Laskavé srdce a pomáhající ruce
Přijměte prosím vy, jejichž laskavé srdce a pomáhající ruce ulehčily břímě tolika lidí, mé srdečné vyjádření vděčnosti.
Včera večer jsme si se sestrou Burtonovou pochutnávali na čínském jídle. V mém „koláčku štěstí“ se skrýval papírek s poselstvím: „Stres, který právě teď prožíváš, brzy pomine.“ Vskutku pravdivý vzkaz.
Když skupinka mužů jednou mluvila s prorokem Josephem Smithem, dorazila k nim zpráva, že jednomu chudému bratrovi, který bydlel dál od města, shořel dům. Každý vyjádřil svou lítost nad tím, co se stalo. Prorok chvíli poslouchal a pak „sáhl do kapsy, vytáhl pět dolarů a řekl: ,Je mi líto tohoto bratra do výše pěti dolarů; jak moc je ho líto vám všem?‘“1 Je významné, jak Prorok okamžitě zareagoval. Během loňského roku miliony z vás zareagovaly na utrpení druhých a poskytly své prostředky, laskavé srdce a pomáhající ruce. Děkuji vám za úžasnou míru vaší šlechetnosti.
Soucit s druhými byl vždy základní vlastností členů Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Prorok Alma řekl:
„Přejete [si] přijíti do stáda Božího a býti nazýváni lidem jeho a jste ochotni nésti si navzájem břemena svá, aby byla lehká; ano, a jste ochotni truchliti s těmi, kteří truchlí; ano, a utěšovati ty, kteří mají útěchy zapotřebí.“2
Spasitel nás žádá, abychom „[pomáhali] slabým, [pozdvihovali] ruce, které jsou skleslé, a [posilovali] kolena zemdlená“.3
Byl jsem přímým svědkem oddanosti Svatých posledních dnů i těch, kteří nejsou členy naší Církve, kteří mají laskavé srdce a pomáhající ruce, a kteří navzájem nesou svá břemena.4 Pociťoval jsem hlubokou lítost nad tím, když jsem viděl ohromná zpustošení a setkával se s oběťmi, které nemají žádnou naději.
V nedávných letech matka příroda dala najevo svou nebývalou sílu a převahu nezvyklými a mocnými způsoby. Na konci prosince roku 2004 nastalo v moři u Indonésie strašlivé zemětřesení, které vytvořilo smrtonosnou vlnu tsunami, jež zabila tisíce lidí a zničila existenci těch, kteří přežili. Pod vedením místních vedoucích kněžství a dospělých misionářských párů byla okamžitě zmobilizována pomoc a byla poskytnuta neodkladná asistence nemocnicím, záchranářům a obcím v Indonésii, na Srí Lance, v Indii a v Thajsku.
Krátce po katastrofě přicestovalo několik členů Církve do jedné z nejpostiženějších oblastí – do oblasti Aceh na severní Sumatře. Sestra Bertha Surantová, presidentka Mladých žen okrsku v indonéské Jakartě, a její přátelé řídili nákladní automobily naložené potřebnými věcmi, které dokáží zachránit životy a poskytnout útěchu těm, kteří toho tolik ztratili.
„Pokaždé, když jsme přijeli do vesnice,“ řekla Bertha, „lidé nás obklopili a nabídli nám potraviny, abychom je rozdali dalším – i když měli třeba jen trochu rýže a několik ryb, které ulovili v moři. Z mešit pak místní představitelé oznamovali, že dorazily další dary z Ježíšovy církve.“
Když byly pokryty základní potřeby, začaly se organizovat dlouhodobější projekty. V současnosti se realizují plány, které mají pomoci se stavbou více než tisíce trvalých příbytků a s obnovou nemocnic a škol. Vesničanům byla poskytnuta pomoc při náhradě zničených rybářských lodí a sítí. Rodinám byly rozdány tkalcovské stavy a šicí stroje, aby mohly být opět soběstačné.
V severním Pákistánu a v Indii došlo k zemětřesení, které bylo v této oblasti největší za posledních sto let a při němž zahynuly tisíce lidí a mnoho dalších ztratilo domov. Vzhledem k nesmírně chladným zimám v této oblasti vznikly obavy nejen o ty, kteří byli zraněni, ale také o ty, kteří zůstali bez střechy nad hlavou.
