Radost plynoucí ze života zaměřeného na Krista
Starší Richard J. Maynes
Předsednictvo Sedmdesáti
Máme-li v tomto životě nalézt opravdovou radost a pokoj, musí být náš život přesně zaměřen na Krista.
Svět, v němž žijeme, vyvíjí velký tlak na dobré lidi, ať jsou kdekoli, aby snižovali svá měřítka spravedlivého života nebo se jich vzdali. Navzdory zlovolnostem a pokušením, jež nás každý den obklopují, i v dnešní době můžeme nalézt a nalezneme pravou radost, když svůj život zaměříme na Krista.
Zaměříme-li život na Ježíše Krista a Jeho evangelium, přinese nám to do života stabilitu a štěstí, jak to dokládají následující příklady.
Starší Taiichi Aoba ze Sedmdesáti, který bydlí v horské vesničce na japonském ostrově Šikoku, byl požádán, aby učil lekci na konferenci mládeže. Tématem konference bylo: „Stůjte na svatých místech“. Když se starší Aoba zamyslel nad tématem a nad tím, čemu by měl učit, rozhodl se použít jako nástroj výuky své zaměstnání. Pracuje jako hrnčíř.
Starší Aoba řekl, že mladí lidé ve třídě ožili, když viděli, jak je schopen téměř zázračně proměnit hrnčířskou hlínu ve svých rukou v talíře, misky a hrnky. Po názorné ukázce se jich zeptal, zda by si to někdo z nich nechtěl zkusit. Přihlásili se všichni.
Starší Aoba několik z nich požádal, aby přišli dopředu a novou zálibu si vyzkoušeli. Poté, co ho mladí viděli pracovat, si mysleli, že to bude snadné. Nikomu se však nepodařilo vytvořit ani jednoduchou misku. Namítali: „Nedokážu to!“ „Proč je to tak obtížné?“ „Je to moc těžké.“ A při těchto slovech létala hlína po celé místnosti.
Starší Aoba se jich zeptal, proč je pro ně hrnčířská práce tak těžká. Odpovídali různě: „Nemám s tím žádné zkušenosti“, „Nikdo mě neškolil“ nebo „Nemám na to talent“. Podle výsledku jejich práce byla jejich slova pravdivá; ale nejvýznamnějším důvodem jejich neúspěchu bylo to, že hlína nebyla na kruhu umístěna do středu. Mysleli si, že hlínu umístili do středu, ale z pohledu profesionála to nebylo přesně uprostřed. Poté jim řekl: „Zkusme to ještě jednou.“
Tentokrát starší Aoba umístil hlínu přesně do středu kruhu a poté začal kolem otáčet a uprostřed hlíny dělat otvor. Několik mladých to zkusilo znovu. Tentokrát začali všichni tleskat, když se ozvalo: „Páni, už se to netřese“, „Jde mi to“ nebo „Dokázala jsem to!“ Tvary samozřejmě nebyly dokonalé, ale výsledek byl úplně jiný než u prvního pokusu. Důvodem jejich úspěchu bylo to, že hlína byla umístěna přesně ve středu kruhu.
Svět, v němž žijeme, se podobá hrnčířskému kruhu a rychlost otáčení se zvyšuje. Tak jako hlína na kruhu musíme být i my přesně zaměřeni. Naší podstatou, středem našeho života, musí být Ježíš Kristus a Jeho evangelium. Vést život zaměřený na Krista znamená, že se učíme o Ježíši Kristu a Jeho evangeliu a poté se řídíme Jeho příkladem a s přesností dodržujeme Jeho přikázání.
Dávný prorok Izaiáš řekl: „Ó Hospodine, ty jsi otec náš, my [hlína], ty pak učinitel náš, a tak jsme všickni dílo ruky tvé.“1
Zaměříme-li život na Ježíše Krista, může nás vytvarovat tak, jak to potřebujeme, abychom se mohli vrátit do Jeho přítomnosti a do přítomnosti Nebeského Otce v celestiálním království. Radost, kterou zakusíme v tomto životě, bude přímo úměrná tomu, jak důkladně se v životě zaměříme na učení, příklad a smírnou oběť Ježíše Krista.
Bratři a sestry, narodil jsem se do vícegenerační rodiny Svatých posledních dnů, a tak požehnání a radost plynoucí z evangelia Ježíše Krista jakožto základu naší rodinné kultury byly vetkány do našeho každodenního života. Až jako mladý muž na misii na plný úvazek jsem si uvědomil, jak nesmírně pozitivní dopad má plnost evangelia Ježíše Krista na ty, kteří jeho požehnání v životě dosud nezakusili. Tento verš v Matoušovi popisuje proces, kterým procházejí lidé obrácení k evangeliu Ježíše Krista: „Podobno jest království nebeské pokladu skrytému v poli, kterýž nalezna člověk, skrývá, a radostí naplněn jsa pro něj, odchází a prodává všecko, což má, a koupí pole to.“2
Dovolte mi podělit se o příklad z Knihy Mormonovy znázorňující, co byl jeden obrácený ochoten zaplatit za to, aby získal radost plynoucí z nalezení pokladu, o němž mluvil Ježíš v podobenství o pokladu skrytém v poli.
Vzpomeňte na Ammona a Lamoniho, kteří ve 20. kapitole Almy cestovali do města Middoni, aby našli Ammonova bratra Arona a vysvobodili ho z vězení. Cestou se setkali s Lamoniovým otcem, který byl králem nad celou zemí.
