Jako dítě
Naše přirozenost se musí změnit, abychom se stali takovými, jako je dítě, máme-li získat sílu nutnou k tomu, abychom byli v době mravního ohrožení v bezpečí.
Proroci Boží předvídali dobu, ve které žijeme. Apoštol Pavel napsal Timoteovi: „Toto pak věz, že v posledních dnech nastanou časové nebezpeční.“1 Kdokoli, kdo má oči, aby viděl znamení časů, a uši, aby slyšel slova proroků, ví, že toto nebezpečí je veliké. Nebezpečí pochází od sil zlovolnosti. Tyto síly jsou na vzestupu. A tak bude čím dál těžší, nikoli lehčí, dodržovat smlouvy, které musíme uzavírat, abychom žili podle evangelia Ježíše Krista.
Pro ty z nás, které znepokojuje taková budoucnost ve vztahu k sobě i k těm, které máme rádi – v naší rodině, v našem kvoru a v naší třídě – zde existuje naděje v zaslíbení, které nám Pán dal a jež se týká bezpečného místa v bouřích, které nás čekají. Zde je popis onoho místa. Četli jste o něm v písmech. Žijící proroci o něm opakovaně mluví. Jeden milující otec ho takto popsal svým synům, když se je snažil posílit před bouřemi pokušení:
„A nyní, synové moji, pamatujte, pamatujte, že na skále Vykupitele našeho, jenž jest Kristus, Syn Boží, musíte postaviti základ svůj; aby, až ďábel vyšle mocné větry své, ano, šípy své ve vichřici, ano, až vás bude tlouci všechno krupobití jeho a mocná bouře jeho, to nemělo nad vámi žádné moci k tomu, aby vás to stáhlo do propasti bídy a nekonečné bědy pro onu skálu, na níž jste postaveni, která je jistým základem,… stavějí-li lidé na něm, nemohou padnouti.“2
Nikdy jindy nebylo důležitější, abychom rozuměli tomu, jak stavět na tomto jistém základu. Pro mě osobně není lepšího místa, kam se poohlédnout, než na poslední kázání krále Beniamina zaznamenané v Knize Mormonově. Většina z nás ho nedávno znovu četla a nejednou o něm přemítala. Král Beniamin viděl nás i naše potomky. Díky prorockým schopnostem věděl, s čím se potýkáme. Z vlastní zkušenosti znal hrůzy války. Bránil svůj lid v bitvách spoléhaje se na moc Boží. Zcela jasně viděl strašlivé schopnosti Lucifera pokoušet nás a zdolávat nás.
Byl to velký a svatý muž. A stejně jako kterýkoli jiný Pánův prorok i on věděl, jak vyzvat lid, aby stavěl na oné bezpečné skále.
Své kázání začal tím, kde musíme začít my všichni, abychom pomohli druhým uniknout duchovní katastrofě. Lidé musejí uvěřit, že toto nebezpečí je skutečné, aby chtěli hledat bezpečí. Musejí se obávat následků plynoucích z ignorování tohoto nebezpečí. Král Beniamin jasně poukázal na úskalí, kterému čelíme kvůli tomu, že se můžeme svobodně rozhodovat mezi správným a špatným, a kvůli tomu, že nemůžeme uniknout následkům těchto rozhodnutí. Mluvil přímo a přísně, protože věděl, jaké neštěstí by postihlo ty, kteří by neslyšeli jeho varování a neřídili by se jím.