Čtyři dny po zemětřesení humanitární organizace Islamic Relief Agency zajistila nákladní Boeing 747, který byl rychle naplněn pokrývkami, stany, balíčky s hygienickými potřebami, zdravotnickým materiálem, spacími pytli, kabáty a plachtami z biskupových zásobáren. Velké kontejnery s dalšími zásobami a se stany pro přezimování pro více než 75 000 lidí byly poslány vzduchem, po souši a po moři.
Když Střední Ameriku postihly záplavy, sborové domy se otevřely, aby poskytly dočasné přístřeší pro evakuované obyvatele. V oblastech, kudy auta nemohla projet, si členové Církve naložili zásoby na záda a vyrazili pěšky přes rozvodněné potoky a zrádný terén, aby přinesli pomoc těm, kteří byli v nouzi.
Po období občanských nepokojů v Súdánu uprchlo více než milion lidí ze svých domovů a vesnic ve snaze najít místo, kde by byli v bezpečí. Mnozí uprchlíci ušli pěšky stovky kilometrů nehostinnou oblastí na cestě do uprchlických táborů, kde se snažili sejít se znovu se svou rodinou a zotavit se.
Byl jim poslán Atmit, což je ovesná kaše obohacená vitamíny, díky níž se podařilo zachránit život hladovějícím dětem a starším lidem. Také jim byly zaslány zdravotnické potřeby a tisíce balíčků s hygienickými potřebami a balíčků pro novorozence.
Církev společně s dalšími význačnými charitativními organizacemi pomohla v rámci kampaně proti spalničkám očkovat miliony afrických dětí. Dva tisíce věrných afrických členů Církve věnovaly mnoho hodin svého času, když jako dobrovolníci pomáhali propagovat tuto kampaň, když shromažďovali děti a pomáhali při očkování.
Hurikány, které v roce 2005 udeřily na jihu Spojených států a v západním Karibiku, způsobily podle oficiálních záznamů největší finanční a materiální škody v historii. Bouře udeřily na domy a hospodářské objekty od Hondurasu až po Floridu. Tisíce dobrovolníků pod vedením kněžství přispěchaly na pomoc pokaždé, když hurikán udeřil, a poskytly lidem základní životní potřeby. Díky balíčkům s hygienickými potřebami a s čisticími prostředky, potravinám, vodě, kuchyňskému nádobí, lůžkovinám a dalším věcem bylo možné uklidit domy a zřídit dočasné příbytky.
Bratr Michael Kagle zorganizoval konvoj nákladních vozů naplněných vybavením z vlastního podniku a vyrazil do Mississippi. Mnozí jeho zaměstnanci, kteří nejsou členy naší Církve, se dobrovolně nabídli, že s ním každý víkend pojedou pomáhat do hurikánem postižených oblastí. Po cestě spolu komunikovali přenosnými vysílačkami. Vedoucí skupiny vysokých kněží v Mikeově sboru, který s nimi jel ve své dodávce, řekl, že měl až bílé prsty od toho, jak se při rychlé jízdě křečovitě držel volantu. Snažil se konvoj zpomalit, a tak do vysílačky vyhrkl: „Pánové, uvědomujete si, že jedeme rychlostí 130 kilometrů za hodinu?“ Jeden z řidičů nákladních vozů mu odpověděl: „Musíte pochopit, že z těchto velkých náklaďáků toho už víc nedostaneme. Rychleji už jet nemůžeme.“
Dostali jsme stovky děkovných dopisů. Jedna žena, zdravotní sestra z Mississippi, napsala: „Nezmohla jsem se na jediné slovo. Cožpak Bůh zodpověděl mé modlitby tak rychle? Když se uprostřed trosek objevili muži v přilbách a v pracovních botách s motorovými pilami všech možných tvarů a velikostí, začaly mi téct slzy. Byla to zcela nepochybně jedna z největších obětí, kterou kdy pro mě osobně někdo přinesl.“
Dovolte mi, abych vyjádřil díky za hbité prsty, které vytvořily tisíce nádherných pokrývek, a zvláštní díky za ne již tak hbité prsty našich starších sester, které také zhotovovaly tak potřebné prošívané přikrývky. Jedna dvaadevadesátiletá prababička vyrobila několik set pokrývek. V jejím případě byl požehnán jak tvůrce, tak i příjemce. Když její syn obdivoval její ruční práci, zeptala se ho: „Myslíš, že někdo mé pokrývky vůbec někdy použije?“ Odpovědí na její otázku je dopis od jedné mladé matky z Louisiany:
„Žiji v Louisianě a chodívám do místního zdravotnického zařízení kvůli svým dětem. Když jsem tam přišla, dali mi několik oblečků, plenek, dětských ubrousků a dvě krásné dětské pokrývky. Jedna pokrývka je z jedné strany žlutá a na vrchní straně má obrázky šlépějí a otisků ruček a druhá je žlutohnědá a jsou na ní zebry. Jsou nádherné. Mému čtyřletému dítěti se moc líbí ta se zebrami, a samozřejmě mé sedmiměsíční miminko se k tomu moc vyjádřit nemůže. Chci jen poděkovat Vám a členům Vaší Církve za Vaši štědrost. Bůh žehnej Vám i Vaší rodině.“
V reakci na nedávné sesuvy půdy na Filipínách místní Svatí shromáždili balíčky s hygienickými potřebami a krabice s potravinami a společně s pokrývkami je rozdávali potřebným.