Král byl velmi rozzloben, že jeho syn Lamoni cestoval s Ammonem, nefitským misionářem, kterého považoval za nepřítele. Měl za to, že jeho syn se měl zúčastnit velkých hodů, které pro své syny a svůj lid uspořádal. Král Lamanitů byl tak rozzlobený, že Lamonimu přikázal, aby Ammona zabil mečem. Když to Lamoni odmítl udělat, král vytasil svůj meč, aby ho za neposlušnost zabil; Ammon ale zakročil, aby Lamonimu zachránil život. Krále přemohl a mohl ho býval zabít.
Když se král ocitl v situaci, kdy mu šlo o život, řekl Ammonovi: „Jestliže mne ušetříš, dám ti, o cokoli požádáš, až do poloviny království.“3
Král byl ochoten za ušetření svého života zaplatit polovinu království. Musel být velmi udiven, když ho Ammon požádal jen o to, aby propustil jeho bratra Arona a jeho společníky z vězení, a o to, aby si jeho syn Lamoni mohl ponechat své království.
Později byl díky tomuto setkání Ammonův bratr Aron propuštěn z middonského vězení. Po propuštění byl inspirován k tomu, aby se vydal na místo, odkud král Lamanitů vládl zemi. Aron byl představen králi a měl výsadu učit ho zásadám evangelia Ježíše Krista, včetně velikého plánu vykoupení. Aronovo učení krále velmi inspirovalo.
Králova reakce na Aronovo učení se nachází v 15. verši 22. kapitoly Almy: „A stalo se, že poté, co mu Aron vysvětlil tyto věci, král pravil: Co mám činiti, abych mohl míti tento věčný život, o němž jsi mluvil? Ano, co mám činiti, abych mohl býti zrozen z Boha, aby byl tento zlovolný duch vykořeněn z mé hrudi, a abych přijal jeho Ducha, abych mohl býti naplněn radostí a abych nebyl posledního dne zavržen? Viz, pravil, vzdám se všeho, co mám, ano, opustím své království, abych mohl obdržeti tuto velikou radost.“
Zatímco pro zachování vlastního života byl král Lamanitů ochoten vzdát se poloviny království, tak pro to, aby získal radost plynoucí z pochopení, přijetí a následování evangelia Ježíše Krista, byl kupodivu ochoten vzdát se království celého.
Má manželka Nancy byla do Církve také obrácena. Mnohokrát se mi za ta léta zmínila o radosti, kterou v životě pociťuje od chvíle, kdy poznala a přijala evangelium Ježíše Krista a žije podle něj. Toto jsou vzpomínky sestry Maynesové na její zážitky:
„Když mi bylo něco málo přes dvacet, dospěla jsem v životě do bodu, kdy jsem věděla, že musím něco změnit, abych byla šťastnější. Měla jsem pocit, že žiji bez opravdového smyslu a cíle, a nevěděla jsem, kde najít to, co hledám. Vždy jsem věděla, že Nebeský Otec existuje, a občas jsem se i modlila a pociťovala jsem, že mi naslouchá.
Na počátku hledání jsem navštívila několik různých církví, ale vždy se mi vrátily tytéž pocity a sklíčenost. Jsem velmi požehnaná díky tomu, že má modlitba ohledně cíle a smyslu života byla nakonec zodpovězena a že mi do života vstoupila plnost evangelia Ježíše Krista. Poprvé jsem pociťovala, že můj život má smysl, a plán štěstí mi do života vnesl opravdovou radost.“
Další příběh z Knihy Mormonovy jasně ukazuje, jak nás vedení života zaměřeného na Krista může naplnit větším štěstím, i když nás obklopují neuvěřitelné těžkosti.
Poté, co prorok Lehi s rodinou opustil v roce 600 př. Kr. Jeruzalém, bloudili přibližně osm let v pustině, dokud nakonec nedorazili do země u pobřeží, kterou nazvali zemí Hojnosti. Nefi popisuje život v pustině plný soužení takto: „Vytrpěli [jsme] mnohé strasti a mnohé obtíže, … dokonce tak mnohé, že je nemůžeme všechny vypsati.“4
V zemi Hojnosti dostal Nefi od Pána za úkol postavit loď, která je měla přepravit přes moře do zaslíbené země. Po příjezdu do zaslíbené země dál vznikaly mezi těmi, kteří se v životě zaměřovali na Krista, a mezi nevěřícími, kteří následovali příklad Lamana a Lemuela, veliké rozepře. Nakonec byla hrozba, že mezi oběma skupinami dojde k násilí, tak velká, že se Nefi a ti, kteří následovali učení Páně, oddělili a uprchli kvůli bezpečí do pustiny. V tomto okamžiku, přibližně 30 let poté, co Lehi s rodinou opustil Jeruzalém, pronáší Nefi slova, která jsou dobře zdokumentovaná a poněkud překvapivá – zvláště poté, co v písmech psal o mnohých strastech a souženích, kterým tak dlouho čelili. Toto jsou jeho slova: „A stalo se, že jsme žili šťastně.“5 Navzdory těžkostem byli schopni žít šťastně, protože se v životě zaměřili na Krista a Jeho evangelium.
Bratři a sestry, máme-li v tomto životě nalézt opravdovou radost a pokoj, musí být náš život – tak jako hlína na hrnčířském kruhu – přesně zaměřen na Krista. Příklady krále Lamanitů, mé manželky Nancy a nefitského lidu tuto pravdivou zásadu potvrzují.
Vydávám vám dnes svědectví, že i my můžeme nalézt tento pokoj, štěstí a radost, rozhodneme-li se vést život zaměřený na Krista. Ve jménu Ježíše Krista, amen.