Takto popsal následky našeho rozhodnutí buď následovat nabádání Ducha Kristova, nebo následovat zlovolná poselství pocházející od Satana, jehož cílem je pokoušet nás a chytit nás do pasti hříchu:
„Neboť vizte, nad tím, kdo chce poslouchati toho [zlého] ducha, je vyslovena běda; neboť chce-li ho poslouchati a zůstane-li a zemře-li v hříších svých, vypije zatracení pro svou vlastní duši; neboť obdrží jako mzdu svou věčný trest, protože přestoupil zákon Boží navzdory svému vlastnímu poznání…
Tudíž, nečiní-li onen člověk pokání a zůstane-li a zemře-li jako nepřítel Boha, požadavky božské spravedlnosti probudí nesmrtelnou duši jeho k pronikavému pocitu jeho vlastní viny, která způsobuje, že se stáhne z přítomnosti Páně, a která naplňuje jeho hruď vinou a bolestí a úzkostí, což je jako neuhasitelný oheň, jehož plamen vystupuje vzhůru na věky věků.“
Král Beniamin pokračoval: „Ó všichni vy, staří lidé, a také vy, mladí lidé, a vy, malé děti, kteří rozumíte slovům mým, neboť jsem k vám promlouval jasně, abyste porozuměli, modlím se, abyste se probudili, abyste se rozpomenuli na hrozný stav těch, kteří upadli v přestupek.“3
Pro mne osobně síla tohoto varování spočívá v tom, že si v duchu představuji dobu, kdy každý z nás bude po tomto životě stát před Spasitelem, aby byl souzen. Když ke mně král Beniamin promlouvá o stáhnutí se z přítomnosti Páně, srdce se mi naplňuje obavami. Vidím sám sebe, jak onoho dne soudu stojím před oslaveným a vzkříšeným Spasitelem. Celým svým srdcem se nechci stáhnout, ale chci k Němu vzhlédnout a vidět Ho, jak se usmívá a říká: „To dobře, služebníče dobrý a věrný. Vejdiž.“4
Král Beniamin jasně popisuje, jak můžeme získat naději, že uslyšíme tato slova, pokud v tomto životě najdeme způsob, jak změnit svou přirozenost skrze usmíření Ježíše Krista. Jen tak totiž můžeme stavět na jistém základu a stát tak pevně ve spravedlivosti během bouří pokušení.
Král Beniamin popisuje tuto změnu pomocí krásného přirovnání, které proroci používali celá tisíciletí a které používal i samotný Pán. A sice: že se můžeme, a že se musíme stát takovými, jako je dítě – malé dítě.
Pro některé nebude snadné tomu porozumět nebo to přijmout. Většina z nás chce být silná. Možná si myslíme, že být jako dítě znamená být slabý. Většina rodičů si přeje, aby se jejich děti občas nechovaly tak dětinsky. Dokonce i apoštol Pavel použil tato slova, když na nás naléhal, abychom do svého života včlenili pravou lásku, čistou lásku Kristovu: „Dokudž jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, ale když jsem muž, opustil jsem dětinské věci.“5
Ale král Beniamin, který stejně jako kterýkoli jiný smrtelník věděl, co to znamená být člověkem plným síly a odvahy, jasně vysvětluje, že být jako dítě neznamená být dětinský. Znamená to být jako Spasitel, jenž se modlil ke svému Otci o sílu, aby byl schopen konat Jeho vůli, a pak ji konal. Naše přirozenost se musí změnit, abychom se stali takovými, jako je dítě, máme-li získat sílu nutnou k tomu, abychom byli v době mravního ohrožení v bezpečí.
Takto král Beniamin burcujícím způsobem popsal, co tato změna, díky níž se staneme takovými, jako je dítě, znamená, a jak k ní dochází:
„Neboť přirozený člověk je nepřítelem Boha a byl jím od pádu Adamova a bude na věky věků, ledaže se poddá nutkáním Svatého Ducha a odloží přirozeného člověka a stane se svatým skrze usmíření Krista Pána a stane se jako dítě, poddajným, mírným, pokorným, trpělivým, plným lásky, ochotným podrobiti se všemu, co Pán považuje za vhodné na něj vložiti, stejně jako se dítě podrobuje otci svému.“6
V bezpečí na skále, která představuje Spasitele, jsme tehdy, když jsme se s vírou poddali Spasiteli a když jsme následovali pokyny Svatého Ducha dodržovat přikázání tak dlouho a tak věrně, až nám moc usmíření změnila srdce. Když jsme se díky těmto zkušenostem stali ve své schopnosti milovat a poslouchat takovými, jako je dítě, pak jsme postaveni na jistém základě.
Od krále Beniamina se dozvídáme, co máme dělat, abychom se dostali na ono bezpečné místo. Pamatujte však na toto: to, co děláme, jsou pouze prostředky, nikoli konečný cíl, o nějž usilujeme. Svým jednáním umožňujeme, aby nás usmíření Ježíše Krista změnilo a abychom se díky tomu stali takovými, jakými se stát musíme. Naše víra v Ježíše Krista nás vede k pokání a k dodržování Jeho přikázání. Když se řídíme nabádáním Ducha Svatého, jsme poslušni a odoláváme pokušení. Časem se naše přirozenost změní. Staneme se takovými, jako je malé dítě, poslušnými Boha a více milujícími. Pokud uděláme vše, co je třeba, abychom si tuto změnu udrželi, zasloužíme si díky ní obdržet dary, které přicházejí skrze Ducha Svatého. Pak budeme v bezpečí na oné jediné jisté skále.
