost v tomto životě,7 právě tak jako nám mají přinést radost a oslavení v životě příštím. Ukazují nám, jak máme jednat – a co je důležitější, pomáhají nám porozumět tomu, kým se máme stát.
A jako ve všem dobrém a pravdivém, je naším nejlepším příkladem Ježíš Kristus. Největší skutek poslušnosti v celé věčnosti se odehrál, když se Syn podrobil vůli Otce. Kristus s nejhlubší pokorou prosil, aby onen kalich mohl být od Něho odňat – zda by se mohl vydat jinou cestou než tou, která Mu byla určena – a podrobil se cestě, kterou si Otec přál, aby se vydal. Byla to cesta, která vedla skrze Getsemany a Golgotu, kde vytrpěl nepředstavitelná muka a utrpení a kde byl zcela opuštěn, když se vzdálil i Duch Jeho Otce. Tatáž cesta však třetího dne vyvrcholila prázdným hrobem, kdy v uších a v srdci těch, kteří Ho milovali, zaznělo zvolání: „Vstalť jest!“8 Součástí toho byla nepředstavitelná radost a útěcha vycházející z Jeho Usmíření pro všechny děti Boží v celé věčnosti. Kristus nám tím, že dovolil, aby Jeho vůle byla pohlcena ve vůli Otcově, dal naději na věčný pokoj, věčnou radost a věčný život.
Svědčím o tom, že jsme děti milujícího Boha. Svědčím o tom, že On si přeje, abychom byli v bezpečí, šťastní a požehnaní. Proto nám vytyčil cestu, jež vede zpět k Němu, a vytvořil zábrany, které nás na této cestě budou ochraňovat. Když se budeme touto cestou ubírat, jak nejlépe jen můžeme, nalezneme skutečné bezpečí, štěstí a pokoj. A když se podrobíme Jeho vůli, staneme se takovými, jakými si přeje, abychom se stali. Ve jménu Ježíše Krista, amen.