Při poskytování pomoci po celém světě se dodržují zásady sociální péče a soběstačnosti, a také se těmto zásadám vyučují druzí. Během roku 2005 získalo mnoho vesnic díky novým studním čistou vodu. Obyvatelé vesnic se učili, jak vykopat studny, jak instalovat pumpy a jak je opravovat v případě potřeby.
Místní dobrovolníci a nesmírně oddané misionářské páry poskytli školení a vybavení rodinám, aby mohly doplnit svou stravu doma vypěstovanými výživnými potravinami.
Také bylo rozdáno mnoho vozíčků pro postižené, což jim umožňuje stát se soběstačnými. Tisíce zdravotníků bylo vyškoleno v tom, jak zachraňovat život novorozencům. Lékaři provedli mnoho operací očního zákalu, a vrátili tak mnohým zrak. Organizace Rodinné služby SPD poskytly mnoha lidem po celém světě citlivou péči.
Díky tomu, že spolupracujeme s dalšími zavedenými a důvěryhodnými organizacemi, budujeme mosty porozumění a respektu v mnoha zemích.
Dr. Simbi Mubako, bývalý africký velvyslanec ve Spojených státech, řekl: „Úsilí Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů je o to působivější, že se neomezuje jen na členy své Církve, ale zahrnuje všechny lidské bytosti různých kultur a různého náboženství, protože [oni] vidí v každém člověku obraz Ježíše Krista.“
Náš milovaný president Gordon B. Hinckley významně přispívá k rozvoji tohoto velkého humanitárního díla. „Musíme podávat pomocnou ruku celému lidstvu,“ řekl. „Všichni jsou syny a dcerami Boha, našeho Věčného Otce, a my se před Ním budeme zodpovídat z toho, co ve vztahu k nim děláme… Kéž… žehnáme lidstvu zájmem o všechny, kéž pozvedáme ty, kteří jsou pošlapáváni a utlačováni, kéž sytíme a šatíme hladové a potřebné a projevujeme lásku a přívětivost lidem kolem sebe, kteří nejsou součástí této Církve.“5
Toto novodobé humanitární úsilí je úžasným projevem pravé lásky, která plane v duších těch, jejichž srdce je laskavé a jejichž ruce jsou připraveny pomáhat. Tato nesobecká služba vpravdě ukazuje čistou lásku Kristovu.
Spasitel slibuje velká požehnání těm, kteří dávají něco ze sebe: „Dávejte, a budeť vám dáno… touž zajisté měrou, kterouž měříte, bude vám zase odměřeno.“6
To, o čem jsem dnes mluvil, nepředstavuje ani setinu toho, co se děje ve vesnicích a v národech po celém světě. Kamkoli cestuji, všude přijímáme vyjádření hluboké vděčnosti. Dovolte mi, abych vám jménem Prvního předsednictva, Kvora Dvanácti a církevního výkonného výboru sociální péče, který má za úkol vést toto dílo, vyjádřil svou nejhlubší vděčnost a obdiv.
Nedokáži najít slova, která by náležitě vyjádřila posvátné pocity, které chovám ve svém nitru. Jednoduché slovo díky zní téměř omšele. Přijměte prosím vy, jejichž laskavé srdce a pomáhající ruce ulehčily břímě tolika lidí, mé srdečné vyjádření vděčnosti. Prosím o to, aby s vámi a s vašimi rodinami zůstávala Pánova nejvybranější požehnání, zatímco nepřestáváte pamatovat na ty, jejichž srdce je sklíčené a jejichž ruce jsou skleslé, ve jménu Ježíše Krista, amen.