Stejně jako vy, i já jsem pocítil, co měl král Beniamin na mysli, když řekl, že se před Bohem můžeme stát takovými, jako je malé dítě. Já, stejně jako vy, jsem se modlil, abych poznal, co mám dělat, když jsem stál před rozhodnutími, která měla věčné důsledky. V průběhu mnoha let jsem byl svědkem opakujícího se vzoru toho, jak odpovědi na takovou modlitbu přicházely nanejvýš jasným způsobem.
Například jednou jsem se modlil celou noc, abych věděl, jak se mám ráno rozhodnout. Věděl jsem, že toto rozhodnutí může mít tak velký vliv na život druhých i na život můj, jako žádné jiné. Věděl jsem, jaké rozhodnutí se mi jevilo jako nejpohodlnější. Věděl jsem, čeho chci svým rozhodnutím dosáhnout. Ale nedokázal jsem vidět do budoucnosti. Nevěděl jsem, k jakým výsledkům má rozhodnutí povedou. A tak riziko, že se zmýlím, se mi zdálo být příliš veliké.
Modlil jsem se, ale zdálo se, že žádná odpověď ani po několika hodinách nepřichází. Téměř před svítáním mě však naplnil určitý pocit. Od doby svého dětství jsem se nikdy necítil natolik dítětem jako právě tehdy. Mé srdce a mysl jakoby se naprosto ztišily. A v tomto vnitřním tichu jsem pociťoval klid.
K svému překvapení jsem zjistil, že se modlím: „Nebeský Otče, nezáleží na tom, co chci já. Je mi už jedno, co chci já. Chci jen, aby se stala vůle Tvá. To je to jediné, co chci. Řekni mi prosím, co mám dělat.“
V tu chvíli jsem uvnitř pocítil klid, který jsem znal z dřívějška. A odpověď přišla, a já jsem si byl jist tím, od koho je. Bylo mi zcela jasné, co mám udělat. Nedostalo se mi žádného zaslíbení ohledně výsledku mého rozhodnutí. Bylo to jen ujištění, že jsem dítě, kterému bylo řečeno, jaká cesta vede k tomu, co On pro mne chce.
Z této a z nespočetně mnoha podobných zkušeností jsem se naučil tomu, že popis Ducha Svatého jakožto tichého, jemného hlasu je vskutku pravdivý. Je to básnický obrat, ale není to nic vybásněného. Jen tehdy, když mé srdce bylo tiché a klidné a já jsem se poddal jako malé dítě, jsem slyšel zcela jasně, jak Duch promlouvá k mému srdci a mysli.
Král Beniamin nás učil tomu, jak mohou tyto okamžiky přicházet častěji, což je nutné s ohledem na nebezpečí, kterým čelíme. Řekl nám, že jsou určité věci, které můžeme a musíme udělat, abychom byli požehnáni touto proměnou, díky které získáme srdce dítěte.
Všechny tyto věci souvisejí s tím, co musíme dělat, abychom si vypěstovali větší víru v Ježíše Krista a zasloužili si tak pomoc Ducha Svatého. Král Beniamin uvedl tento důvod:
„A nadto, pravím ti, že nebude dáno žádného jiného jména ani žádné jiné cesty ani prostředku, jímž k dětem lidským může přijíti spasení, pouze ve jménu a skrze jméno Krista, Pána Všemocného.“7
To, co potřebujeme, je mít v Něj víru a milovat Ho. Musíme vědět, že On žije, a musíme vědět, kým On je. Když to budeme vědět, budeme Ho milovat. Král Beniamin naznačil těmito slovy, která slýcháváte často, jak Ho můžeme poznat:
„Neboť jak může člověk poznati pána, jemuž nesloužil a jenž je pro něho cizincem a jenž je daleko od myšlenek a od záměrů srdce jeho?“8
Ty, kterým sloužíme, začneme mít rádi. Pokud se rozhodneme sloužit Mistrovi jen na základě pouhé jiskřičky víry, začneme Ho poznávat. Poznáme, jaké má záměry s lidmi, kterým v Jeho zastoupení sloužíme. Dokonce i když nepřijmou naši nabídku, abychom jim sloužili, pocítíme Jeho vděčnost, pokud vytrváme.
Pokud vytrváme, budeme si uvědomovat potřebu pociťovat vliv Ducha Svatého, protože náš úkol se nám bude zdát nad naše síly. Naše pokorná modlitba k Nebeskému Otci bude zodpověděna. Hlavním úkolem Ducha Svatého je svědčit o tom, že Ježíš je Kristus. Když budeme prosit o pomoc v Jeho službě, Duch Svatý přijde a upevní naši víru v Něho. Naše víra ve Spasitele se prohloubí. A když Mu budeme i nadále sloužit, začneme Ho milovat. Povolání sloužit je povoláním zamilovat si Mistra, kterému sloužíme. Je to povolání k tomu, aby se naše přirozenost změnila.
Abychom si udrželi požehnání oné změny ve svém srdci, bude to vyžadovat odhodlanost, úsilí a víru. Král Beniamin nás alespoň zčásti učil tomu, co to bude vyžadovat. Řekl, že proto, abychom si udrželi odpuštění svých hříchů ze dne na den, musíme sytit hladové, šatit nahé, navštěvovat nemocné a pomáhat lidem duchovně i časně.9 Nabádal nás, abychom dávali pozor na to, aby nám do srdce nevstoupila byť jen myšlenka na svár.10 Jasně vysvětlil, že ona mocná změna, která nastává skrze to, že v nás působí usmíření, může zeslábnout, pokud nejsme ve střehu před hříchem. Pán řekl varovným hlasem: „Tudíž, nechť se církev má na pozoru a modlí se vždy, aby neupadli v pokušení; ano, a dokonce nechť i ti, kteří jsou posvěceni, se mají také na pozoru.“11
Následkem hříchu můžeme tento dar ztratit. Král Beniamin učil, že jsme zodpovědni za vyvíjení odhodlaného úsilí nutného k tomu, abychom odolávali pokušení. Varoval svůj lid před konkrétními druhy pokušení. Avšak poté, co je takto varoval, vložil na ně závazek. Dokud se modlíme, aby nás nepřemohlo pokušení a abychom byli vysvobozeni od zlého, přejímáme za sebe zodpovědnost. Toto jsou slova, která promluvil, která nepocházejí od něho, ale od Boha:
„A nakonec, nemohu vám vypověděti všechny věci, jimiž se můžete dopustiti hříchu; neboť jsou rozmanité cesty a prostředky, dokonce tak mnohé, že je ani nemohu vypočítati.
Ale tolik vám mohu říci, že nebudete-li bdíti nad sebou samými a nad myšlenkami svými a nad slovy svými a nad skutky svými a nebudete-li dodržovati přikázání Boží a nevytrváte-li ve víře v to, co jste slyšeli o příchodu Pána našeho, až do konce života svého, musíte zahynouti. A nyní, ó člověče, pomni a nezahyň.“12
S pomocí Ducha Svatého můžeme bdít sami nad sebou. Můžeme se modlit, abychom dokázali rozpoznat a zavrhnout již první pomyšlení na hřích. Můžeme se modlit, abychom dokázali rozpoznat varování, že nemáme říci to, co by někoho zranilo nebo pokoušelo. A když musíme, můžeme se modlit o pokoru a o víru činit pokání.
Zcela jistě se najdou takoví, kteří mě slyší a které v duchu napadne tato myšlenka: „Ale ta pokušení jsou pro mne příliš veliká. Odolával jsem již tak dlouho, jak jsem jen mohl. Pro mne osobně jsou přikázání příliš těžká. Měřítka jsou příliš vysoká.“
Není tomu tak. Spasitel je naším Přímluvcem u Otce. On zná naše slabosti. Ví, jak pomáhat těm, kteří jsou pokoušeni.13
Vydávám vám svědectví, že Spasitel žije a že On je tím jistým základem. Vím, že když budeme jednat na základě víry v Něho, můžeme být očištěni a proměněni, abychom se stali tak čistými a silnými jako malé dítě. Vydávám vám svědectví, že Duch Svatý nás může vést k pravdě a pryč od hříchu.
Joseph Smith viděl Nebeského Otce a Jeho milovaného Syna. Kniha Mormonova je slovo Boží a je svědectvím o Ježíši Kristu jakožto našem Spasiteli. Toto je pravá Církev. Vím, že se můžeme rozhodnout pro zaslíbení radosti plynoucí z věčného života, nehledě na to, jak nebezpečná je doba.
Ve jménu Ježíše Krista, amen.